logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy

Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy

Čas pádí jako družina jinochů kakaové pleti maratonskou distancí. Ten okamžik byl zajat a odvlečen věčností už za hranici týdne, přesto zůstává se mnou. Pořád bychom si na něco stěžovali, tak proč se nepodělit také o nějakou tu libůstku. Nic naplat, tohle musí ven.

Když se příliš nedaří každodenní dílo, je načase trhnout kormidlem a začít s plněním snů, řekl jsem si semletý koloběhem všedních dnů a všema deseti jsem drapsnul nabídku Miloše Š. proběhnout se v Alpách. Nikdy jsem v těch končinách nebyl, hory můžu, tak co.

Tamní Tour de Tirol dávala na výběr hned ze tří, vlastně čtyř možností. Zehner neboli desítka, Kaisermarathon aneb kopec na entou, a příjezerní půlmaratonek. Anebo všechno najednou. Druhou a čtvrtou možnost jsem předem zavrhl, nejsem přece blázen (mno, kéž toliko dočasně). Závodnickou desítku jsem si vychutnal za poslední měsíc šestkrát, z toho naposledy den před odjezdem do hor (a první dobrá věc se podařila, konečně pod čtyřicet! Díky, dobrotivá Kotlářko). Zbýval tedy poloviční maraton, při němž jsem si usmyslel zatřást prozatím chabou tabulkou vlastních osobních rekordů.

Ač neholduji karbanickému hazardu, vlastně jsem tentokrát vsadil všechno na jednu kartu. Kdo to alespoň jednou okusil, ten ví, co je to za nervy. V banku byla magická suma 1:29:59, po níž jsem se sápal již jednou, viz článek níže, nazvaný Jak jsem (nedo)honil vteřinu. Bude mou?
Optimismus je krásná věc, osobně jsem si však připadal jakýsi pomalejší a pomalejší. Zkoušet to se ale musí, řekl jsem si odhodlán dolézt v onu velkou neděli před půl třetí odpoledne do cíle třeba po čtyřech. Umínil jsem si udělat pro kýžený výsledek první i poslední. V tomto konkrétním případě to znamenalo hlavně odpočívat. A tak jsem se mezi velikány především šoural jako slimák v důchodu. Vyklusával jsem večer, vyklusával jsem odpoledne. Proč to nepřiznat, v okamžiku, kdy se Miloš a Martin s Martinou rovnali na start v běžecky vyblázněném Reithu na úvodní desítku, a já se plazil krokem spícího geparda opačným směrem, nohy mě svrběly. Ale co by člověk nevytrpěl pro konečný úspěch, že. A mělo to i jedno velké pro. Mohl jsem se alespoň pozorněji koukat okolo sebe.

obrázek
Co koukat, zíral jsem jako tele na zánovní vrata.

Alpy je hrozně těžké si na první pohled nezamilovat. Stačí chvilka a samy se vám zaryjí hluboko pod kůži jako tetování, které si pak už nechcete nechat vybrousit. Je to krajně příjemný kus světa, kde se lidé na ulici navzájem zdraví a usmívají se na vás, aniž by nasazovali profesionální smile číslo čtyři. Nemusíte zamykat byt, bez obav můžete nechat uprostřed davu bez dozoru napěchovaný batoh. Navíc, Alpiňané, Alpinisté, nebo Alpisté (?) milují sport a rozumí mu. A běžce ani v nejmenším nepovažují za pomatence, jako tomu stále bývá v naší domovině.

Naopak. Stačilo zapříst řeč s jedním chlapíkem na fotbalovém utkání v dočasně domovském Alpbachu, které jsem si mimochodem také nedokázal odpustit. Tedy zapříst, vysypal jsem ze sebe pár anglo-německých výrazů a pak už jsem jen předstíral, že já rósumět šecko.

obrázek
Stačilo ale říci jen Kaiserwinkel Halbmaraton, a ten dobrák ze sebe sypal dobré půl minuty superlativy, načež uzavřel proslov zdravicí viel Glück, jakože bude držet palce.

V rámci přípravy na den D jsem dokonce držel den volna. Uposlechnuv Milošovy rady, abych si dopřál pouze lehkou pohybovou aktivitu, jsem celou cestu vzhůru lanovkou (zdarma!) na vyhlídku z Wiederbergerhornu šoupal nohama. Když mě ale kabinka vyplivla nahoře na hoře a já šacoval, odkud že to budu pozorovat ta panorámata, definitivně jsem si uvědomil, že nestojím na Kleti, nýbrž na dvoutisícovce.

obrázekobrázek
Vrchol skaliska se tyčil vysoko, převysoko nade mnou! Ale zase, když už jsem jednou tady... Takže jsem vykročil.

Co vám budu povídat. Stehna tuhla, lýtka pálila, první i druhý dech šly společně napřed, že prý počkají až nahoře. Kdepak, není nad to, dopřát si volný den.

obrázek
Ale stálo to za to, vážně. Byl to opojný pocit, ocitnout se tak vysoko nade vším. Stál jsem tam skoro dvě hodiny a civěl.

obrázekobrázekobrázekobrázek
Našinec by očekával, že v takovém pohnutí se dostaví myšlénky o podstatě všehomíra. Nepřišly.

obrázek
Místo nich mnou cloumalo pokušení roztáhnout ruce, a...

Ne, vzlétnout se mi opravdu nechtělo. Sedí ke mně spousta jiných živočišných druhů, leč orel mezi nimi chybí. Chtělo se mi jenom dobrotivě obejmout všechno lidstvo toho krásného světa pode mnou. Natolik povznášející pocity mě jímaly. Navíc já a v takový vejšce. Dokázal jsem to. Pokořil jsem 2128 metrů nad mořem! Co na tom, že vedle mě mezitím zvesela svačila skupinka nápadně připomínající mateřskou školku na výletě... Tady se přece nerodí děti, tady se rodí rovnou lyžaři a horolezci. To je úplně jiná výživa!

V tu chvíli jsem dokonce ani příliš neřešil to, že za čtyřiadvacet hodin mám běžet nejlépe s větrem o závod, a zrovna jsem unavenej tak, že sotva klopýtám kamenitým srázem zpátky k lanovce. Tahle povznášející nádhera se musí vidět a zažít.

Den D si přichvátl. V Alpách ten čas snad peláší nějak rychleji, nebo co. Jakpak rychle asi tak budu utíkat svůj závod roku já. Nebudu hrát hrdinu, nervózní jsem byl už od rána, ne že ne. Čím více se blížila třináctá hodina, tím znatelněji to na mě doléhalo. Abych něco nepodcenil, rozcvičen jsem byl v okamžiku, kdy zbývající členové naší chebsko-jablonecko-pelhřimovské mise sotva natahovali ponožky. Půl hodiny před startem jsem si musel odskočit. Celkem čtyřikrát.

Pak naštěstí zkrátil mé utrpení u jezera Walchsee jakýsi pán, který cosi řekl do mikrofonu, všichni zatleskali, vystřelilo se z flinty a had nadšenců v trenkách se konečně dal do pohybu. Nebudu zdržovat. Přátelé, mně to šlo! Tedy vlastně běželo. Víceméně po celou cestu jsem se snažil držet alespoň onoho prvotního náznaku stylu, který se mi Mr. Škorpil snažil před měsícem při šumavském soustředění vtlouci pod kšiltovku. Snad se mu to i podařilo.

Nenechal jsem se rozhodit dokonce ani přetrvávající bezradností na občerstvovačkách. Čtyřikrát jsem se napil, čtyřikrát jsem se topil. A to jsem navíc musel zprvu překonat jazykovou bariéru. Zatímco já křičel na nebohé rakouské dobrovolníky, že ich möchte iontwasser, oni mi pořád podávali kelímek a řvali diesel, diesel. Sakra, copak jsem tédéíčko, abych chlastal naftu? Ne, byl to ionťák, dokonce relativně lahodný. Slang je holt slang.

Každému bych přál zažít okamžik, který mě potkal hned po prvním kole. Co to slyší ucho mé? Moderátor si vzal na mušku jméno mé, jakože hír ist Míchal Vitůůů aus Čechien, aus Pelhžímau. Ale řekl to úplně stejným tónem, jako když spíkr Dusík vítal na ostravské Zlaté Tretře Usaina Bolta. A davy tleskaly, křičely a jásaly natolik freneticky, že vyblázněný Pelhřimák bezděčně stlačil nejbližší kilák hluboko pod čtyři minuty...

A nakonec se krásně sčítali i zajíci po honu, přesněji řečeno vteřinky ušetřené oproti vysněnému času. Podařilo se jich ulovit nějakých 144. Což byla cifra, kterou by předtím netrefil ani ten nejsebevědomější myslivec.
Snad ještě více než strohá řeč čísel mě uvedl do stavu blaženosti způsob dosažení této mety. Je tomu skoro na den přesně rok, co jsem běžel tam u nás, v kopcích, svůj první závod. No, běžel. Do cíle desítky jsem se doplazil ve vytahané teplákovce za nějakých 47 minut a s jazykem na vestě. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za dvaapadesát týdnů pojedu do Alp s ultramaratonci a tam dám v dobrém, neřku-li pohodovém rozmaru jednadvacet kiláků a něco k tomu pod hodinu a půl, poslal bych ho tam, v čem jsme tenkrát stáli. Do háje...

Rozhodně se nezlobím, že se to doopravdy splnilo. Naopak. Ačkoliv jinou medaili než tu účastnickou těžko kde získám a závodění beru především jako zpestření. Zrovna v sobotu bych si to docela vyrazil „zpestřit“ do metropolitní Stromovky. Tři a půl hodiny běhání by mi snad mohlo stačit... Snaha poměřovat se třeba i mimoděk s druhými je lidskému pokolení přece vlastní. Ďáblův přístroj v časoměřičově dlani nám navíc dokáže naznačit, zda kráčíme, cupitáme, klušeme, běžíme či dokonce sprintujeme po správné cestě. O stále přítomné výzvě stát se o ještě nějakou tu vteřinku lepším nemluvě.

Čistě kvůli tomu ale neběhám. Obutý do měkčených cviček, jejichž špička podrážky objímá prsty, potkávám stále nové, bezvadné lidi.

obrázek

V tomto případě horského maratonce Martina se sáňkařkou Martinou, které tímto srdečně zdravím. O běžecké turistice jsem se rozšiřoval v minulém dovolenkářském pojednání. Nicméně na světě nepochybně leží spousta míst, do nichž se člověk rád podívá znovu.

obrázekobrázek

Zrovna Alpy se zařadily v seznamu lokalit příhodných k důvěrnějšímu ohledání na první místo. Když jsme odjížděli domů a já se ohlédl za posledním lesknoucím se vrcholkem skaliska, začal jsem silně pochybovat o tom, že jedno setkání s Alpami docela stačilo.

Já vím, zvládnout to, co se podařilo Milošovi s Martinem a dalším desítkám jim podobných magorů, je masakr.

obrázek
Tři dny, 73 kilometrů, 2200 výškových metrů, stálo napsané na tričku každého finišera tyrolské túry.

Na to už musí být člověk náležitě ready. Ale když ona k tomu cíli vede báječná cesta. Běhat, běhat a zase běhat. Správná cesta. Takže chci bejt magorem taky.

PS:
A ještě poslední postřeh. Jestlipak víte, jakým způsobem při závodech ještě více „zrychlit“ Miloše Š.? Ano, skutečně to jde. Schovejte mu foťák!

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 11864/11689×, 4 komentáře
Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy Jódlování novopečeného běžce aneb já se vrátím, milé Alpy

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal z Pejru | 25. 10. 2010 16.41 hod. | 195.191.204.xxx
Ahoj 12, díky moc za gratulaci. Asi jsem si to ještě docela neuvědomil, dochází mi to postupně = mám dlouhé vedení. Maraton natvrdo sice bolí (snad přebolí, dneska už jsem obstojně zvládl i schody nahoru i zpátky), ale je to něco, do čeho by měl alespoň jednou jít každý. Měj se!

12honzade | 25. 10. 2010 14.38 hod. | 195.113.13.xxx
Michale, dosly mi zvesti o tvem promaratonu!!! Ovsem prvni maraton 3:15, to jsou vjeci:).. Velky obdiv a jeste vetsi gratulace. 12:)

Michal z Pejru | 23. 10. 2010 21.51 hod. | 195.191.204.xxx
Ahoj, zdravím do Jablonce! Díky. Jasně, je to lákavé. Já už jsem tomu propadl, a to jsem ten kopec jenom viděl. Je to dva kilometry vysoká výzva, nicméně, jak říkáme my, běžci, nepředbíhejme. Dočista tomu uvěřím, teprve až se s vámi vyfotím v cíli. Mějte se a ať to běhá!

Martin | 22. 10. 2010 11.08 hod. | 85.161.155.xxx
Ahoj Michale, zdravíme tě z Jablonce. Moc hezky napsaný článek. Myslím, že k nám, jak píšeš, magorům nemáš tak daleko. Teď tě dostaly Alpy a až si tam zaběhneš první maraton tak tomu propadneš nadobro. S žádným městským se to nedá srovnat, příroda je prostě příroda!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků