Mem – život s hlavou v oblacích
Miluji život, miluji zemi, miluji lidi, miluji zvířata, miluji květiny. Miluji východy i západy slunce, miluji jaro, léto, podzim i zimu. Miluji slunce, déšť, sníh, ranní chlad, odpolední žár, večerní klid. Miluji zvířata, i ptáky, i lidi. Miluji běh, miluji … Miluji toto všechno, láskou otevřenou a čistou, a pak ještě miluji jednu, o níž všichni vědí, i tu miluju láskou otevřenou a čistou, ale přeci jen hlubší než všechny – všechno ostatní.
Všichni pochopí, že život se mnou není rozhodně jednoduchý, takže to Dana rozhodně nemá snadné, chce-li stačit mému tempu. Na druhou stranu ví, že já se vždy rád zastavím, abych si v poklusu něco vyfotil a uložil si to nejen do paměti fotoaparátu, počítače, ale skrze sítnici oka i někde hluboko ve své duši, takže má vždy čas mě dojít a pohlédnout na svět z téže perspektivy jako já. Ví také, že se rád zastavím, abych si něco přečetl a potěšil duši novým poznáním, takže má čas se se mnou podělit o svá nová poznání, která někde vyčetla, vytušila či intuitivně vycítila.
Je s podivem, jak se svět a lidé v něm mohou měnit. Není tomu ani tak dlouho – dva roky. Dostal jsem od Dany první obrázek od Irenky,
byl jsem na něm rozkročen a pevně zakotven v zemi,
na našem společném obrázku pak jsem představoval jakousi kotvu, zatímco Danu to táhlo k nebesům.
Na druhém obrázku už jsem se začal rozevírat, jako květina, když ráno vyjde slunce. Na obou obrázcích bylo slunce jasné a zářivé, ale jako by se ještě stydělo být viděno. Vypadalo to, jako že by rádo vylétlo na oblohu a vyslalo své paprsky na všechno živé pod sebou, ale zároveň mělo obavu, aby někoho nespálilo, nebo aby nebylo uhašeno.
Třetí – poslední obrázek je ale docela jiný. Slunce na něm už není vůbec stydlivé – bojácné, už se nebojí svítit. Je ale zvláštní – duhové, a záře z něj vycházející život pod ním nespaluje, ale hýčká. Hýčká jej v pastelově hebkých barvách jara, léta, podzimu i zimy. Nestudí ani nepálí, jen hřeje a dodává sílu. Je dobré vidět svou cestu, je dobré znát lidi, kteří vám ji dokáží nastínit tak, že to ve vás nevyvolá odpor, ale naopak to ve vás vyvolá touhu tou cestou projít až na sám její okraj a těšit se, co pak bude následovat dál, dál za horizontem toho, co jste zatím schopni nahlédnout, vy i váš průvodce.
Miluji výzvy a tento obrázek jich přede mne staví spousty. Být sluncem, dokonce být duhovým sluncem pro ostatní, je určitě velká výzva, přitom ale obrázek říká i to, že nesmím přestat myslet ani na sebe, aby tomu slunci nevybledly barvy tak, jako vyblednou duze, když přestane pršet, nebo když sluníčko zakryje mrak. Mám spoustu nápadů, spoustu plánů, dalo by se říci s klasikem: Má hlava je včelín, takže si musím dát sakra bacha, abych to všechno správně, v duchu zdravého životního stylu, vybalancoval. I to mi radí obrázek a život …
Autorkou obrázků je Irena Janečková, pokud se vám líbí a chtěli byste mít svůj nebo jej darovat někomu blízkému, můžete si objednat jeho nakreslení, na e-mail: irejan@seznam.cz, nebo pomocí SMS na tel.: +420 732 931 319
Vložit komentář
