Trenére, jak mám hlasovat?
Na jedné americké univerzitě dělali před několika lety průzkum, které z veřejných osobností se těší největší důvěře lidí. V dotazníku se více než dvou tisíc respondentů ptali, na koho by se coby noví nájemníci v domě obrátili, kdyby potřebovali pomoct – a znali by pouze profese svých sousedů. Mezi politiky, hudebníky, herci a dalšími lidmi známých profesí vyhráli s náskokem sportovci.
Jejich výsledky a výkony se dají měřit, nikoliv ošvindlovat. Předchází jim tvrdá práce a dřina. A při zápolení je třeba dodržovat pravidla, jejichž porušení se přísně trestá. Sport je jednou z mála lidských činností, ze kterých nezmizely původní ideály a hodnoty. To jsou v kostce hlavní důvody, proč lidé obecně sportovcům věří. A proč na ně mají také často i větší mravní nároky. Když v očích veřejnosti jakkoliv selže sportovec, hledá se pro něj odpuštění velmi těžko. Podívejme se třeba na Tigera Woodse, kterému nevěra doslova rozbourala kariéru. Zatímco muzikanti, herci i politici přežívají dnes a denně takové aféry celkem bez úhony.
Přesto najdeme i v historii jen velmi málo sportovců, kteří uspěli také v politice. A obojí dělali vrcholově. Možná je to tím, že v politice ta základní rovnice – totiž že se talent a dřina prostě musí zúročit v dobré výsledky – takhle jednoduše nefunguje. Jsou to zkrátka dva světy, které fungují podle jiných pravidel.
Proč je v Česku na kandidátkách do podzimních voleb najednou tolik sportovců? Protože politické strany čtou výsledky sněmovních voleb i povolební situace tak, že o profesionály není zájem. Poptávka je po idealistických a „nezkažených“ kandidátech z jiných oborů. Sportovci mají proti ostatním dvě výhody: jsou známí a jsou k dispozici. Nejvíc na kandidátkách najdeme hokejistů: Břízu, Řezníčka, Kruliše a dokonce také Šlégra, který po zvolení do parlamentu bude zkoušet štěstí i v komunálních volbách. Sportovce jiných disciplín zastupuje například trojskokanka Kašpárková.
Zmíněný Jiří Šlégr se už v politice zabydlel, je však na nejlepší cestě stát se karikaturou sportovce v politice. Nedělní sport mu věnoval hodně prostoru, takže jsme se dozvěděli, že je stále sympatický, má svalnatou postavu (kolegyním poslankyním se z toho prý „podlamují kolena", no pane!) a nadře se skoro stejně, jako když hrál vrcholově hokej. Jen už nemusí dělat kliky a jezdit na ledě, ale stále někde vysedává, pije kávu nebo na něco čeká. Svůj pobyt v parlamentě vidí zjednodušeně jako týmový sport: trenér a kapitán něco vymyslí, a on pro to bude hlasovat. Na něco samostatnějšího by si netroufl.
Tedy s výjimkou prvního projevu v parlamentu. Sednul si k němu na dvacet minut před spaním a pak taky ještě chvíli ráno, text přečetli na tiskovém a od reportérů víme, že mu na něj mrknul v parlamentní lavici také přítel Paroubek. To by sedělo. Takovou sbírku klišé a bezobsažných vět aby člověk pohledal. Nebo řečeno ještě jinak: v kontextu parlamentu to byla průměrná řeč a kdyby tenhle slovní průjem odříkalo devadesát procent Šlégrových kolegů, asi bychom si toho ani nevšimli.
Jen od člověka, který byl v jiném oboru jedním z nejlepších na světě, jsme čekali víc. Nemusel dát rovnou gól. Ale taky nemusel hned ukázat, že v politickém hokeji je normální, že většina hráčů ani neumí bruslit.
Tento článek vyšel v deníku Sport a byl vydán se svolením autora
Vložit komentář
