Běžcova zpověď – díl druhý
Takže: problém by byl zanalyzovaný, možné příčiny pojmenované – a co s tím dál? Snažit se běhat technicky lépe v neoběhaných botách co mi sedí a snažit se také běh častěji prokládat jinými pohybovými aktivitami. Jo, to by šlo… Ale ještě je tu něco, co se od mého přestěhování z Karlových Varů do Prahy změnilo: to, kde běhám.
Kdo zná aspoň trochu Vary a jejich okolí asi tuší, kam mířím. Přiznám se na úvod, že miluju kopce. Asi je to proto, že už od dětství jsem mezi nimi vyrůstal (Aš, kde jsem se narodil, je ještě kopcovitější) a brzo jsem našel i (pro někoho těžko pochopitelnou) zálibu v běhu v nich. Kdo si nikdy nevyzkoušel běžet krásnou „lesňačkou“ vstříc vrcholu kopce, který je celý – slovy Miriam – vo voňavom lesíku, asi nepochopí. Tehdy jsem neběhal moc po rovinách a ani tolik po asfaltkách (samozřejmě neplatí stoprocentně), byl jsem zvyklý na les, jeho tichou krásu a miloval jsem zimní běhání v noci v něm (pokud bylo třeba s čelovkou samozřejmě). To se ale s Prahou změnilo: bydlíme sice na Barrandově, Chuchli i Prokopské údolí máme, co by pět minut uběhl, ale lázeňské kopcovité lesy to nejsou. Co naplat, musím se přizpůsobit (jako už poněkolikáté v životě) já, kopce ani lesy se tu přes noc neobjeví. A ono to zas tak špatné není, nové prostředí, nové zkušenosti.
Závody – nedílná to součást života běžcova – jsou ovšem nejčastěji na silnicích. Ale i tam se dá hledat. Už Konopišťská 10, můj první závod bez bolesti v holeních, mě zas dal víc chuti do běhání. Vůbec nešlo o čas (ten byl spíš průměrný), ale zas jsem už po pár uběhnutých stovkách metrů cítil, že mě to baví a těší: lesní cesta vedoucí podél břehů rybníka ubíhala zas tak nějak sama, nikam a za ničím jsem se nehnal, na stopky jsem se kouknul až v cíli. No, hezký to bylo, ale ještě chyběly ty moje kopce. Ty jsem si vychutnal v Písku při běhu na Mehelník, kde hlavně díky Vláďovi Černému v tempu už skoro závodním dobíhal do cíle s pocitem, že tohle je ono, to, co mi chybělo. A pak přišel snad můj emocionální vrchol sezóny, běh Krasňanskou kúriou. Pro mě jakožto člověka Bratislavy a jejího okolí takřka neznalého, zněl podtitul „horský beh“ trochu nedůvěryhodně. Ale realita předčila moje očekávání. Nádherně zorganizovaný běh v krásném členitém a různorodém terénu, plno seběhů i výběhů (ty jsem si občas vyzkoušel fakt naplno na rozdíl od těch seběhů), nechyběla ani sjezdovka (samozřejmě nahoru), zalesněné kopce – naprostá spokojenost. A vůbec chyběl ten pocit mírné únavy, který znám z doběhu půlmaratonů (tohle byl podle propozic horský půlmaraton). Naopak, měl jsem dojem, že můžu stejným tempem běžet dál a dál… Opravdu, asi ten nejhezčí letošní běh, za rok se určitě vrátím(e).
Vložit komentář
