Park(our)ový maraton aneb Stromovka a patnáctky
Na Milošovu radu jsem se rozhodl zakončit letošní sezonu tradičním Pražským maratonem. Musím říci, že park Stromovka se mi osvědčil nejen pro zhodnocení letní přípravy, ale i jako výborné místo k běžeckému rozjímání.
Jak ví všichni, kdo už ho někdy běželi, je maraton především o hlavě. A ta – kromě toho, že řídí nohy – má při něm spoustu času na pozorování, přemýšlení či porovnávání. Jaký je tedy výsledek toho mého? Maraton v parku je v mnohém podobný parkuru a parkouru!
Chci-li úspěšně zvládnout tuto nenormální vzdálenost, musí má mysl úspěšně zvládnout mé tělo tak, aby si nedělalo co se mu chce (resp. aby dělalo co má, i když se mu nechce). V jistém smyslu jde tedy o drezuru a mysl se tak nápadně podobá jezdci, který se při parkuru snaží dokonale ovládnout koně a projet trasu s překážkami v co nejkratším čase a s co nejmenším počtem chyb.
Podobností mezi maratonem a parkourem je ještě mnohem víc. Parkour (umění přemístění) je disciplína francouzského původu, jejímž základem je „schopnost dostat se za použití vlastního těla tam a zpět bezpečně, plynule a účinně (efektivně)“. Myslím, že lepší definici vytrvalostního běhu bychom asi nevymysleli.
Shodným znakem je nepochybně překonávání překážek. U parkouru jde především o ty umělé (zábradlí, zídky, stěny, střechy) a přírodní (větve, kameny, skály, prolákliny), u maratonu se k terénním nástrahám přidávají především překážky psychické (nejistota, strach, slabá vůle, malá sebedůvěra).
Obě fyzické aktivity (disciplíny) jsou pro zdravého člověka vlastně spíše uměním a životní filosofií, než „jenom sportem“. Rozhodně nepatří mezi sporty extrémní či adrenalinové; nejde tu o show, exhibici a zabíjení nudy, ale o promyšlený rozvoj těla a mysli, aby se člověk ve všech situacích (především těch kritických) uměl pohybovat klidně a sebejistě.
Další společnou charakteristikou parkouru a maratonu je efektivita. Traceur (všimněme si, jak je označení vyznavače parkouru blízké maratonci na trase) se nesnaží pohybovat jen co nejrychleji, ale také co nejúčinněji, tj. s co nejmenší spotřebou energie a nejpřímější možnou cestou. No a vyzdvihovat důležitost efektivity běhu při maratonu – to by bylo nošení kelímků na občerstvovací stanici v závěrečné části PIMu...
Neoficiálním parkourovým mottem je être et durer (být a vydržet). Stejně jako ta maratonská, i efektivita parkouru proto zahrnuje předcházení krátkodobým i dlouhodobým zraněním. Lze-li tedy shrnout společné hodnoty parkouru a maratonu, pak by jimi byly nejspíše tyto tři: silné tělo, silná duše, silný člověk.
Ale zpátky do Stromovky. Osudovými čísly pro mě tentokrát byly jednička a pětka: maraton jsem běžel popáté, ve Stromovce poprvé. Měl jsem startovní číslo 105, obsadil jsem 15.místo v kategorii a zlepšil jsem si osobák o 15 minut. Možná jsem to mohl dát i lépe, ale za prvé jsem nechtěl zkazit radost Honzovi12 (takže jsem byl záměrně o pár vteřin pomalejší než on :)), a za druhé zastávám metodu postupného zlepšování (tenisově řečeno po fifteenech, čili 15). Doufám, že mi to vydrží ještě nejméně 15 let...
Vložit komentář
Milane, vsak si to vycitam, ze jsem se zlepsil jen tak malo a nedal ti vetsi moznost posunu...:) Jsi opravdovy kamarad a proto si te tolik vazime:)! Jen ze ja uz patrne narazil na svoje hranice a tak priste musis pouzit metodyk vantove fyziky v behu a kvantove se premistit rovnou pod hranici 3h! At se dari! 12:)
