SETKÁNÍ S VYŠŠÍ MOUDROSTÍ
Vyznávám se – miluji déšť. Vždycky jsem ho miloval a rád jsem se mu vystavoval. Není nic lepšího než blahodárná a životadárná sprška.
V sobotu 17.07. však moje láska doznala jiného rozměru. Víc duchovního. Ráno budíček ve 4:45, snídaně, záchod a už se oblékám…. když v tom divné hučení v komíně a kapky dopadající na parapet hrají staccato. Ženuška má rozmilá mě hned rozespale chtěla zatáhnout do pelíšku s tím, že mé předsevzetí běžet „něco delšího“ hraničí s čirým bláznovstvím. Hrdě postel i vše, co mi v ní má drahá polovička nabízí, odmítám. Lehnu si pod okno s nohama na radiátoru, a tak se ke mně něžně přidává. Ležíme a díváme se na tu spoušť za okny. Před sebou máme obraz korun dvou vzrostlých kaštanů. Poryvy větru s nimi smýkají a šlehají, jako když moje babička v dětství s metličkou připravovala sníh z vaječných bílků. Praskají větve a vítr se s veškerou svou silou opírá do všeho, co je mu v cestě. Otevřeným oknem proudí dovnitř svěží vzduch a ochlazuje naše skoro nahá, opocená, z předchozích dnů připálená žhnoucí těla. Vítr a déšť nás ukolébal.
Procitnu někdy kolem 6 s jasnou vidinou běhu. Za okny klid, až na ty těžké šedé mraky a pár padajících kapek. Natahuji na sebe ve spěchu běžecké hadříky a botky. Dvě láhve s vodou a nějaký energetický bonbóny. Cíl je jasný: Radyně a 30 km. Znamená to proběhnout 9 km v poklidném prostředí městského parku a několika vilových čtvrtí. Potom 12 km okruh v Radyňském polesí, spojený s výběhem na vrchol (po trase závodu Staroplzeňská 12°), a stejnou cestou – 9 km zpět.
Stojím před barákem a zapínám sporttester. Kapky začínají dopadat na mě a vše kolem se zběsilostí a rytmem metalového bubeníka. Úkol zněl jasně… Nemusím, ale chci. Vyrážím. Už v parku po 1,5 km jsem celý mokrý. Tipuji, jak dlouho vydrží suché boty a co to s nimi a s nohama udělá. Po 2,5 km narážím na první padlý strom – vzrostlý akát se tu teď válí jako závora přes cestu. Na 5. kilometru vbíhám do vilové čtvrti. Všude pusto, prázdno, ticho, jen občas za okny zahlédnu nějaká ranní ptáčata, která vpouští do výhní svých domovů trochu toho vytouženého chladného a vlhkého vzduchu. Připadám si jako hrdina z katastrofického filmu, který se po pandemické nákaze snaží najít někoho živého. Už toho mám plné brýle (vody) a na 8. km i boty. A nikde ani živáček. Od 6. km běžím vlastně do skoro permanentního stoupání – až na 600 m dlouhý mírný seběh na slepé silnici do Starého Plzence. Po tomto krátkém odpočinku se nořím naplno do lesů a sám do sebe.
Oblohu křižují blesky. Vlastně jsem tu bouřku celou cestu hnal před sebou. Hrom co chvíli rozvibruje vzduch a listy změkčují a rozstřikují dopadající kapky. Vyprahlá zem hltavě pije a flóra radostně ševelí a chvěje se rozkoší. To už nejsem já a příroda – to jsme MY. Můj dech se sladil s lesem, moje nohy se jako kořeny omotané šlahouny svalů odvíjejí od jehličím pokryté kamenité půdy. Každý pór mé kůže je chtivě roztažen a zalíván život probouzející dešťovou vodou. Přehoupnu se přes vrchol a padám dolů – volně, lehce, obezřetně. Na volném prostranství zjišťuji, že neprší a že studené tričko a šátek spíš překáží. Lepí se a chladí na těle. Odkládám to, co mě svazuje. Najednou stojím spoře oděný (spíš nahý – krátké maratonské trenýrky jsou nezbytnou nutností) uprostřed oddychující přírody. Je po bouři. Vzduch je nasycen vlhkostí a slabě elektrizuje. Cítím to všude po svém těle. Udělám první kroky na cestě z kopce a pak již zažívám jen nekontrolovatelný let. Tiše si šeptám: „Ach nejvyšší moudrosti, otvírám Ti své srdce a prosím Tě, abys do něj vstoupila“. Teď je to splynutí skutečné. Nic mě nechrání a keře mě něžně hladí po těle. Větvičky pročesávají mé vlasy a já pádím jako zběsilý. Vzpomenu si na první záběry z Posledního mohykána, jak indiáni pronásledují lesem zvěř. Jsem lovec bez jasného cíle, ale cítím sílu a energii, kterou jsem dosud nezažil. Slastně přivírám oči a celý se tomu odevzdávám. Míza z kořenů a kmenů stromů proudí i mým tělem. Je to přerod do něčeho divokého. Nechci, ale cítím, jak se civilizace blíží. Vnímám dálniční přivaděč i projíždějící auta. Chvěji se, ale ne chladem. Je to jako dozvuk orgasmu po báječném sexu. Příroda mě pozvala do svých nejtajnějších zákoutí. Dala mi nahlédnout do spirituálních hlubin mého vlastního já. Jsem znovuzrozený a zároveň upoutaný k trvající podstatě své existence. Nikdy jsem tento svět neopustil, ale nahlédl jsem za oponu. Běžím dál polonahý a nechávám ten pocit v sobě doznít. To málo lidí, které potkávám, mi mou meditaci nijak nenarušují. Dobíhám skoro nahý, zablácený, ale šťastný.
Běh mi ukázal svou další stránku. Stal se prostředníkem mezi „civilizovaným“ člověkem a „divokou“ přírodou. Děkuji za takové zážitky.
A jak to máte vy s během v dešti? Zažili jste něco podobného?
Petr Matoušek,
27. 7. 2010
přečteno: 248×,
1 komentář
Vložit komentář
Teda Petre! Tys basnik! Hezky se to cte, ja taky v desti muzu a i rad beham, ovsem, kdyz tusim dest:), tak beru bundu nebo vesticku, abych neprochladl:), preci jen to stari...
Ovsem v bource nebeham. Na to jsem moc velkej srab nebo prilis rozumove zalozenej -- sice je dobre prijimat energii z prirody, ale ja se bojim , ze v pripade bourky by ji mohlo byt na muj vkus nejak moc:). At se dari a blesky se ti vyhybaji!!! 12:)
