Ach ty kopce!
Vždycky, když jsme v Alpách, bych chtěla být lehkonohým kamzíkem. Jen tak bych si tam zlehka a zcela bez námahy pobíhala, koukala po těžkotonážních turistech a měla bych z nich srandu. Nejsem kamzíkem. Ne že bych se řadila zrovna do kategorie těžkotonážních turistů, ale kopce mi prostě nějak nejdou.
Už loni mě rozčilovali naši přátelé Martin a Martina, které trefně přezdívám šíleně sportovními manželi:-), kteří se pohybují v horách právě s tou kamzičí finesou. Bydlí v Jizerkách a kopečky mají prostě naběhané. Já – ačkoli bydlím vlastně v podhůří Krušných hor – jsem v kopcích naprostá lemra.
Můj jediný „běžecký“ zážitek z letošního Zermattu (tedy kromě účasti na startu maratonu a pak několikahodinové lehce adrenalinové nejistoty ohledně Miloše na trati – tedy jestli běží nebo leží:-)) byl z neděle, na kdy měl Martin naplánovanou krásnou túru k úpatí Matternhornu. Všechno bylo v pohodě – šíleně sportovní manželé nám jako obvykle zmizeli jak žíznivá čára kdesi v dáli a my si tak šli a kochali se překrásnou krajinou kolem. Po mnoha kilometrech do kopce jsme si prohlédli horské jezírko a Matternhorn, který asi bez té čepice z mraků mezi lidi vůbec nevychází, něco málo pojedli na horské chajdě a s příslibem pohodlné cesty dolů jsme zašli ještě okličkou k dalším jezírkům.
Pominu to, že po této okličce už jsme se nějak nedostali na tu slibovanou širokou, pohodlnou cestu a šplhali jsme po kamenech v lese. Co mě ale totálně dostalo, bylo to, že už jsme zase šplhali po těch kamenech DO KOPCE!!! Nějak jsem nemohla pochopit, jak můžeme jít do kopce, když jdeme zpátky do Zermattu, který je POD KOPCEM! Takže když se cesta konečně trošku otevřela a otočila směrem dolů, zoufale jsem se rozhodla, že to urychlím a trošku popoběhnu. Bylo už pozdní odpoledne, vstávali jsme v 6.15, bylo horko a měla jsem toho plné Merellky. A zrovna, když jsem si říkala, jak mi to z toho kopečka pěkně běží, kde se vzal – tu se vzal, na cestě kámen. Vždycky jsem chtěla lítat, ale nikdy jsem nepočítala s tak tvrdým dopadem!:-) Hodila jsem ukázkovou rybičku a rozplácla jsem se jak dlouhá, tak široká. Milošovi, který můj atraktivní let viděl v přímém přenosu, se zastavilo srdce. Mně se zastavil dech – tedy trošku jsem si ho vyrazila:-). Doběhl ke mně, postavil mě na nohy a ohledali jsme škody: rozseknuté koleno, „silniční lišej“ na rukách i nohách a úplně všude nalepený prach. Když jsem došla k prvnímu korýtku s vodou, umyla krev, něco prachu a zaseknutých kamínků, zkonstatovali jsme, že to vlastně dopadlo výborně. Ostatně muselo – do Zermattu to bylo ještě x kilometrů a Miloš by mě tam na zádech asi neodnesl:-).
Po této vzrušující běžecké příhodě už jsem pak jenom chodila, čemuž se, jak doufám, nebude nikdo divit:-). Dlužno podotknout, že i „jenom chodit“ celé dny po horách v nadmořské výšce kolem 2000 m je docela záhul, takže jsem ani neměla pocit, že bych se bez běžeckých tréninků nějak zvlášť flákala.
Navíc jsem měla naběháno – 20.6. jsem dala na Hůrce 9 km, další neděli jsem s přáteli běžela část Poutního maratonu – první desítku na Loretu (což mi teda zvláště v tom závěru – kopci k Loretě – vůbec nešlo), a pak s holkama šla více než dalších deset do Waldsassenu pěšky, což bylo paradoxně asi ještě horší, než to běžet:-).
No a běžecké týdny jsem zakončila v neděli 4.7. hezkými 13 km v kuse, na což jsem byla nehorázně pyšná, neboť tím jsem se dostala dál než v loňském roce, kdy jsem skončila na 12 km.
Teď jsem zvědavá, jak mi to bude běhat po 2 týdnech „chodící“ přestávky. Dám vědět. Ať jste, kde jste – choďte do kopce, choďte s kopce, běhejte do kopce, běhejte s kopce (to teda raději opatrně – bacha na kameny!), plavte… prostě se hýbejte a užívejte si léta!
"Titánka" Dana,
20. 7. 2010
přečteno: 363×,
5 komentářů
Vložit komentář
Díky za povzbuzující komentáře!
Jen ještě pár řádků k Petrovi: já na rozdíl od Miloše a Martina neměla ambice běhat v Alpách do kopců:-), já běžela s kopce, abych urychlila návrat domů po celodenním náročném treku. Nicméně přála bych ti vidět ty „fyziognomické dispozice“ mnoha úspěšných účastníků právě těchto alpských maratonů – zrovna tam jsem ztratila veškeré iluze o tom, jak by měl podle mého názoru vypadat maratonský běžec:-))
Vždycky když se takhle nečekaně uzemním, mrzí mě, že to nikdo nenafilmoval. Tolik legračního utrpení přišlo nazmar! Nejsi v tom sama, tak běhej z kopce dál!
Danuš, Danuš… musím se pousmát, protože si to dovedu živě představit. Alespoň, že jsi v pořádku a bereš to z homurem sobě vlastním. Těším se, že si brzy zabéháme. See you :-*
Myslím, že by se měl člověk ohodnit zda má fyziognomické dispozice pro běhání do kopců v Alpách, jinak je to trápení !
To jako se nemůže běžný běloh poměřovat s keňskými lehkonohými atlety !!!
Má si dávat cíle na které stačí a nepřehánět.
Z vlastní zkušenosti : po „chodící“ přestávce vynucené červencovými vedry se mi po nedálém ochlazení „běželo“ parádně. Dokonce jsem zařadil i „rychlejší“ úseky a dobrovolně(!!!) si vydrobil (od drobivého kroku, v mém podání takřka zpátečka) jeden dosud nezdolaný kopec. Jinak souhlas, jakýkoli pohyb je dobrý, už jen proto že záhadným způsobem motivuje k pohybu dalšímu...
