Hlavně neupadni!
V předchozím článku jsme se podívali na představy a také na to, jak je použít k dosažení cílů. Bohužel, jak už to tak na světě chodí, naše představy nám také mohou pěkně zavařit, a my vůbec nevíme kudy kam. Ale nebojte se ničeho, podobným situacím se dá předejít, když si alespoň trochu uvědomíme, jak vlastně ten náš mozek funguje.
Všimli jste si někdy, že když soustředíme pozornost na jednu, či dvě věci, zbytek světa nám uniká? A přesto se nám během tohoto soustředěného stavu málokdy stane něco vážného. To proto, že náš mozek neustále „na pozadí“ sleduje, co se děje s naším tělem. Nevěřite? Zkusme si to hned tím, že se soustředíte na malíček pravé ruky. Než jste to zkusili, věnovali jste se někdy nedávno malíčku na ruce? Pokud vás zrovna nebolí, dost o tom pochybuji. A přesto, jakmile jste se rozhodli, že budete o malíčku přemýšlet, automaticky jste vytáhli informaci, která byla po celou dobu k dispozici. Obvykle je totiž člověk schopen vědomě zpracovávat kolem sedmi různých vjemů, zbytek je odložen a čeká v mozku na to, až na něj soustředíme svoji pozornost.
Díky tomuto „omezení“ má naše vědomá mysl tendenci držet se pouze naléhavých a důležitých témat a trochu pozapomíná na naše vize, sny i hodnoty. Naše každodenní vědomí je často poskládáno z předchozích závěrů a snadno podporuje negativní způsob myšlení (nutno dodat, že mnoho z nás se tento způsob myšlení naučí ve své rodině, škole atd.). Ovšem náš mozek má se zápory trochu problém. Věci, o kterých negativně přemýšlíme, často právě přitáhneme do našich životů. Co třeba věty „nerozlij to kafe“ nebo „hlavně neupadni“? Ať se nám to líbí nebo ne, tyto věty v mozku vytvoří obraz rozlitého kafe a pádu, protože mezi námi, jak vypadá představa činnosti „nerozlij kafe“? Když větu změníme na „drž ten hrneček rovně“, všichni si dokážeme představit, jak držet hrnek rovně tak, aby v něm kafe zůstalo.
Jistě znáte někoho, kdo si stále opakuje „nesmí se mi stát to či ono“. A mnohdy „to či ono“ se jim přesně stane. Jeden z mých běhajících kolegů měl tyto myšlenky poměrně často. Během tréninku si často říkal: „hlavně ať mě nebolí to lýtko, co jsem si minule tak natáhl“ nebo „nesmím zakopnout jak minule, ještě teď mě bolí kotník“. Inu dopadlo to přesně, jak očekáváte. Nejen, že ho v tu chvíli začalo lýtko bolet, ale krom kotníku ho ještě bolelo koleno po zaškobrtnutí o ten samý kořen. Když se povedlo po delším vysvětlování lehce pozměnit myšlení do pozitivní roviny „to je skvělé, že mám to lýtko už zdravé a kotník drží“, běželo se mnohem lépe a po bolavém lýtku nebylo ani památky. Jen pozor, je samozřejmé, že v případech, kdy lýtko či kotník jsou skutečně pohmožděné či poraněné, nám žádné pozitivní myšlení nepomůže a nastupuje medicína. Ale žádný strach, tento stav bezpečně poznáte.
Když se nám samotným nedaří pozměnit myšlení a vidíme samá negativa, koučové nám mohou pomoci. Koučovací otázky jsou zaměřené na podnícení prozkoumávání možností, které zrovna v tu chvíli nevidíme. Také se vyznačují tím, že jsou laděny do budoucna a vždy pozitivně, takže koučovaný automaticky hledá „jak věci udělat“ místo „minule to nešlo, teď to nepůjde taky, protože ....“. A i toto málo je pro mnoho z nás velká změna.
Přeji mnoho sluncem zalitých dní a naběhaných letních kilometrů.
Eda Kunce,
22. 7. 2010
přečteno: 254×,
2 komentáře
Vložit komentář
Petře, souhlasím s tebou, funguje to skvěle. Já osobně s autosugescí taky rád experimentuju, baví mě to hlavně při maratonech. A je to přitom tak jednoduché – jen se „naplnit“ radostí a světlými myšlenkami, představit si, jak chci, abych danou situaci prožil. A nenechat žádný prostor pro ty opačné, temné myšlenky. Faktem ale je, že člověk autosugesci musí věnovat čas, a času je málo ;-)
Ahoj Edo, když jsi popisoval kolegu běžce, tak jsem si vzpomněl na moje opakované zvrtnutí nohy na tom samém místě. Stejný případ. A to vím, že existuje něco jako Tebou zmiňovaná pozitivní afirmace – neboli pozitivní autosugestivní tvrzení. Například říkat si: „Jsem zdravý, jsem šťastný, cítím se skvěle.“ Díky za připomenutí. Pěkné dny Petr
