logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech

Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech

Tak mi právě zamávala první běžecky strávená dovolená. Utekla rychle, ale také příjemně. Našinec by netušil, co to udělá, pokud si přibalí na cesty k předpotopnímu digifotopřístroji značky Kokodák a ošoupaným výletnickým botkám také ty zánovní, vytrvalecké. V mžiku oka máte po ruce další, úplně nový rozměr pohledu na svět.

Nepatřím k lidem, kteří sebou v čase volna prostě někam plácnou, nejlépe doma k televizi, a předstírají odpočinek. A doufám, že ani patřit nebudu. Pozor, plíží se sem jedna z mála myšlenek. Svět je příliš lákavý a krásný na to, abychom se dobrovolně vzdávali jeho poznávání. Těžko chtít obdivovat mozaiku, pokud vám chybí střípky.

A protože zážitky nemají nožičky, poučen bájí o Mohamedovi a hoře jsem se vypravil lovit je na vlastní pěst. Aby byl úspěch zaručený, umínil jsem si „oběhnout“ toho během rychle vyprchávajících čtrnácti dnů výluky pracovního koloběhu co možná nejvíce.

Stromovka

Začalo to rozklusáním v důvěrně známé pražské Stromovce, kde jsem míjel natolik zdařile vyhlížející joggerku, až se mi skoro nechtělo zrychlovat. Proti bližšímu průzkumu se však postavila vrozená těžká stydlivost znásobená doznívajícím lehkým nastydnutím.

Teplice

V Teplicích, které jsem si zakroužkoval na mapě jako druhé v pořadí, nezapomenu na zdolávání vrchu Doubravka, tyčícího se vysoko nad kolonádou. Každý je na něco úchyl.

Třeba já, kamkoliv přijedu, okamžitě se škrábu na kopec, případně strašit na věž. Panorámata jsou prostě panorámata. Pro letošek jsem navíc přikročil ke zrychlenému přesunu v triku a trenkách. Pořád vidím nevěřícně vytřeštěné oči jakéhosi postaršího pána, který seděl nahoře na hoře, civěl do kraje a tiše kouřil. To když se ohlédl a spatřil za sebou zafuněnou bytost ve sportovním ohozu. Rozkašlal se a div že mu nevypadla jeho vytřepaná cigareta značky Startboro z prstů.

Udělal jsem to, co se sluší na každé řádné vyhlídce. Tedy Rockyho, jakože jsem to dokázal, potom pohled á la „baba Jaga“ do všech možných i nemožných stran. A už jsem se kutálel zpátky dolů. „Blázen, blázen,“ pokřikoval na mě jakýsi malý klučík, kterému se kopec zdál býti na běhání příliš vysoký stejně jako letní podkrušnohorská teplota. Jeho máti se mu snažila vysvětlit, že ten pán jenom běhá. Ale co, odhadl mě. Být do něčeho doopravdy blázen je koneckonců v dnešní době nejenom normální, nýbrž přímo žádoucí nezbytnost.

Pak jsem se přesunul krátce pozdravit rodičovstvo do také příhraniční, ale jihočeské, Kaplice. Pokud pominu neuskutečněnou hrozbu sežrání tamními čtyřnohými nejlepšími přáteli lidstva i skutečnost, že jsem byl spatřen na atletickém ovále při bláhovém pokusu o intervalový trénink, nic zvláštního se tam za dobu mé přítomnosti nestalo.

obrázek
Mrak nemrak, v Pasově se půjde běhat!

Passau

Většinu času jsem byl totiž v trapu. Konkrétně řečeno, za kopečky. A to hned dva dny po sobě. Mezinárodní anabáze začala v německém Passau, chcete-li, Pasově.
Musela. Z dřívějška důvěrně vím, že tohle starobylé město je příliš půvabné na to, abych jej nechal jen tak povalovat se u soutoku tří řek a na samé hranici dvou států k tomu samotné. Ani po běžecké stránce to nemělo chybu. Síť tamních lahůdkových poříčních cyklostezek se zdá býti takřka nezdolatelnou. Navíc přecupitáte most a rázem běžíte v Rakousku. No, kde jinde si tohle dopřejete?

obrázek
Vzácná chvíle, prázdné pasovské nábřeží. Tady jinak není k hnutí.

Dlužno dodat, že nápad se sportovním vy(u)žitím odpoledne tam ctí mnohem větší množina lidí než ve srovnatelném českém městě. Běžec tam dávno není za exota. Tihle západní Němci jsou holt „vo krok napřed“. A tohle stačit může.

Linec

Co je to ale proti rakouskému Linci, kam jsem namířil naleštěný okřídlený šíp z přídě svého vozu hned druhý den. Aby ne, z jihu Čech je to coby šedesát kilometrů kamenem dohodil. Tuhle mimochodem vcelku rušnou a na první pohled ne zcela vzhlednou krajskou metropoli mám hodně rád. Nejenom kvůli koláčkům z takového toho výborného těstíčka, no však víte.

obrázek
Linecká scenérie, no řekněte, nezaběhat si v tomhle je těžký hřích.

Je to učiněný sportovní ráj! Kdo nevěří, ať tam běží, fakt. Stačí pár krůčků dolů z věčně ucpaného hlavního mostu k řece a ocitnete se v úplně jiném světě. Světě, překypujícím zelení, nejrůznějšími hřišťátky, přístupnými pochopitelně zcela zdarma. Rovněž cyklistovo srdce se tetelí, podunajskou stezkou se může pustit třeba až do Tramtárie, nebo kam se tahle masa vody valí vstříc mořskému příboji. Nebo odboji?

obrázek
Hornorakouská metropole přeje nejenom běžcům. Ať žije Kronefest!

A linecký běžec? Ten si může vybrat, jestli se mu chce dneska klusat okolo řeky po hlaďounké asfaltce, po vedlejší propískované cestičce, či zda otiskne podrážky do její hliněné obdoby. Čtvrtý pruh vede přímo po očividně často zastřihávané travičce. To vše v kilometráži, která zpotí triko i těm neotrlejším vytrvalcům. A pokud se vám náhodou začne zajídat čistokrevná rovinka, což se mně jako jihočeskému Highlanderovi přihodit nemůže, stačí udělat lehký úkrok stranou. Rázem máte tu čest s krpálem, že vám jeden pár plic a zadních běhů bude málo. Dost možná připojíte i přední náhon.

obrázek
Linec neusíná ani v noci. Barevné město, což.

Zkrátka a dobře, koukal jsem na to jako náčelník Apačů při první oficiální návštěvě u dědy Mráze. Sluší se upozornit, že ani Linečané rozhodně nenechávají tyto dary zahálet. Během původně zamýšlené hodinky, z níž se z pochopitelných důvodů vyklubala půlmaratonská bezmála dvouhodinovka, jsem potkal ne desítky podobně smýšlejících nadšenců. Byly jich stovky. Ctižádostiví tempaři, fitness baby, zarputilé joggerky, vysmátí manželé, čiperní rentiéři, ti všichni tam nasávali svoji „denní dávku“ stejně jako moje maličkost.

obrázek
Jak vidno, v Linci stojí nejenom obrovská chemička a ocelárna.

Veskrze příjemná změna oproti českým zvyklostem, kde aby se jeden, nebýt to statečný kluk, na běžecké trase pomalu bál. V podunajském ráji se najednou stáváte součástí čehosi krásného, zdravého, stylového, samozřejmého. To znamená světa, kde jogging dávno nepovažují za ošklivou infekční nemoc. Rakušané prostě umí užívat půvabů života.

obrázek
Dóm uprostřed starého Lince původně měl mít nejvyšší věž v celém Rakousku. Vídeňská obdoba pragocentrismu byla proti.

Já vím, euro není koruna, oni se vesměs nemusí tolik honit kvůli obživě (a to mají za to, že prohráli válku), takže jim zbývá na volnočasovou formu plahočení se krajinou více sil. Ale všechno se přece nedá přepočítat na oběživo. A oni to vědí. Ach jo, kdy už tenhle světonázor konečně zakotví taky u nás.

Jižní Čechy

Je libo malé srovnáníčko? Hned den poté jsem se byl nikoliv nepodobným způsobem provětrat na lipenské přehradě. Za hodinu jsem na tamní rovněž dokonalé stezce potkal 2, slovy dva běžce, u nichž jsem si navíc nebyl jistý národností. A při včerejší dovolenkářské rozlučce podél Vltavy mezi Hlubokou a Českými Budějovicemi (mimochodem, rovněž vřele doporučuji) mě míjelo jen pár (kolo)běžkářů. Jo, kdepak, zlaté české ručičky, k tomu líné nožičky...
A to už vůbec nemluvím o tom, že v čase mé linecké expedice lomcoval městem okolo veleslavného Dómu jakýsi festival, něco na způsob Colours of Ostrava. To u nás by se běhalo asi jenom pro pivo. No nic. Každého věc.

obrázek
No, uznejte, proč my vlastně utíkáme k moři. Stačí si oběhnout to naše, jihočeské.

Sečteno a podtrženo. Je dobré vědět, že pohybem posedlý člověk nemusí kvůli zpestření okamžitě utíkat pro letenky na Maledivy, když zemský ráj číhá pár kiláčků za hranicemi všedních dnů.
Skoro to vypadá, že o vrcholu mé běžecké dovolené není sporu. Chyba lávky. Musel bych si nafackovat domodra, kdybych se zkraje druhého týdne nevykopal na šumavský kemp BŠMŠ.

obrázek
Tichý, teplý večer, na lipenské hladině ani vlnka, v nedaleké restauraci cinkají příbory. Co víc si přát.

Zkrátím to. Kdyby se mi někdo před rokem snažil namluvit, že si během těchto několika málo srpnových dnů proběhnu křížem krážem devět lokalit tří států, naléhavě bych přemýšlel o telefonátu pro pochopy docenta Chocholouška.
Dobrá věc se přece podařila. Mávali mi pasažéři stodesetimetrového pasovského parníku Amadeus Diamond. Sedíc na lineckých hradbách jsem baštil chléb s taveňákem a po více než dvacetikilometrové podunajské nirvaně chutnal naprosto skvěle. Fotil jsem si podvečerní lipenskou hladinu a na spáncích mi pozvolna schnul pot z předchozí obrátky mezi přístavištěm a Frymburkem.

Běžec člověk společenský

Přesto uděluji zlatou medaili tréninkovému pobytu v Srní. Když natrefíte na tu pravou bandu těch pravých nadšenců, v podstatě nezáleží na tom, co konkrétně vyvádíte. Můžete společně prochodit třeba celé hory, můžete se mezi kapkami deště učit onomu jedinečnému běžeckému stylu Hurvajs. Můžete proběhat klidně celý den, anebo si užít kvapíkové tempo. To když se vznášíte v rámci kapitálního longrunu po hřebenech okolo Polední hory do slova a do písmene s hlavou v oblacích, které vás oblažují hustými provazci deště. Anebo si prostě jenom pobesedujete u jednoho stolu po vynikající domácí večeři v Mechovském Dvorci.

Běžec že je nechutný individualista až samotář? Tohle všechno jsou jenom pověry. Je to tvor společenský, stejně jako kdokoliv jiný. O člověka kráčí i tady až v první brázdě. Ach jo, hned bych jel zase.

Jo, a mimochodem už vím, proč se Miloš Škorpil i při tom nejdrsnějším běhu (a po něm samozřejmě také) neustále usmívá. A neřeknu a neřeknu. Zkuste si to sami na sobě. Vyražte si ale opravdu pořádně proběhnout. Je to ten nejspolehlivější způsob, jak oné záhadě přijít na kloub také. Nic lepšího stejně udělat nemůžete.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 7466/7345×, 1 komentář
Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech Jak jsem si dovoloval aneb dvěma nohama ve třech státech

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

dav | 1. 9. 2010 9.14 hod. | 86.49.31.xxx
Michale, hezky napsaný, navíc eště inspirativní :-), zdravím tě, dav

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků