logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Běh ke kořenům, přes kořeny bludné

Běh ke kořenům, přes kořeny bludné

Tak jak to v životě bývá, jen člověk vyběhne, hned se mu do cesty postaví nějaká překážka, dost často tou překážkou bývá kořen, neřkuli kořen bludný. Pak máme problém najít nejen správný směr, ale dosti často i vzpomenout si, co bylo naším cílem, pro nějž nebo k němuž jsme před škobrtnutím o ten bludný kořen směřovali své kroky.

Jednou jsem vám takhle vyběhl, bylo to někdy před 45 lety a dodnes nevím, co bylo tím podnětem, ale musel být hodně silný, nebo ten kořen, o nějž jsem tehdy v pražském lese zakopl, musel mít zvláštní moc, neboť běhám dodnes, a kdybyste mě zabili, tak čert ví proč :). Ale o tom jsem až tak původně dneska psát nechtěl, i když ano. Ono se to má celé asi tak:

Co je cílem? Cesta nebo ten konkrétní podnět – vrchol, k němuž nás ta cesta má dovést?

Všude se dočtete, že CESTA je cíl, ale pohříchu většina lidí na to ve chvíli, kdy se vydá na cestu k cíli, zapomíná a vidí před sebou jen její konec. Pak k němu dorazí a najednou neví, má-li se radovat nebo brečet, neboť CÍL byl dosažen A CO TEĎ. Oč je lepší se radovat z každého kroku, který na své cestě uděláme, z každé zkušenosti, kterou na své cestě k cíli učiníme, z každého člověka, kterého na své cestě potkáme, prostě z každé maličkosti, která nás potká! Včera jsem se zcela „náhodou“ (náhoda je v uvozovkách, protože víme, že náhody nejsou), potkal s Radkem Narovcem. Byl velmi překvapen, když jsem ho zahrnul novinkami – aktivitami, jimiž se chci v dohledné době aktivně zabývat (H.E.A.T Program, Bootcamp). Byl překvapen a potěšen, že člověk mého věku má stále sílu a chuť nalézat a zkoušet něco nového. A tady se oklikou vracím k začátku své cesty, ke chvíli, kdy jsem poprvé vyběhl nevěda proč. Nemělo to konkrétní cíl, třeba vítězství na olympiádě, i když o tom jsem samozřejmě snil, ale cílem byla radost z toho, že se hýbu, že dýchám, že na mě svítí sluníčko, že na mě prší či padá sníh, prostě mým cílem vždycky bylo a bude cesta – aktivní pohyb směřující stále k jednomu – k radosti, že jsem, že žiju, že žiju v této zemi, mohu se setkávat a poznávat stále nové a nové lidi, kteří mě pokaždé něčím obohatí a které mohu pokaždé obohatit něčím já. Jak vidíte, mám to velmi snadné.

Děláme to pro lidi, ne pro sebe

Dnes ráno jsme se sešli v hotelu Komorní Hůrka, abychom zvážili, zda v počasí, které se aktuálně udělalo a ani předpověď na další hodiny neslibovala lepší, máme Druhé sportovní odpoledne pořádat nebo vlastně co? Zvážili jsme všechna pro a proti a nakonec usoudili, že to děláme pro lidi, ne pro sebe a v tomto počasí se nedá očekávat, že někdo dorazí, takže jsme to uzavřeli s tím, že si uděláme čas a celé to posuneme o týden, tedy konkrétně na neděli 3. října, kdy předpověď slibuje počasí daleko hezčí až krásné. Co tím chci říct? Chci tím říci tolik, že ve smyslu toho, že cesta je cíl, by člověk neměl tolik bazírovat na termínech, když se ukážou jako zcela nevhodně zvolené, ale měl by se vždy řídit selským rozumem, neměl by se bát improvizovat, nést svou kůži na trh, neměl by dělat cokoliv jen proto, aby si zachoval svou tvář, přestože ví, že jeho dřívější rozhodnutí (z jakéhokoliv důvodu) se nejeví ve světle nového poznání, nových zkušeností, šťastná.

obrázek

A zase veletoč

Ještě se vrátím k našemu setkání s Radkem Narovcem. Většina lidí ví, že náš vztah nebyl v posledních měsících zrovna nejvřelejší. Respektovali jsme se, ale přeci jenom dva kohouti na jednom smetišti – občas jsme do sebe někde klovli :). Kdo by nás viděl v té pizzerii, kde já si dával oběd a on kávu a moučník (už byl po obědě), měl by jistě pocit, že vidí velmi dobré přátele. Pravdou je, že já jsem to tak cítil stejně a Radek vypadal, že to cítí taky tak. Asi už nebudeme spolu nikdy podnikat, ale na druhou stranu nám jde, byť to každý děláme po svém, o jedno – propagovat běh a vše, co se kolem něj děje a co mu může pomoci se prosadit tak, jak tomu je v celém světě. Oba nás mrzí, že v tomto směru je v České republice běh a běhání stále jakousi Popelkou. Popelkou, která sice už rozlouskla své oříšky, vyrazila na ples, dokonce už i ztratila svůj střevíček, ale která dosud stále čeká, až ji ho ten princ navlékne na nožičku, aby se mu konečně mohla vrhnout kolem krku a protančit s ním zbytek života.

Oba máme nápady, jak toho prince k Popelce nasměrovat, ale to, jestli budou pak šťastní, bude záviset stejně už na nich, stejně tak, jako to záleží v životě na každém z nás. Uvidíme, já osobně věřím, že ano, tedy ano, pokud skutečně lidé vyrazí na cesty a nebude jim tolik záležet na konečném cíli, ale budou si užívat všeho toho, co je na cestách potká … Protože co je cesta? Cesta je vlastně běh na dlouhou trať, cesta je vlastně takový maraton, tedy spíše nikdy nekončící ultramaraton …

Nevstoupíme nikdy do stejné řeky, ale můžeme/musíme odpouštět, abychom mohli jít/běžet dál …

Miloš Škorpil foto
Běh ke kořenům, přes kořeny bludné

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Memovy rozmluvy o životě

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Jsem 50letá ženská, která začala před rokem běhat, aby podpořila dceru a tak mě to chytlo, že se…»
  • TF – laktát – aerobní práh – bod varu : Teprve ve svých 40+ letech začínám zjišťovat co se vlastně děje v mém těle. Dřív mi to běhalo tak…»
  • Nohy hore : Také jsem po 30ti letech začal sportovat. V listopadu 2016 jsem začal běhat a nyní běhám 10-12 km …»
  • Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat : Pěkný článek. Mluvíš mi z duše Miloši.Díky. »
  • Běh v nás probouzí to nejlepší a učí nás naslouchat, vidět, slyšet a konat : Krásný článek, i když je napsaný před lety, stále má co říct:-) »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků