logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem znovu neobjevil Ameriku aneb blbec ve fitku

Jak jsem znovu neobjevil Ameriku aneb blbec ve fitku

Tak jsem se ve dvaatřiceti letech znovu zamiloval. Ne, žádná běžkyně o mě nezakopla, na této části oblohy zůstává i nadále zataženo (holky, kde se, propánajána, pořád touláte?). Právě nacucaná mračna zalévající přívaly vláhy mé rodné město přispěly k seznámení s tím, co drtivá většina z vás notoricky zná. Prostě jsem poprvé ve svých vlastních dějinách hupsnul na běhátko.

Dlouho jsem si úspěšně držel všechny ty posilovny a jejich hrůzu budící mučidla od těla. Částečně právem. Někdy v sedmé třídě na základce, to jsem ještě bláhově snil o kariéře hokejového profíka, nás nahnal jeden ctižádostivý trenér do posilovny. Myslel to dobře, ale dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo, pokud se taková nedochůdčata ocitnou uprostřed „železářství“. Ještě ke všemu takového toho umouněného socialistického, s orezlými činkami, osvíceného několika poblikávajícími zářivkami. Doklopýtal jsem tenkrát domů a skoro se ani nenajedl. Ta lžíce byla prostě nějak příliš těžká.

Od té doby jsem se všem pozvánkám kamarádů typu „nepůjdeme si zacvičit“ jen smál. A přiznávám, že za zoufalce jsem měl právě i vyznavače běhání uvnitř. Proč bych se měl plahočit na nějakém pásu v tělocvičně, když se mohu proběhnout na čerstvém luftu? No, řekněte, neměl jsem pravdu?

No jo, jenže pak se dostavila sobota a já po předchozím volném dnu zatoužil po nějakém tom běhání. Znáte tu chvíli, kdy to prostě musíte mít. Pohled z okna mě ale utvrdil v tom, že tentokrát se na žádný „běhací“ výlet, které jsem si mimochodem stačil oblíbit mnohem více než honění vteřinek při závodech, rozhodně nepojede. A to jsem zvyklý se nad rozmary počasí spíše usmívat než na ně žehrat. Aby ne, mí kolegové v práci mi nikoliv náhodou přezdívají Rainman. Pokud si vezmu dovolenou, obyčejně se dostaví záplavy...

Ale tohle se prostě nedalo. Ani toho chudáka psa by nevyhnal. Doslova. Všiml jsem si, jak jedna slečna venčila před naším domem psa. Tedy venčila. Ona panáčkovala na dešti, její nejlepší přítel stál přikovaný pod stříškou u vchodu a nejevil valný zájem o dobrovolnou sprchu.

To už jsem se ale marně snažil tančit mezi kapkami deště také. Zásady, nezásady, měl jsem namířeno do novodobé mučírny na souboj s běhátkem. Nebylo zbytí. Jako každý správný běžec jsem tam vyrazil autem. Přece se zbytečně neunavím trmácením se přes celé město, to dá rozum. Navíc, kdoví, co mě tam čeká. Fabia to jistila.

S výběrem místa sblížení se s nekonečným pásem nebyly potíže. V sedmnáctitisícovém městě mají běhátko a zároveň otevřeno v sobotu odpoledne jenom v zánovním squashovém centru na Výsluní. Až takové možnosti tu máme. Tak jako tak to byla dobrá volba. Hned, jak jsem vlezl dovnitř, dvacetileté hrůzné vzpomínky na komunistickou posilovnu se rozplynuly, jako to dělávají moje závodnické naděje na dobrý čas. Čisto, světlo, moderna a jako bonus i úsměv od paní recepční přidaný ke klíčku od skříňky. Prostě, začalo to slibně.

Následující řádky lze ve stručnosti shrnout třemi slovy: blbec ve fitku. Což o to, samotné běhátko jsem poznal na první pokus, zase až takový debil nejsem. Nicméně, skrývat se tam někde kamera, z fleku to mohli v televizi plácnout do prajm tajmu místo estrády. U toho by národ špačky netloukl.

Zase se ale musím pochválit. Čekal jsem to horší. Neupadl jsem ani jednou, pás mi dokonce ani „neutekl“. Jenom to pití za běhu se mi ani dva měsíce po topení se v pelhřimovském půlmaratonském ionťáku stále nedaří. Bidon je sice do ruky šikovnější než vratký kelímek. Jenže rozkymácený našinec si při tomto nestandardním úkonu zase přece jenom musel po očku hlídat, aby náhodou neumístil svůj začátečnický krok mimo run-way. Protože pak by mě museli po letu střemhlav přes pultík seškrabávat ze zdi. Fuj! Každopádně se ozval dávivý kašel hodný stoletého vyznavače kuřiva značky Startboro doprovázený slzami dojetí...

Zato se přihodila taková zvláštní věc. To ještě včera zesměšňované bezmozkovité plahočení se po páse jsem najednou nechápal pouze jako předpokládanou znouzectnost. Zalíbilo se mi to moc! Jistě, pohyb je to trochu jiný než ten asfaltový. Ale krásně jiný. Navíc přinejmenším pro mě bezesporu přínosný. Moje levačka si totiž dělá od přírody něco úplně jiného než pravačka. Anarchistky jedny! Což pro moje zamilované štreky každopádně není úplně to pravé ořechové. A na běhátku se nechá zamakat na synchronizaci údů asi nejlépe. Zbývá na to čas i myšlenka, a hlavně, je to vidět. Takže se z původního plánu odklusat si hodinku vyklubala tempová hodinka a půl. Endorfiny ze mě stříkaly dolů na vrnící pás stejně jako potoky potu. Dokonce ani pár týdnů stávkující hýžďový sval (přátelé, považte: neznělo by lépe napsat prostě p.del?) nečinil výraznějších námitek. No, a když už se člověk dořítí uřícen „tak daleko“, proč si nepřipsat do deníčku další tréninkovou půlmaratonskou čárku, že. Ještě chvilku povinný doklus, to se má. Hodina pade stačí, a teď vzhůru dolů.

Sakra, vypněte někdo to zemětřesení! Ten škuner se nějak povážlivě houpá! Nožky si prostě to závodění s neunavitelnou gumou pod nimi natolik oblíbily, že stoj spatný na prachsprostém koberci se jim zkraje zdál býti příliš jednotvárným. Ačkoliv ale mám v chytání rovnováhy nulovou alkoholickou praxi, ustál jsem to bez náčelníka. No co, jsem prostě dobrej.

A když jsem se pak rozhlédl okolo sebe, uvědomil jsem si, že ten otravný celodenní lijavec byl vlastně užitečný. Za slunce bez mráčku bych určitě nezjistil, že ve cvičebně přilepené ke squashovým kurtům se kromě dvou běhátek nachází také veslařský trenažér, stepper, spinningové kolo a běžkařský stroj, tedy rodinka, kterou slovutní odborníci nedoporučují běžcům zanedbávat. Co bych zapíral, zpocenými dlaněmi i hýžďovými svaly (přátelé: znělo!) jsem zanechal zkušební otisk postupně úplně na všech strojích. Vypadá to, že hlavně přes zimu asi budou mít blbce ve fitku častěji.

To se vám takhle najednou otevřou oči...
Zkrátka a dobře, zmizel další předsudek, ta špetka žluklého koření, které vhání nechuť do našich životů. A teď pozor, přijde závěrečná myšlenka, i když objev Ameriky zrovna ode mě nečekejte. Nejlepším způsobem, jak se zbavit předsudků, je rovnou je zbořit, rozšlapat, prostě rozběhat. Člověk se prostě pořád učí. Mám pravdu, pane Škorpile?

Ale to víš, že máš :) (MŠ)

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 10044/9924×, 2 komentáře

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

martinS | 28. 7. 2010 8.31 hod. | 195.22.48.xxx
Pozor Michale, podle tohoto článku je běh nezdravý. Měl bys s tím přestat.

fotoMiloš Škorpil: Včera mi ten článek poslal 12 a už se na něj chystám :)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Crosstraining

všechny články Crosstraining

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků