logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Vítězové a poražení – poražení a vítězové

Vítězové a poražení – poražení a vítězové

V těchto dnech vyšla nová knížka Pavla Kosorina – SLÁVA VÍTĚZŮM, ČEST PORAŽENÝM aneb Ameriku objevili bezdomovci.
Proč jsem nezvolil stejný název i pro toto její představení na Běžecké škole? Prostě proto, že je velmi tenká hranice mezi tím, být vítězem a stát se poraženým. My lidé neradi slyšíme řeči o osudu. ON určitě náš životaběh řídí, v danou chvíli však rozhoduje jen vteřina o tom, jestli se rozhodneme mu čelit aktivně, byť už nás tisíckrát zkrouhnul, nebo to vzdát a podvolit se mu, přitom právě tohle mohl být ten rozhodující krok mezi tím, jestli budeme VÍTĚZOVÉ nebo PORAŽENÍ. Knížka je zdarma (díky grantu ESF), rozhodně stojí zato si jí přečíst – mít jí jako vodítko – kompas, pro chvíle, kdy budeme stát na životní křižovatce, kde se rozhoduje o tom zda právě MY budeme těmi vítězi či poraženými. Zájemcům jí Pavel rád osobně předá buď na tiskové konferenci 18.10. v 18h v Moravské zemské knihovně v Brně (viz pozvánka) nebo ve své brněnské kanceláři v Centru sociálních služeb. Zatím přijměte dvě ukázky.
Miloš Škorpil

Předmluva

Pokud zařídíte, aby v Brně nebyli bezdomovci, budu vám až do penze vyplácet rentu ve výši vašeho měsíčního platu, řekl mi Richard Hošek, majitel restaurací v Česku, Německu, Belgii a Lichtenštejnsku, a také duchovní otec projektu Restaurace pomáhají lidem bez domova.

V roce 1991 vstoupil v platnost takzvaný lustrační zákon. Podle něj se na okraji společnosti měli ocitnout bývalí příslušníci StB. Po dvaceti letech je to tak, že místo nich na periferii skončili bezdomovci.

S lidmi bez domova jsem v kontaktu od roku 1992. Nejprve jako pečovatel, posléze jako ředitel Centra sociálních služeb Armády spásy v Brně. Troufám si tvrdit, že o životě bezdomovců něco vím. Přesto mě tito lidé nepřestávají překvapovat. Život na dně společnosti je totiž stejně dobrodružný jako procházka po Měsíci.
Je mnoho způsobů, jak veřejnosti přiblížit problematiku sociálního vyloučení: přednáška, novinový článek, televizní reportáž, rozhlasové interview, diplomová práce, výroční zpráva nebo kniha rozhovorů. Na formě tolik nezáleží – důležité je dát slovo těm, kteří se ke slovu dostanou jen málokdy.

Cílem této knihy je spojit lidi, kteří se v běžném životě téměř nemají šanci potkat. Vysoce postaveného úředníka, špičkového sportovce, úspěšného podnikatele, známého umělce, váženého akademika a … bezdomovce. Navzdory zdánlivé propasti oddělující tzv. vítěze od tzv. poražených si myslím, že by ti první neměli nikdy ztratit se zřetele ty druhé. Koneckonců žijeme přece ve společném světě a je dost dobře možné, že Bible má pravdu a ti poslední nakonec skutečně budou první.
Pavel Kosorin

SÁRA SAUDKOVÁ – fotograf

Nevidím nic zajímavého na tom, fotit
Naomi Campbell

Kdy jste fotila naposledy?
Zrovna dnes, jednu roztomilou mladou dámu s bříškem, která si přála uchovat tento okamžik, který jaksi nepočká, a je třeba jej zachytit, dokud trvá… Nefotím nijak pravidelně. Netrpím pocity Jé, dlouho jsem nic nevyfotila, musím to napravit… Věřím, že všechno přichází v pravý čas.

Staráte se o čtyři děti. Očekával bych, že z časových důvodů budete používat nejmodernější digitál, ale vy se zavíráte do černé komory a fotky vyvoláváte klasickým způsobem. Není to poněkud nepraktické?
Je to velmi nepraktické a velmi krásné. Je to jako s dětmi – taky velmi nepraktické, pracné, vysilující, ale není nic krásnějšího… Digitál nepochybně ulehčuje všechno, obejdete se dokonce i bez invence, protože tento aparát dovoluje střílet obrázky jak kalašnikovem a ono se tam nakonec něco najde… Na můj vkus je příliš dokonalý a mě dokonalost děsí a nebaví. Nechci se ochudit o ten zázrak, kdy se až ve fotokomoře dozvíte, co jste udělal dobře, a co nadobro zkazil. V tom je ten půvab – ta nejistota, ta neopakovatelnost, ta ruční práce od začátku až do konce.

Náměty vašich fotografií nejsou nijak exkluzivní. Baví vás hledat nevšednost života v příbězích obyčejných lidí?
To je právě ono, vyprávět příběhy, ve kterých se může najít naprosto kdokoliv. Těší mě svlékat lidi a koukat jim až do duše, číst v nich jako v knize. V každém je tolik tajemství a bolesti a smutku a taky půvabu. Nevidím nic zajímavého na tom, fotit Naomi Campbell či jak se ta dobračka jmenuje, nebo nějaké estrádní hvězdičky. Proč bych to dělala? Nejsilnější emoce se skrývají pod kůží lidí, kterým uvěříte, že dýchají vzduch jako vy.

Vystudovala jste vysokou školu ekonomickou, nicméně – kolikrát jste se v životě přepočítala?
Umíte se výborně ptát. Mým štěstím je, že málokdy své kroky plánuji, předem připravuji, propočítávám. Kdepak – nechávám věcem volný průběh a štěstí se pak přede mnou tolik neschovává. Když se přepočítám, tak se mi nehroutí svět, že mi něco nevyšlo, beru osud i s chlupama. Protože všechno, i ty prohry, jsou k něčemu dobré.

Mnoho let jste žila po boku světoznámého fotografa Jana Saudka. Co jste se od něj naučila?
Vnímat krásu i tam, kde byste ji nečekal.

Co se naučil Jan Saudek od vás?
Vytrvalosti. Myslím, že mu moje tvrdohlavost a odvaha velmi imponovaly. A víra, že všechno jde.

Na jakém charitativním projektu jste se naposledy podílela? Proč se vůbec zajímáte o charitu?
Pro Klokánky 200.000 Kč z výstavy na Staroměstské radnici v Praze. Na aukci dvaceti fotografií po děti po obrně se získalo 1.081.000 Kč během hodiny. Fotografovala jsem znamenité české osobnosti pro diamantovou firmu – výtěžek z fotografií a kalendáře jde na dětskou onkologii ve fakultní nemocnici v Praze-Motole. Ve prospěch Nadace pro transplantaci kostní dřeně jsem fotografovala mladé rodiny, které překonaly leukémii. Pravidelně dávám fotografie do aukce pro Leontinku (děti s poruchami zraku), Děti ulice, Ligu na ochranu zvířat, Hodinu fotografie dětem na Slovensku… Je to takový novodobý odpustek a výraz vděčnosti osudu za to, že mám zdravé děti…

Měl by fotograf respektovat nějaké hranice, nebo se musíme smířit s tím, že žijeme v době facebookové a všechno je dovoleno?
Tu hranici si každý držíme v sobě – takovou nebo makovou. Záleží na vkusu a míře. Fotografie by neměla nikoho obtěžovat svou vlezlostí a hlavně nemá ponižovat a zneužívat. Měla by ctít tajemství.

Jaké je tajemství dobré fotografie podle Sáry Saudkové?
Na dobrou fotografii se vydržíte dlouho dívat – bez ohledu na to, co zobrazuje. Špatná vás k tomu nedonutí, i kdyby vás k ní přivázali. Dobrá fotografie vás láká vstoupit a představovat si víc, než ukazuje. Je plná emocí. Cítíte z ní vůni kůže, krajinu po dešti, slyšíte křik nebo zpěv, vnímáte strach a napětí. Usmíváte se nebo se zasníte, cokoliv. Strhne vás do děje. A především dokáže zachytit něco, na čem vám záleží, co milujete a co spolehlivě pomine, protože umí zastavit čas.

MILOŠ ŠKORPIL – ultramaratonec

Tělo je schopno spolupracovat,
pokud ví, že to má smysl

Na jaře roku 2010 jste v rámci jednoho charitativního projektu oběhl celou Českou republiku. Stačilo vám na to čtyřiadvacet dnů. Nemohu se na úvod nezeptat: Nebolí vás nohy?
Nebolí mě nohy. Normálně chodím ze schodů do schodů, jako by se nic nestalo. Já běhám víc než pětačtyřicet let, takže běh je pro mě přirozená záležitost.

Je to normální, že člověka nebolí nohy poté, co překonal takovou vzdálenost? Já taky běhám, a bolest někdy cítím. Co dělám špatně?
Nemyslím si, že děláte něco špatně. Prostě někdy běžíte rychleji, než je vašemu tělu příjemné. A ono to dává najevo tím, že produkuje kyselinu mléčnou, a to bolí. Běh je zdravý, ale v takové intenzitě, která je tělu nejbližší.

Jak si vysvětlujte vzrůstající oblibu běhání?
Když člověk příliš vysedává, hrozí mu, že ustrne. Je zajímavé, že mezi běžci je spousta lidí, kteří se zabývají informačními technologiemi. A já celkem chápu proč. Celý den jsou zavření, tak není divu, že jim chybí skutečný život. A běh je jedním ze způsobů, jak se k tomu normálnímu životu vrátit. Nepotřebujete k tomu žádnou technickou vymoženost. Prostě si nazujete boty, obléknete se podle počasí a vyběhnete. Je jedno, jestli jste ve městě nebo na vesnici. Za hodinu za dvě se vrátíte a máte čistou hlavu.

Co vás vede k tomu, že se zapojujete do charitativních projektů?
Když se někde něco děje, lidé rádi přispějí, ale většina z nás nechápe, co vlastně charita opravdu je. Ono je to takový divný slovo, ale vlastně to neznamená nic jiného než určitou úroveň soužití. Když lidem něco dáváme, měli bychom dávat hlavně ze sebe. Peníze jsou hezký, lidi je potřebují, ale nejsou pro ně zas až tak podstatný. Oni hlavně potřebují cítit, že jsou součástí celku.

Co je tajemstvím vašich mimořádných vytrvalostních výkonů?
Já myslím, že člověk by měl hlavně naslouchat svému tělu. Když si tělo řekne, že něco nechce, tak ho toleruju, protože vím, že když pak po něm něco chci, například aby běželo čtyřiadvacet dní kolem republiky, tak tam zase podrží ono mě. Tělo je schopno spolupracovat, pokud ví, že to má smysl.

Máte dny, kdy se vám běhat nechce?
Samozřejmě. Když se mi běhat nechce, tak prostě neběhám, což může trvat i měsíc. Nebo si vyběhnu jen dvakrát týdně. Ale pak jsem zase schopen běžet třeba celý den. Opravdu to neřeším. Možná to trochu souvisí s tím běžeckým stylem, který učím ostatní. Jsem přesvědčen, že jsme nějak napojeni na tu vertikálu a že když běžíme rovně, tak ta síla shůry námi nějak prochází…

Co děláte, když neběháte?
Pokud jde o moji obživu, dělám poradce v oblasti bezpečnosti práce.

Kolik lidí jste k běhání přivedl?
Vždycky jsem věděl, že bych chtěl někoho trénovat. Na Fakultu tělesné výchovy a sportu jsem se nepřihlásil, protože mi vadila řevnivost mezi profesionálními trenéry a taky jakási strnulost. Oni se něco naučí, ale nejsou schopni vnímat nové trendy… Raději jsem nastoupil na Přírodovědeckou fakultu, kde jsem tři roky studoval obecnou biologii. Ale vysokou školu jsem nakonec nedokončil.

Jak se stalo, že člověk s tak mimořádnou vytrvalostí něco nedokončil?
Protože se mi narodilo dítě a já jsem si spočítal, že rodinu lépe uživím jako řemeslník než jako absolvent. Původně jsem se vyučil strojním zámečníkem, teprve pak jsem se dostal na vysokou. Dělal jsem mistra v ČKD, potom bezpečnostního technika, a vůbec toho nelituju. Dnes se vlastně všechno odvíjí jakoby od rizik. I to běhání je o tom, jak eliminovat rizika, aby se člověk nezranil a přinášelo mu to nějaké uspokojení. A je to práce s lidmi. Musel jsem si hledat svoje vlastní cesty a to je vždycky nejcennější.

Jak byste zformuloval svoje trenérské krédo?
Jít pomalu. Netlačit na výsledky. Kdysi jsem se rozhodoval, jestli mám přivést pár lidí k nějakému vrcholu nebo šířit mezi běžeckou veřejností jiný životní styl, radost z pohybu. Dal jsem přednost tomu druhému. To je moje cesta, pomáhat normálním lidem, protože na ty dnes doba nejvíc tlačí.

Pavel Kosorin foto
  • přečteno: 9592/9473×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví36
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice95
Více času na sebe11
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou31

kde se diskutuje

  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků