Závislost na běhání ... aneb příliš dobrého škodí.
O tom, že existuje něco jako závislost na běhání, se dozvíte velmi záhy – skoro každý web, každý časopis a i zkušenější běžec vám o tom budou vykládat až běda. A po pár odběhaných kilometrech člověk cítí stejnou euforii a možná si říká, že je závislý i on sám. Mnohdy jde ale spíše jen o dobrou náladu, která vyprchá a o závislosti němůže být ani řeč. A přesto existuje ... Jak to tedy s ní doopravdy je? Jak se z na první pohled nudné a monotónní aktivity může stát závislost?
Před nedávnem se mi dostal do ruky zajímavý a již postarší článek právě na toto téma a já jsem si uvědomil, že závislost hrozí opravdu mnohým z nás a také to, že motivační a i koučovací techniky nepřímo vznik této závislosti mohou podporovat. Však trenéři a koučové nám pomáhají hledat motivaci v sobě a jsou moc rádi, když ji najdeme a dokonale rozvineme. Ne vždy nám bohužel poskytnou i zpětnou vazbu, ono nastavené zrcadlo, kde uvidíme sebe sami z vnějšího pohledu. Ale pojďme se vrátit o kousek zpět a to právě k motivaci...
O motivaci jsem už na BŠMŠ napsal několik článků a kdo chce, tak si je jistě najde. Zkusme se ale podívat právě na motivace z pohledu druhého a zjistit, odkud se závislost může vzít.
Lidé často začínají běhat proto, aby si zlepšili zdraví a formu, vytvarovali postavu, a nebo jen zlepšili náladu. Obvykle to začíná tím, že uběhnou 2-3 km několikrát týdně. A ono to jde, forma se zlepšuje a tak přidáme dalších pár kilometrů, přihlásíme se na první 5 km či 10 km závod, potom na půlmaraton a nakonec, vysněná láska všech vytrvalců ... první maraton. A proč také ne, ve světě, kde se s fyzickou námahou setkáváme čím dál méně, kde trávíme mnoho hodin před obrazovkou počítače, může být myšlenka na maraton velmi lákavá. „Když to dokázal člověk před dvěma tisíci lety, tak to musím dokázat i já“, zní mnohdy člověku v hlavě, když si představuje sám sebe v cíli slavného maratonu.
Asi se shodneme na tom, že uběhnout maratonskou vzdálenost už nemá nic společného se zlepšováním zdraví, jak byla původní motivace, ale přesto každý rok se najde mnoho tisíc běžců, kteří se na tratě vydávají. Pro mnohé z nich se běh stává důležitou, ba i nejdůležitější částí životů... vezou se na vlně euforie ze zlepšování fyzické i psychické kondice, cítí se neporazitelní. Ale krůček po krůčku se u některých může vyvinout právě ona zmiňovaná závislost, běh začne řídit běžcův život a je prioritou číslo jedna.
Závislost na běhání je obvykle charakterizována jako „stav, kdy se dostaví pocity napětí, deprese popř. zvýšeného neklidu při pauze v běhání delší než 36 hodin“. Ovšem nepočítejme do toho dny, kdy máme plánovanou pauzu v běhání, ale pouze dny a hodiny, kdy nám do naplánovaného tréninku vpadne neočekávaná událost ať už v práci či doma.
Pokud něco podobného u sebe sledujete, je dobré se zamyslet, co pro vás běhání znamená a jestli se již nejedná o začínající problém pro běžce samotného, či jeho okolí. Často jen uvědomění si, že se děje něco špatně, stačí k tomu, aby se běh vrátil do životní kategorie „důležité“ a nikoliv „řídící“.
Ač tato změna zní na první pohled velmi jednoduše, v realitě je to krok docela těžký, nicméně nutný. Je dobré, když vám na této cestě pomůže někdo blízký nebo trenér/kouč, protože vidí vaše chování z vnějšího pohledu a pokud se začnete vracet zpět směrem k závislosti, tak to velmi pravděpodobně zpozorují dříve než vy.
Samozřejmě existuje i mnoho dalších pomůcek, náhrad běhání jinými aktivitami nefyzického charakteru, popř. přesné stanovení tréninkového plánu s menšími objemy kilometrů. Všechny tyto změny jsou ovšem silně individuální a je dobré je opět probrat s trenéry či koučem.
Jak asi správně tušíte, toto téma by vydalo na mnohem více textu, a to co jsem stihl dnes popsat je jen velmi stručný přehled. Takže už teď vám slibuji, že se k tématu určitě znovu vrátím a pro teď už jen „Carpe diem et carpe viam!“
Vložit komentář
