Travel Lightly
Tohle měl být článek o běhání po plážích v Cannes...nicméně kdo tam byl ví, že se tam běhá docela blbě...zvlášť pokud se tak jako já z komatózního dovolenkového spánku probudíte vždycky až v 10. Prolomit se mi to podařilo jen dvakrát: jednou před devátou – a už to bylo hraniční – na slunce i na lidi. Nicméně jsem potkávala na chodníku poměrnou řádku běžců ve všech tvarech a formách – povětšinou v lepším shape/formě. Usmál se na mě a pozdravil mě však jen ten nejnamakanější a nejopálenější z nich. Jakoby ostatní neměli čas koukat kolem sebe a vidět druhé.
Podruhé to bylo ve 4 hodiny ráno – probudil mě sen o tom, že můžu cokoliv chci. “Zdál se mi sen – měla jsem možnost opustit to, co je a začít bubnovat. Ze dne na den. Naši, když jsem jim říkala, že ta škola není pro mě, řekli: ‘Proč jsi nám to neřekla dřív, že jsi nešťastná?’ Bydlela bych u moře – zabalila jsem si jen jeden kufr a odešla. I s Tebou.” Můj partner Richard, budhista, na sny nevěří. Možná to máte podobně. Já se s nimi ale učím komunikovat. Co mi to vlastně říkají? Ty sny noční i denní? Proč je sním?
Na dovolené jsem se sebou byla dost nespokojená – už delší dobu – poté, co vyprchala euforka z maratonu...dala jsem si cíl, nějakou challenge – dál běhat, abych zhubla...jenže já vlastně nechci. Ne že bych nechtěla zhubnout :-)...jen chci běhat s radostí a z radosti. To jde, když ji mám v sobě. A když ne? Tak běhám s čím a z čeho? Důvody jsou asi různé. Proč vlastně běhám? Running to stand still. Nějak mě to uzemňuje.
Ten sen není nutně o tom, že se odstěhuju k moři a odejdu ze školy...je o poselství. Co to bubnuju do světa? A o tom, co děláme proto, že si myslíme, že to po nás druzí chtějí/ očekávají to od nás, i když oni vlastně jenom chtějí, abychom byli šťastní. A o tom, že je nutné si sbalit a s sebou nosit jen to nejnutnější – travel lightly.
Ten běh musím ještě víc prozkoumat. Víc si osahat, co se mnou dělá. Možná tím někoho inspiruju...to je asi jediný, co můžu udělat. A jestli u toho zhubnu? Možná se mi podaří travel more lightly. Nevím. Jdu to zkusit. Howgh.
Irena Ellis,
29. 7. 2010
přečteno: 227×
Vložit komentář
