logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

COMRADES MARATHON 2010

COMRADES MARATHON 2010

Když jsem se ještě loni připravoval na nultý ročník Silva Nortica Runu jako svůj první čistě běžecký ultramaraton, zmínila se mi Anka Pichrtová e-mailem z Ameriky o Comrades maratonu v Jižní Africe a byl jsem lapen. Možná byla sama překvapená, jak jsem se té idey chytil a začal plánovat její realizaci.

Na webu jsem se snažil najít všechny možné informace o tomto závodu nejen z oficiálních stránek, ale také zkušenosti závodníků, videa a podobně. Stále více jsem byl přesvědčen, že to je prostě závod, který musím běžet a protože Anka má bláznivé nápady také ráda, bylo brzy rozhodnuto, že to v 85. ročníku, v roce velké slávy pro JAR (fotbalové mistrovství světa), zkusíme spolu.

V tomto trochu jubilejním, trochu pro Jižní Afriku zvláštním roce byl zvýšen limit startujících na 20000 s tím, že v první fázi pro ty, kteří již někdy běželi, bylo k dispozici 15000 míst od 1.9.2010 do 31.10.2009. Již 4 dny před uzávěrkou bylo vyprodáno. Na 1. listopad, kdy měla začít registrace pro nováčky na zbývajících 5000 míst, jsem si nařídil na počítači i mobilu několik alarmů, abych měl jistotu, že nic nezmeškám a udělal jsem dobře. Pět tisíc startovních čísel bylo vyprodáno během 27 hodin. Zájem o tento ročník byl opravdu výjimečný a tak pořadatel pod tlakem ohlásil dodatečnou registraci pro dalších 2000 závodníků. Všech 2000 míst bylo pryč a online registrace uzavřena za něco málo přes čtyři a půl minuty. Nakonec všech registrovaných bylo po možná dalších výjimkách pořadatele přes 23500.

Na Comrades marathon nestačí se jen přihlásit, ale je nutné splnit i kvalifikační limit. A to bez výjimky. Anka byla přihlášena za asi nejsilnější tým na Comrades (Mr Price International, kde běhají i sestry Nurgalievy, které takřka se 100% pravidelností obsazují první dvě místa již od roku 2003), ale i tak musela zaběhnout kvalifikační maraton. To byl i hlavní důvod naší účasti na maratonu ve Florencii, kde se Anka časem kolem 2:42 kvalifikovala do vlny A a já časem něco přes 3:14 do vlny B. Umístění na startu v předních vlnách je dost důležité, pokud chce člověk pomýšlet na nějaký čas, protože při tom množství lidí, startu za tmy je dobré se moci rychle rozběhnout a vyhnout se tlačenici v davu s možností případného pádu, nebo jen dlouhého zdržení.

Startovní čísla jsme tedy měli, kvalifikační limity také, takže jsme začali plánovat naši cestu konkrétněji, poohlížet se po levnějších letenkách s rozumnou délkou cesty, zajišťovat ubytování a podobně. Protože Anka startovala za Mr Price International v elitním týmu, měli jsme o pár starostí méně, protože jsme měli zajištěn nocleh, jídlo a transport od čtvrtka před do úterý po závodě.

Vše vypadalo ideálně, ale v životě nic ideálně asi nemůže fungovat a Murphy prostě platí neomylně.

Po Florencii se Anka začala potýkat se zraněním (bolestí stehna). Odhady byly, že se jedná o rozsáhlá drobná svalová zranění stehenního svalu, Anka absolvovala léčbu magnety, ultrazvukem, speciálními masážemi, ale běhat prostě nebylo možné a tak jí prakticky přes celou zimu až do jara zbývalo jen kolo, běžky, plavání. Docela slušné překvapení nás čekalo, když se nakonec podařilo udělat vyšetření magnetickou rezonancí, která prokázala, že je zde již skoro zhojená únavová zlomenina stehenní kosti. S minimem tréninku si Anka zkusila Pardubický půlmaraton, který sice doběhla v daných podmínkách pěkně, ale následovala další pauza způsobená zraněním, tentokrát bursitidou na patě, která způsobila i nutnost odhlášení z PIM maratonu. Příprava opravdu „optimální“ a tak se není ani co divit, že Anka do poslední chvíle váhala, má-li vůbec cenu se pouštět do takového dobrodružství a Comrades marathon běžet. Zhruba dva týdny před Comrades začala po léčbě bursitidy opět lehce klusat. Naštěstí se udržela na uzdě a nic se již před naším odletem nesnažila dohnat a tak jsme odlétali relativně zdraví a s šancí, že to asi Anka zkusí. Ostatně moc jsem si nedokázal představit, že by nakonec dokázala být na místě, jakž takž zdravotně v pořádku, sice s minimem běžeckého tréninku a nezkusila to běžet.

Ve středu 26.5. po páté odpoledne odlétáme přes Frankfurt a Johannesburg do Durbanu a na letišti King Shaka jsme ve čtvrtek v deset.

Již tu na nás čeká Chris z týmu Mr Price Int. a veze nás společně s další závodnicí Ruskou Marinou Myshlyanovou do hotelu v Durbanu přímo nad pláží Indického oceánu. Máme jen chvilku na odpočinek a společně s dalšími evropskými členy týmu Mr Price jedeme s Chrisem na registraci do Expa. Poprvé se v mikrobuse setkáváme s dvojčaty Elenou a Olesyou Nurgalievou a Grigoriem Murzinem.

V Expu je část pro registraci zahraničních běžců oddělena od registrace domácích (řekl bych, že si zde váží každého, kdo přijede ze zahraničí a čím větší dálka, tím větší respekt :)) a tak vše probíhá rychle a bez problémů. Trenky od dresu, který dostala Anka, jí nesedí a po dohodě s lidmi od Mr Price sháníme krátké červené elasťáky (ty zde v Expu nedostaneme, ale seženeme poslední kus náhodně další večer v jiném sportu), dokupujeme odzkoušené gely Hammer a aby nic nebylo jednoduché, narážíme na stánek Brooks. Anka po sérii zranění zavrhla několikery boty, které se mohly stát adepty pro Comrades. Nejlépe se cítila ve svých již dost „vypráskaných“ Brooks Race ST4, dovezených z USA. V Česku před Comrades nejsou k dostání a tak zkoušíme koupit alespoň starší model ST3. Je sice dobrý, ale přeci jen o maličko jiný. Když vidíme na stánku Brooks ST4 hned se k nim vrháme. Naneštěstí nebo snad „samozřejmě“ nemají Anky číslo. Domlouváme se, že je najdou na skladě a druhý den, před naším odjezdem do Pietermaritzburgu, kde budeme dvě noci před závodem, je Ance hodí na hotel nebo dají někomu od Mr Price.

Pochopitelně druhý den mikrobusem Mr Price odjíždíme do Pietermaritzburgu bez bot, ale s ujištěním, že odpoledne nebo večer je určitě někdo přiveze, aby si je Anka mohla zkusit.

Sobotu před závodem se jen tak poflakujeme kolem hotelu v Pietermaritzburgu, pijeme a snažíme se něco víc sníst. A hlavně stále čekáme na boty pro Anku a urgujeme lidi od Mr Price, kteří jsou ještě v Durbanu, aby se je pokusili přivézt co nejdříve, Anka by je přeci jen ráda měla na noze dříve než ráno před startem.

Chystáme věci na další den, připínáme čísla (vpředu i vzadu) na dresy, odsypáváme Endurolyte (proti křečím) do pytlíčků, chystáme gely, Anka pak ještě pití do lahví, které by jí měli podat lidé od Mr Price na trati. V Jižní Africe v době Comrades maratonu začíná zima. No, není to zima, na jakou jsme zvyklí u nás, ale přeci jen má svá specifika. Z popisů zkušených běžců Comrades maratonu na webu se již s předstihem dočítám o zvláštnosti běhu z Pietermaritzburgu do Durbanu. Obvykle se běhá střídavě, každý rok jiný směr, nyní poprvé v historii se běželo dvakrát k moři.

Ta zvláštnost spočívá v tom, že ráno (startuje se v 5:30) je ve vnitrozemském a výše položeném Pietermaritzburgu docela zima. Velmi často je pod nulou až – 3 stupně a v údolí na asi 10. km bývá ještě chladněji až do -6 stupňů.

Protože s východem slunce se výrazně otepluje a není výjimka, když teploty rychle vystoupají na 30 stupňů, je oblečení na start docela oříšek. Jako již mnohokrát opět pomohl web a foto závodníků po startu. Okoukli jsme „fígl“, jak zůstat v počátečních fázích závodu v teple a přitom neporušit pravidla, že čísla musí být trvale vidět.

Odstřihli jsme spodek starších trik s dlouhým rukávem nad startovním číslem a to si pak na začátek závodu natáhli na dresy. To se pak dá bez problémů stáhnout dolů a za běhu zahodit.

Kolem páté odpoledne již pomalu ve věci bot rezignujeme a jdeme se navečeřet. Venku je již tma, prostě je „zima“. Po večeři ještě zkoušíme SMSkou, jestli boty mezitím nedorazily a nemožné se stává skutkem. Boty jsou na hotelu a Chris nám je během pár minut přináší. Anka je dává na nohy, probíhá se krátce po chodbě, nemá-li bota nějakou vadu (špatný šev a podobně) a bereme je. S plným žaludkem, za tmy přes parkoviště nákupního centra se jde krátce v těch botách proběhnout a rozhoduje se, že v těch botách s necelými pěti kilometry zítra poběží. Ještě do nich přehazuji mé delší tkaničky pro lepší možnost zavázání a jsme vlastně přichystáni. Uteklo to vše jako voda. Spousta plánů, příprav, komplikací je za námi a zítra se jako první Češi postavíme na start nejstaršího a největšího ultramaratonu na světě, na trať mezi Pietermaritzburgem a Durbanem s přesně změřenou délkou 89,28km a převýšením 1300m nahoru a 1900m dolů.

Spát jdeme brzy, čeká nás vstávání ve tři hodiny, ale i když si nějakou nervozitu nepřipouštíme, usnout to moc nejde. Nemyslím, že jsme toho moc naspali …

Mé plány pro Comrades maraton jsou již od počátku získat Bill Rowans medaili pro závodníky, kteří doběhnou do času 9 hodin. To je také u tohoto závodu taková zajímavost, že se dává několik různých medailí. Prvních deset závodníků v pořadí mužů i žen získává zlatou medaili a ta je opravdu ze zlata. Závodníci s časem pod 6 hodin pak získají medaili stříbrno-zlatou, tzv. Wally Hayward (po skvělém atletu, který vyhrál Comrades 5x, jako první pokořil hranici 6 hodin, a naposledy absolvoval Comrades v limitu ještě krátce před svými 81. narozeninami). Ta se logicky týká jen mužů, protože ženský rekord je slabě pod 6 hodin, takže je prakticky nemožné, aby jedenáctá žena běžela ještě pod 6 hodin. Do času 7:30 je pak stříbrná medaile, do 9:00 stříbrno-bronzová Bill Rowans (po prvním vítězi, který závod vyhrál časem těsně pod 9 hodin), bronzová do 11:00 a nakonec tzv. Vic Clapham (po zakladateli závodu).

Anku čeká v její bohaté a úspěšné kariéře první ultra a tak je logicky trochu nervózní, především proto, že neví, co může čekat od svých nohou po zraněních, které jí tak zkomplikovaly přípravu. Na druhou stranu i doběhnutí v jakémkoli čase by se dalo považovat v daných podmínkách za úspěch a tak ji nesvazuje žádná příliš velká odpovědnost.

Ráno ve tři se probouzíme docela bez problémů, snad i proto, že jsme až tak moc nespali a hlavně se těšíme na dnešek. Pro Jižní Afriku je Comrades opravdu něčím trochu výjimečným a tak v hotelích v Durbanu a Pietermaritzburgu bez problému a automaticky chystají snídani již od třetí hodiny (v Durbanu, před cestou na start, ještě dříve). Sníme pár koláčků, já do sebe ještě nacpu muffin, zapijeme to kávou a džusem (Tak u toho se musím zastavit, i když to trhá nit. Takové džusy jsem jinde nezažil. Dělají je opravdu lisováním z čerstvého ovoce přímo před spotřebou a jsou vynikající. Nejvíce mi chutnal asi ten z manga a granátových jablíček). Tým Mr Price International jede z hotelu na start třemi mikrobusy a mně nabízejí, že se mohu samozřejmě svézt také. Nakonec se ale rozhoduji lépe. Oni jedou trochu později, protože jedou až k City Hall, kde je start a pak jdou 15 minut před startem do elitní vlny. Pro mě by to mohlo být pozdě a tak využívám ochotu jiné jihoafrické běžkyně týmu, která jede s manželem do centra autem a hlavně dříve. Směr ke startu je jasný, stačí se jen přidat k lidem se žlutými batůžky, ve kterých odvezou pár věcí na převlečení do cíle. Po chvíli a jednom dotazu pořadatelům nacházím kamiony, kam se ukládají věci pro převoz k cíli. Je tu sice fronta, ale vše běží na africké poměry dost pružně. Na batůžek i na číslo nalepí shodný kód, po jehož předložení jsou věci v cíli vydávány.

A pak již si podél hlavní třídy, kde je rozprostřeno dlouhé startovní pole, razím cestu davy dopředu od vlny H k mé vlně B. Do koridoru se dostávám asi 45 minut před startem. Mám na sobě staré šusťáky a na dresu a ustřiženém triku ještě teplou mikinu a igelitový pytel pro udržení tepla. Sedám si asi ve čtvrté řadě vlny na zem, popíjím naředěný džus, nasávám atmosféru, odpovídám na dotazy, odkud jsem a hlavně se těším.

Letos jsme asi měli docela kliku na počasí. V noci nebylo úplně jasno, takže není mráz, ale je něco mezi 5-7 stupni. Oblečený, plný očekávání závodu a za větrem v bariéře ostatních závodníků se to dá bez problémů vydržet. Kontroluji čas a říkám si, že Anka asi již bude také ve startovním poli a pomyslně jí držím pěsti, aby jí vše vyšlo. Patnáct minut před startem svlékám šusťáky, mikinu a pytel a naposledy používám láhev od džusu (rada pro pány, má-li lahvička širší hrdlo, dá se před startem použít kromě pití i obráceným směrem :)) a vše podávám k vyhození mimo startovní pole.

Hromadně se zpívají, a zní to mohutně, tři písně, z nichž jedna je národní hymna, jak jsme se dodatečně dověděli. Atmosféra dokonalá, to jsou ty okamžiky, pro které je krásné se takových závodů účastnit.

V 5:30 tradičně zakokrhá kohout, padne výstřel a masa lidí se dává do pohybu, aby se pokusila zdolat co nejlépe 89,28 km náročné kopcovité tratě. V duchu si gratuluji, že se mi podařilo ve Florencii běžet pod 3:20 a mám B vlnu. V pohodě se dostávám přes startovní čáru dvacet sekund po výstřelu a bez problému a vyhýbání se dá běžet po zhruba 400 metrech. Jsem rád, že mám to ustřižené triko, není mi zima na ruce a ramena. Snažím se brzdit přesto, že se mi zdá, že mě stále předbíhá více lidí, než já je. Snad i díky chladu se mi běží krásně a podle toho, jaký má trať momentálně profil, mám kilometry kolem 5 minut plus nebo minus. Již v té tmě a zimě jsou kolem tratě diváci zabalení do dek a fandí. Úvodní občerstvovačku na čtvrtém kilometru míjím a beru si pití až někde kolem šestého. První stoupání na Polly Shorts na zhruba 9. km příjemně zahřeje před klesáním do nejchladnějšího místa tratě, kde v otevřeném údolí často klesá teplota při Comrades k minus pěti až šesti stupňům. Tentokrát zde sice bylo jistě o poznání chladněji než na startu, ale myslím, že pod nulu teplota neklesla. Před dlouhým stoupáním na nejvyšší bod kolem 19. km svlékám a odhazuji triko a dál běžím jen v dresu. Anka, která má raději teplo, se svléká až asi na 30. km.

To již máme za sebou dávno svítání, a protože běžíme víceméně východním směrem, máme slunce stále před sebou. Zatím jen příjemně hřeje, ale ještě nepálí a tak sice využívám dokonalé občerstvení, ale ne na každé stanici. Mimochodem těch oficiálních občerstvení je na trase 46 a dále množství těch neoficiálních, kdy lidé vytáhnou před dům bednu s ledem, do ní dají pití, pomeranče, nakrájí banány a nabízejí závodníkům.

Poprvé jsem pak zde viděl maximálně šikovný způsob podávání pití. K pití byla všude voda a iontový nápoj, v druhé části tratě jsem registroval i Colu. Vodu a iontový nápoj měl pořadatel připravený v zatavených igelitových podlouhlých sáčcích o průměru asi 3-4cm a délce možná něco kolem deseti. Ty byly všude v bednách s ledem, takže krásně studené a dobrovolníci je podávali tak, že se daly bez problému vzít za běhu. Stačilo pak jen zuby utrhnout růžek a obsah vypít nebo se polít vodou. Bylo to tak maximálně jednoduché a přitom praktické, že ten nápad má blízko ke „genialitě“. Navíc oproti kelímkům nebo lahvím, které se dávají jinde, zde nezůstávají na silnici předměty, které se pletou pod nohy. Cola pak byla podávána v malých lahvičkách, jako jsou používány například pro některé léky s užším hrdlem, takže se dala vzít za běhu bez polití se a dobře se pila. Postupně, jak se oteplovalo, jsme pil stále víc a nakonec služeb oficiálních občerstvení ráda využila i Anka, protože od lidí z týmu dostala pouze první láhev. Pak Chrisovi policie odtáhla auto a než ho dostal zpět, bylo pozdě na to se vracet zpátky na trať.

Prvním „checkpointem“ na 26.77 km probíhám za 2:17:50 asi 17 minut za Ankou (2:00:55). Trať je opravdu hodně členitá a v duchu musím souhlasit s jistým běžcem Kennedym (více než dvacet účastí), kterého popis jsem našel na webu. Ten hovoří o tom, že trať z Pietermaritzburgu do Durbanu se sice nazývá Down, ale v první části do možná tak 55. km ten pocit člověk opravdu moc nemá a první maraton je skutečně kopcovitý až dost.

Se stoupajícím sluncem se začíná oteplovat, ale stále to není nic dramatického. Snad menší vlhkostí vzduchu člověk to teplo lépe snáší a nad tratí neleží „smogová deka“, jako se někdy stává například na PIMu. Jen fandové, kteří si k fandění u trati přibrali grily a grilují si zde na dřevěném uhlí párky a maso, mi dávají zabrat. Chvilkami běžím na kyslíkový dluh :).

Maratonem probíhám něco málo přes 3:42, tedy zhruba stejně rychle jako jsem běžel jako vodič letos na PIMu. Půlku v Drummond míjím v čase 3:57:25 a Anka je v tu chvíli přede mnou o více než 35 minut (3:22:13). V té době jsem si ještě říkal, že pokud se mi podaří udržet trochu rozumné tempo v sebězích v druhé části, mohl by cílový čas být kolem 8:15. Jak jsem se mýlil a jak pokud se sem někdy vrátím na „Down“ variantu budu vědět, co mě čeká.

Na startovních číslech, která byla vpředu i vzadu, byla i naše jména. To bylo fajn, protože vedle diváků, kteří občas volali a povzbuzovali jmény, často mě někdo ze závodníků zezadu oslovil, zavolal na mě. Nejčastější otázky byly, odkud jsem, jaký čas plánuji, jestli jsem na Comrades poprvé a podobně. V tempu, kterým jsem běžel, se dá docela v pohodě povídat, takže jsme většinou prohodili pár vět, popřáli si štěstí do dalších fází závodu a běželi dál, jak to komu zrovna šlo.

Pravidelně jsem cestou polykal po asi 15 km Endurolyte s minerály a nesl si pro jistotu dva gely, které jsem snědl na 30. a 60. kilometru. Na rozdíl od Silva Norticy Runu před rokem, kde jsem prakticky jen pil a bral si polévku, zde jsem využíval nabídky banánů, pomerančů a dokonce jsem si vzal i zdejší specialitu vařené brambory se slupkou a solí. Dávají je na každé druhé občerstvovačce za půlkou a opravdu mi vždy pomohly a postavily mě na nohy.

Anka, jak je jejím zvykem, skoro nic na trati nejedla, jen pila na skoro každém občerstvení. Ona vůbec je zvláštní :), když se podívám na její videa z trati, kdybych nevěděl, z jaké části to je točené, nepoznal bych, jestli je na začátku nebo na konci. Prostě nasadí tempo a způsob běhu podle daných podmínek a tak běží celou dobu. Vypadá to děsně jednoduše, ale jednoduché to není ani při maratonu, při závodě jako Comrades pak to je umění.

To už jsme ale na dalším checkpointu ve Winston Park na 58,27 km. Já zde probíhám v čase 5:19:14 a Anka 4:24:27. Běžíme převážně dolů, a kdo by si myslel, že to je výhra a že si odpočine a možná zrychlí a nažene nějaký čas, jako jsem tak trochu tajně doufal já, šeredně by se pletl. Seběhy jsou dlouhé a někdy i dost prudké a co hlavní, bolí a to dost. Nohy ztvrdnou a každý další i sebemenší kopeček nebo vlna je pro mě docela problém. Řekl jsem si ale, že když to Anka poběží po těch zraněních a s těmi problémy v přípravě, musím minimálně celý závod odběhnout bez přechodu do chůze. Jo, stálo to úsilí, ale podařilo se :).

Na cedulích podél tratě, které značí ne uběhnuté kilometry, ale ty, které ještě zbývají do cíle, se již na začátku objevuje dvojka a život je najednou plný optimismu. Někde na hranici půlmaratonu do cíle začíná poslední větší a nepříjemné stoupání na Cowies Hill na 70,97 km, kde je také předposlední checkpoint. Já se sice již dávno rozloučil s ideou času kolem 8:15, ale na Bill Rowans, pokud by se nestalo nic mimořádného (křeče, nevolnost,...) by to mělo dnes dopadnout. Já zde probíhám v čase 6:32:45 a Anka zde bylo před dlouhou více než hodinou za 5:20:40. Ostatně jí v tu dobu zbývá do cíle méně než dvacet minut.

Stále sbíháme a na vzdálenost 15 km již vidíme Downtown Durbanu a obrysy oceánu. Je to ale ještě kus. Posledním mezičasem 7 km před cílem na 82,2 km probíhám v 7:44:30, Anka tu byla již v 6:15:20 a nyní je již přes 50 minut v cíli. To již probíháme okrajem Durbanu a míříme k centru. Čekají nás poslední vlnky a zhruba poslední 3-4 km jsou snad jediné souvisle po rovině. Já již vím, že na Bill Rowans medaili mám rezervu, i kdybych to snad musel dojít a popravdě řečeno si spíš již asi 20. km hlídám, abych se dostal pod 8:30.

Pole je v tuto chvíli dost řídké a jen občas člověk někoho předběhne nebo je předběhnut. Poslední dva kilometry sundávám kšiltovku, protože v propozicích je povolena jen oficiální od NEDBANK, kterou každý dostal ve startovním batohu. I když jsem na své přelepil všechny značky, mám přeci jen strach, aby nedošlo k nejhoršímu a nebyl jsem na stadionu po doběhu kvůli takové hlouposti diskvalifikován. Teď již běžím docela v euforii, protože vím, že čas pod 8:30 by mi mohl utéct jen zázrakem.

Již v dálce vidím stavbu Sahara Stadium Kingsmead, kriketového stadionu, kde je cíl. Vbíháme do brány, obíháme obvodem stadionu mezi tribunami diváků, před zatáčkou do cílové rovinky již mohu plýtvat silami a plácám si do dlaní s nějakými malými holčičkami, které zde šíleně fandí a již vidím cílovou bránu a časomíru.

Podobný pocit jsem zažil jen jednou, když jsem poprvé běžel cílovou rovinkou Boston maratonu. A pokud bych to mohl srovnat, pak bych řekl, že to co je pro maraton Boston, je pro ultra Comrades.

Mám ohromnou radost a probíhám cílem s rukama nad hlavou v čase 8:27:45. Konečně neběžím, jen jdu. Poprvé po skoro osmi a půl hodinách. Jsem dirigován v cílovém koridoru, kde mi nějaká slečna dává na krk vysněnou Bill Rowans medaili, já se asi dost připitoměle usmívám, je mi fajn, bolí mě celý člověk, ale je mi krásně. Vím, že Anka je již dávno v cíli, jen nevím, jak dopadla. Ona zatím je již více než hodinu a půl na dopingové kontrole a do hotelu se vrátí až po setmění dlouho po mně. Já se mezitím loudám po stadionu do prostoru pro mezinárodní účastníky, beru si jídlo. Mají sice vegetariánské, ale je nepoživatelné. Vysušená rýže, která drhne v krku a zelenina s omáčkou, která mi ten krk spálila svou ostrostí. Talíř s jídlem končí v koši, beru si pivo, ale po prvním loku toho kyselého patoku končí na stejném místě. To mě ale nijak na náladě neubírá, je to detail, endorfiny mi tečou asi i z uší :).

Podle ukazatelů jdu k výdeji zavazadel a během minutky nacházejí pořadatelé bez problémů to mé. Cestou ven ze stadionu se ještě stavuji v informacích a ptám se na výsledek Anky. Mají trochu problém, protože jí ve výsledcích zkomolili jméno na Pichtova, ale nakonec se přeci jen dohodneme a dovídám se skvělou zprávu o nádherném času 6:51:34. Pořadí zatím nejsou schopni říci, tak jsem ještě v napětí, jakou medaili Anka bude mít.

Dál se loudám na hotel, ono by to asi nijak rychleji nešlo. Pouštím televizi, kde od rána běží celých více než 12 hodin přímý přenos ze závodu. Vidím stále dobíhat další a další davy, které s přibývajícím časem houstnou. Jen pro představu. Zlatou medaili získává vždy jen prvních deset mužů a žen. Speciální Wally Hayward medaili získalo jen 13 mužů do celkového 23. místa za čas pod 6 hodin. Stříbrnou medaili za čas pod 7:30 získali ti, kteří byli do 629. místa v pořadí. Bill Rowans za čas pod devět hodin se brala za místo do 2932 v celkovém pořadí.

Bronzovou brali závodníci s časem pod 11 hodin a do 9497 místa. Vic Clapham medaili pak získal zbytek závodníků, kteří splnili limit 12 hodin, tedy do 14596. Ostatní z 23568 registrovaných závodníků buď nesplnili kvalifikační limit, nebo nenastoupili z jiných důvodů, nebo byli zadrženi pro nesplnění limitů na trati, případně doběhli po limitu 12 hodin.

Během sprchování se dovídám, že Anka skončila v TOP 10 na desátém místě a moje radost se dále násobí. Čekám, až dorazí do hotelu, piju čaj, který si vařím na pokoji, protože zavazadla zatím nedorazila (byla mimochodem v tom odtaženém autě Mr Price).

Konečně přijíždí Chris se zavazadly, mohu se převléci, říká, že Anka je stále na dopingové kontrole. Přiváží jí až po setmění. Testují vždy prvních 12 mužů i žen a Anka byla poslední na řadě. Mám ohromnou radost, že ji mohu pogratulovat k tak fantastickému výkonu, ona má radost, že jsem si splnil svůj cíl, a i když to trochu skrývá, vidím, že je se svým výkonem také moc spokojená. Sice se z průběžně šesté, pak osmé a deváté pozice propadla na desáté místo v ženách, ale v celkovém pořadí se posouvala na jednotlivých mezičasech až k cíli takto: 751, 507, 307, 224, 189, 188. A být na Comrades v Top 10 a získat zlatou medaili, je zde ceněno jako mimořádný úspěch.

Já jsem sice neměl tak výrazný posun, ale i přesto, že jsem místy měl pocit, že mě víc lidí předbíhá, než jsem dokázal já, měl jsem také trend posunu v pořadí vzhůru a to mě potěšilo: 1982, 1875, 1780, 1743, 1656, 1645.

Jdeme na večeři, kde se setkáváme i s dalšími členy týmu Mr Price, v němž vládne spokojenost, protože z dvaceti zlatých medailistů má Mr Price plnou polovinu.

Druhý den dopoledne je oficiální vyhlášení v hotelu Hilton a pak nám vlastně začíná skutečná dovolená až do další neděle s návštěvou parků, koupáním v oceánu, prostě užívání si zaslouženého odpočinku. Ono do běhání nám stejně ve dnech po závodě moc nebylo.

A kdybyste chtěli vědět, jak se v pondělí po závodě pozná ten, kdo běžel Comrades marathon, podívejte se na vtipnou reklamu jednoho z hlavních sponzorů

A na závěr pár postřehů, pocitů a dojmů prvního běžce (tedy běžkyně) z Česka v cíli Comrades maratonu v 85-leté historii Anky Pichrtové.

obrázek

Jak jsem prožívala závod já...

Noc před závodem nám oběma moc nešlo spát. Za prvé jsme byli hodně rozrušeni z tak těžkého a dosti bláznivého závodu a za druhé, také nejsme zvyklí chodit spát ještě hodně před slepicemi :), no ale jelikož byl start v 5:30, museli jsme vstávat ve 3 hodiny. Takže šup do pelechu kolem 20. hodiny. A pak už to šlo rychle, protože na nic nezbývalo moc času. Budíček, rychlá malá snídaně a za pořádné tmy auty od Mr Price na start. Já jsem byla zařazena do elity a to bylo moc fajn, protože jsem se mohla rozcvičovat v teple místní „City Hall“ a nemusela čekat už dlouho před startem na startovní čáře jako Sam. Asi 10 min před startem nás odvedli na startovní čáru a já se rázem ocitla v první lajně uprostřed běhu dychtivého davu běžců. Byl to úžasný pocit, tolik energie na jednom místě a tolik běžců právě se chystajících pokořit 89,3 km. Před startem ještě skoro všichni dlouho zpívali, pak jsme se dověděli, že to byla hymna. Mně se to zdálo hodně dlouhé, ale možná ji zpívali vícekrát. Měla jsem velký strach, že mě po startu někdo shodí, ale naštěstí se tenhle můj „oblíbený“ scénář nekonal. A ani mně kupodivu nebyla zima, zajímavé – v tom davu bylo ze všech těch těl a svalů a energie teplo! A pak to přišlo, kohout zakokrhal, padl výstřel a celá ta masa se dala do pohybu. Já jsem rozbíhala opravdu volně... ale jak volně je třeba rozbíhat na 89 km? Neměla jsem tušení. Tentokrát mě Sam „donutil", abych si vzala hodinky a sledovala mezičasy... já tak udělala, ale ani jednou jsem se na hodinky nepodívala :) Největším mým přáním bylo závod ve zdraví, alespoň relativním, doběhnout. Moc dobře jsem si uvědomovala úžasné manko v tréninku, ale nejvíc jsem se obávala těch všech starých zranění, že mi nedovolí doběhnout do cíle. Tak jsem jednoduše „nasadila“ tempo, které se mi zdálo příjemné, alespoň v první polovině závodu a běžela. Prostě jsem jenom běžela s vědomím, že chci uběhnout 89 km a nezávodila jsem. Tajně jsem ale přece jenom chtěla získat zlatou medaili a to se mi i podařilo. V polovině závodu jsem si říkala... tak takhle daleko jsem ještě nikdy nedoběhla!...no a když zbývalo do cíle pouhých 30 km, věděla jsem, že to dokážu...samozřejmě pokud ty dlouhé seběhy vydrží mé stehenní svaly ošizené tréninkem. Takovou svalovou bolest ve stehnech jsem v životě nezažila, ještě 3 dny po závodě jsem nemohla sejít po schodech a postavit se ze záchodu... o dřepu ani nemluvě :). Ale bolest pomine a medaile a zážitky zůstanou. Ten nádherný pocit doběhu do cíle je nepopsatelný... právě jsem uběhla 89,3 km a to pod 7 hodin! Diváci byli také úžasní a to po celé trati. Po doběhu mě bohužel vzali ihned na dopingovou kontrolu a tak jsem nemohla v cíli přivítat Sama. Místo toho jsem do sebe lila všechny možné tekutiny v dopingové místnosti a čekala, kdy už konečně ze mě něco „vyjde". Podařilo se to po přibližně 3 hodinách.

Stránky závodu, včetně výsledků, příště se běží nahoru …

  • přečteno: 10771/10536×, 7 komentářů
COMRADES MARATHON 2010

Hodnoť článek

3 z 5 hvězd dobré (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

sam | 7. 10. 2010 12.00 hod. | 82.119.253.xx
My s Ankou se snad víc než jako ultramaratonci můžeme doposud cítit jen jako „výletníci“ do světa ultramaratonu. Snad jsme měli jen to štěstí, že jsme hned na počátku toho našeho seznamování s ultra zažili něco takového jako je Comrades.

1bubobubo | 6. 10. 2010 21.18 hod. | 194.50.64.xxx
Same a Aničko, gratuluji Vám oběma k nádherným výsledkům. Musel to být úžasný zážitek a váš článek ho přiblížil i nám „neultramaratoncům". Moc díky.

Sam Straka | 1. 9. 2010 12.09 hod. | 82.119.253.xx
Martino, to jen Miloš mě o ten článek požádal na bezeckouskolu. Já bych se s tím již znovu nikam jinam necpal :)

Martina Němečková | 31. 8. 2010 13.51 hod. | 193.86.30.xx
Pěkný čtení, moc moc gratuluju ještě jednou.

Martin Lukeš | 27. 8. 2010 19.38 hod. | 90.178.212.xxx
Ahoj Same, dodatečně gratuluji tobě i Aničce a s těma botama s tebou souhlasím. Běhám stále v jedné značce a jednom typu a pokaždé jsou naprosto bez problému.

Sam Straka | 27. 8. 2010 17.03 hod. | 88.103.21.xxx
Já si to v tomto případě nemyslím. Anka v zcela stejném modelu Brooksů měla odběháno stovky kilometrů včetně závodů a ty boty jí seděly již od začátku. Není tedy důvod, aby stejný model boty ve stejné velikosti, pokud nemá nějakou vadu (to se dá poznat během pár stovek metrů) se choval jinak. Navíc si Anka před Comrades léčila bursitidu na patě, která se objevila po Pardubickém půlmaratonu a jen v těch ST4 se cítila opravdu komfortně. Ty staré ale byly práve na ultra již dost „vypráskané". Proto ta snaha získat stejné boty pro závod.
A ještě něco na okraj, věř, že Anka toho má opravdu hodně naběháno a nešla by do toho, kdyby nevěděla, co dělá.

MadnessRunner | 27. 8. 2010 7.20 hod. | 89.235.32.xx
Nejsem sice žádný ultramaratonec, ale něco naběháno již mám a myslím si, že běžet ultrák s fungl novými botami … je… ehm ....riziko (přinejmenším)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ultramaraton

všechny články Ultramaraton

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Tak všechny trasy jsou již dávno vyprodané »
  • Emoce a sport : Je někde ke shlédnutí ten zmíněný pořad? Díky předem za info. »
  • Cesta oplácané holčičky, nad kterou babička na jižní Moravě radostně jásala, jak dobře prospívá, do PIM Women´s Challenge 2012 : Karolíno, napadlo Vás někdy, že lámat věci/ osud/ lidi přes koleno, je nesmysl? Vy evidentně ńejste…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Miloš píše tak podmanivě, že být v tu chvíli někde na trati, cestě, chodníčku, kdekoliv, tak se…»
  • Maraton změnil miliony životních příběhů : Vše, co bylo v článku napsáno, sedí, jen bych doplnil ještě jedno – i případě maratonu platí,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků