Canicross
Poprvé jsme se s termínem „canicross“, který se k nám dostal z Francie (Historie canicrossu ve Francii), setkali v roce 1994 v časopisu „Pes přítel člověka“, v článku Radko Loučky. V té době se i u nás začínaly pořádat závody v kategorii „běžec a pes“ (nebo „běžec se psem“), především v Praze a středních Čechách. Netrvalo dlouho a v roce 1996 se konalo i první mistrovství republiky a první ročník českého poháru v canicrossu.
Dnes již canicross patří do kalendáře závodů psích spřežení, stejně jako další disciplíny, ve kterých je možno startovat i jen s jedním psem, např. skijöring (pes a běžec na lyžích), bikejöring (pes a cyklista) nebo scooter (pes a jezdec na koloběžce). Většinou jsou vypisovány kategorie mužů a žen, na některých závodech i kategorie veteránů, a samozřejmostí se stávají i závody mládeže. Atraktivní jsou hromadné starty či noční etapy, a pravidelnou součástí některých závodů bývají závody štafet.
Organizace závodů u nás probíhá podle řádů (závodního a soutěžního – I. část II. část) pro závody psích spřežení. A co to vlastně ten canicross je? Jedná se o disciplínu (třídu) sportu psích spřežení, při níž spřežení tvoří jeden pes pevně spojený tažnou šňůrou s běžcem. Šňůra je na jednom konci připnuta ke speciálnímu postroji psa a na druhém konci k sedáku (opasku, bedernímu pásu) běžce. Cílem je, aby dvojice (pes táhnoucí běžce) absolvovala závodní trať co nejrychleji. Většinou se běhá v terénu, ale časté jsou i úseky běhané po tvrdém podkladu (např. asfaltu).
Vybavení pro canicross (hlavně opasek, šňůra, postroj) není cenově náročné. Určitě nejdůležitější je však pes. Závodů se mohou zúčastňovat psi všech plemen, ti tahavější jsou samozřejmě výhodou. Psi, kteří se účastní závodu, musí být staří nejméně jeden rok.
Canicross patří mezi malé sporty. Pro mnohé z běžců by mohl být tou sportovní disciplínou, ve které by si mohl splnit své sny a dosáhnout svého velkého či většího životního sportovního cíle, stejně jako v ostatních „individual mushing sports“. Ze známých běžců, kteří si canicross vyzkoušeli (a někteří z nich dosáhli i výrazných úspěchů) bych namátkou uvedl např. sestry Havlovy, kluky Pechkovi, Romana Baláže nebo Vaška Kubra, své by o canicrossu mohli vyprávět i Pavel Faschingbauer nebo Miloš Škorpil.
Česká reprezentace patří k těm nejúspěšnějším. Každoročně vozí i ty nejcennější kovy z vrcholných canicrossových podniků. O blížícím se víkendu se zúčastní Mistrovství Evropy ECF (European Canicross and Bikejöring Federation) v Belgii. Bližší informace o tomto šampionátu i dalších letošních canicrossových závodech najdete zde. A co všechno naši nejlepší vyhráli :). O tom vás budeme informovat v přístím díle našeho seriálu.
Canicross je u nás sezónním sportem. Právě probíhající canicrossová sezóna, a současně sezóna podzimních závodů (na suchu, dryland, off snow, cart) psích spřežení, skončí začátkem prosince závodem ve Škvořeticích. Těmi nejbližšími domácimi závody bude Vroutecký sprint. Všechny srdečně zvou Jarda a Blanka Svobodovi.
A pokud vás tento článek zaujal, tak neváhejte a canicross vyzkoušejte. A ještě předtím se podívejte, jak bolí canicross.
Běhání se psem je rozhodně zábavnější než poklusávat jen tak po lese a nechat se obtěžovat cizími psy. Rozhodnete-li se některého závodu v canicrossu zúčastnit, pořiďte si základní vybavení pro canicross, prostudujte dostupné informace a rady zkušených, a hlavně v praxi vyzkoušejte běh se psem v zápřahu.
Mush go!
Vložit komentář
No me se libi pobihani se psem… Tedy planuju, ze si poridim psa:) a budu s nim behat, tedy ne tak, aby me tahnul ale abych si to uzil jeste vic.. hezka motivace.
Ale me se libi spis takovy beh v kategorii „clovek a pes", kdy se bezi spolu a pritom sam:), tedy ze se netahneme, i kdyz mozna budou chvile, kdy psa i ponesu. Proto premyslim o necem malem a vytrvalem, co JRT? 12:)
Přes canicross jsem se dostal k samotnému běhání. Dneska je tomu cca 5let. Po pořízení výkonnějšího psa před 2 lety jsem zjistil, co to vlastně canicross opravdu je. Musím upozornit, že se jedná o pro tělo (svaly, klouby, šlachy) dost náročný sport a úrazy jsou docela časté. Canicross tedy běhám raději spíše závody a trénuji psa a sebe zvlášť. Canicross je podle mě „nejspravedlivější“ individuální disciplínou „off snow", kdy nejvíce záleží na formě a spolupráci člověka a psa.
Psa (tažného) jsem si pořizovala za účelem společného běhání. U prvního jsem nepochodila (taky jsem tahala já jeho, a ne naopak), tak jsme pořídili psa č.2, který naopak běhání „žere". Běhá vždy na plno a já za ním jen vlaju, prostě mu nestačím, a o nějaké technice běhu se nedá ani mluvit. Vybavení sice mám, ale po několika pokusech jsme zůstali u běhání každý zvlášť, což zas na mnoha místech nejde, ve městě třeba vůbec. Takže ani tahací nadšenec mé plány nanaplnil a já běhám sama.
Motivaci a současně i nějaké info o tomhle specifickém, ale krásném podnikání lze najít třeba v knížkách Jaroslava Monte Kvasnici...
Běhat se psem je mnohem zábavnější, jen trochu obtížnější. Špatný den nemusí mít totiž jen páníček. Takovej nasranej pes, kterého v zimě s nadšením vytáhnete v šest ráno na 10km okruh a celou cestu táhnete za sebou (místo, aby táhnul on vás) a neustále cítíte jeho bodání vyčítavým pohledem do vašeho zadku, člověku ukáže, že jste partneři a je žádoucí respektovat potřeby každého z vás. A to bylo na tom společném běhu asi nejhezčí. :-)
