logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Konečně jsem ČÍSLO aneb maraton třikrát jinak

Konečně jsem ČÍSLO aneb maraton třikrát jinak

„Když běháš, je jedno, co jsi zač, kde pracuješ a kolik máš dětí. Pro všechny jsi jedno jediné číslo. To číslo znamená, za kolik máš maraton,“ říkával mi jeden velice dobrý běžec a kamarád Marcel Brož. Ctižádostivost mi za sudičku asi nešla, čistě kvůli jednomu jedinému numeru jsem koketovat s vytrvalectvím tedy opravdu nezačal. No jo, jenže... Měl jsi pravdu, Marceli. Každý, úplně každý se mě na onen pětimístný kód vyptával. A pořád. Za kolik, za kolik? Nezbylo než vydat se do pražské Stromovky pro odpověď. A když už, tak pro alespoň trochu uspokojivou.

Maraton je výzva. Poprvé, podruhé, zase a znovu. Nepočítám se k výjimkám. Poprvé jsem se k maratonské trati propůjčil zjara coby jeden z nadšenců doprovázejících Miloše Š. z Pelhřimova do Jindřichova Hradce (což je skoro přesně maraton a kiláček k dobru), a hned ze dvou důvodů. V sázce byla hlodavá myšlenka, jestli už na to mám, a také Parapletem zaštítěná dobročinnost. Posuďte sami, co bylo důležitější.

Kousek za Novou Včelnicí tehdy přilétla k mému štěstí nabídka na pětihodinové spoluvodičství při blížícím se PIMu (Prágl Internacijonál Marathoon, neplést s čokoládovými sušenkami, prosím).

Nádherný mejdan v květnovém žáru velkoměsta to byl, o tom žádná. Navíc jsem poprvé a s konečnou platností přišel na chuť vodičskému poslání. Což mě tedy ba asi nejvíc. Ale pořád chyběla ona lákavá třešnička.

Za kolik, za kolik, ta otázka se neustále vracela. Ne že bych kvůli tomu seděl v koutě a ždímal kapesníky mokré od slz. Ale když už jsem se tady minule rozpovídal o tom plnění těch snů...

Nechal jsem si poradit, a ujištěn, že třeba taková pražská Stromovka není úplně blbý nápad, najednou koukám, že stojím uprostřed davu obklopen jedinci, a všichni do jediného se drží soustředěně za hodinky. Pravda, tak to může vypadat i na srazu kleptomanů, v tomto případě se ale odpočítávaly poslední zlomky věčnosti do startu jednoho z nejstarších tuzemských vytrvaleckých dýchánků.

Předem jsem k přebujelým metám nevzhlížel. Pravda, při osobní konzultaci s nejmenovaným předním světovým odborníkem na běžeckou výkonnost jsem dostal rozhřešení, že nějakých tři a půl hodiny by pro začátek mohlo být tak akorát.

Vzhledem k nevyhnutelně nutnému zdvojnásobnému pracovnímu přepětí v předchozích dvou týdnech umocněnému skutečností, že za poslední dvě noci předcházející velké říjnové sobotě bych neposkládal dohromady dvanáct hodin spánku, jsem si stanovil zásadní cíl – dosáhnout cíle, a odkráčet z něho pokud možno po svých. Zkrátka, vycházet z myšlenky, že běžet a spěchat nemusí být pro tentokrát totéž.

No jo, jenže nebyl by to člověk soutěživý, aby v něm startovní výstřel nezažehl závodnickou jiskérku. A školácké zmatky. První dva kiláky dopadly jaksi pomaleji než chladně vykalkulovaných pět minut na každý z nich. I lekl jsem se a po dalších třech měl průměr čtyři deset, což také nebylo to pravé ořechové. Tak, co teď? Po nezralé úvaze jsem se rozhodl pro zlatý střed. Zpomalit, ale zase ne o tolik. Když se okolo vás míhají davy běžců, není lehké poslušně zakufrovat kdesi na chvostu.

Vyburcován vzpomínkou na nekřesťansky časný ranní budíček (v šest ráno mě opravdu mnoho lidí vzhůru nevidělo, když už jsem kvůli tomu tak brzy vstával...) jsem do toho tedy šlápl. Nemyslím psí ho... na chodníku, i když nějaké by se na parkových cestičkách pro mě jistě také našlo, nýbrž, že jsem se do toho tedy pustil. Napoprvé, natvrdo.

Přátelé, nebudu lhát. Tohle rozhodnutí bolelo. Pominu nešikovně zašněrovanou pravou botku, v důsledku čehož mě třicet kilometrů tlačil pravý nártík. Jenže já byl línej se ohýbat a hlavně zastavovat, když už se za něčím honíte, že jo.

Poprvé jsem poznal pojem maratonská zeď. Pořád jsem o ní slýchal, teď už vím. Kdesi okolo sedmadvacátého kilometru jako bych dostal facku od parního válce. Což o to, únavu znám z krátkých desetikilometrových závodů důvěrně. Nestíhám, jsem na ně prostě příliš pomalý.

Tentokrát jsem ale poprvé nemohl. Nemohl vyčerpáním. I kdyby dávali na občerstvovačce třeba kachnu se zelím a patnácti HK, s přibližně padesátiminutovým energetickým výpadkem uvnitř mého jádra by to prostě nehnulo.

Říká se, že na dlouhých tratích a hlavně v podobných situacích člověk pozná sám sebe. A také, že to jediné a nejlepší, co mu zbylo, je jeho vlastní vůle, ten kus nezdolného rváče ve vaší duši. Na dvaatřicátém kilometru jsem si tedy řekl, že těch zbývajících deset kilometrů už prostě musím nějak dorvat. Vždyť si je dávám pro povzbuzení chuti před večeří skoro každý den, tak co!

Každopádně to byl zvláštní stav pohroužení. Tělu už se moc nechce, mysl, byť taktéž znavená, se jej snaží přesvědčit, že nohy, to je vlastně totéž co pro hudebníka metronom. V zájmu dokončení opusu se nesmí v žádném případě zastavit. Ba co dím, čím více se blížila poslední věta, tím kmitání zrychlovalo! Aby ne, čas odtikávající oproti původním propočtům pomaleji byl mocným pohonným strojkem. Digitální snímač nakonec uťal mou první dlouhohrající desku s total time 3:15:47.

A od té doby tvrdím, že teďka už je možné všechno. Že se za rok budeme kámošit s Marťany, že upozaděný oranžový Jiří vyhandluje na Hradčanech tenistu Václava. Ale také, že se vyplatí zamávat všem těm chytrákům (a že jich je), kteří na runnery tančící ve sněhové břečce, blátě nebo dešti volají s cigárem na rtech z hospodského okna. „Vy... se na to, stejně nic nevyhraješ!“

I když zlatý metál právem potěžkal Daniel Orálek (mimochodem, takové lidi, jako je on, bychom doopravdy měli vyvažovat cennými kovy), pomalu mi dochází, že já vyhrál také. Sám nad sebou. Nad vlastní leností. Nad malověrností. Nad nerozhodností. Nad nervozitou, která tentokrát neměla nárok, protože už vím, jak na ni.

Žádná deka nezahřeje tak, jako součet těchhle zjištění. A vhod přijde nejenom po běhání. Inu, a jak jsem se tak v cíli rozhlédl okolo sebe, nechoulil jsem se do ní zdaleka sám. Snad to nezní neskromně, když řeknu, bravo všichni, bravo my.

Takový je prostě maraton. Jak už tady zaznělo dříve, je to kratochvíle, která bolí. Obzvláště, pokud jste blbec, co si prostě musí něco dokázat. Co bych zapíral, když jsem nahlásil domů výsledek, gratulaci jsem uťal informací, ať si demokraticky střihnou kámen, nůžky, papír, kdo z nich mě přijde vyndat z auta. Druhý den jsem pak spílal řadou salonních výrazů člověku, který vynalezl schodiště, a nedobrovolně jsem vyměnil povinné vyčochtání za hodinové utrpení na rotopedu.

obrázek
Hlavně to chce klid a nohy v teple, usoudil jsem při výběru svršků pro pobíhání po zrána ještě promrzlém pražském parku, a pro jistotu jsem se nabalil jako pumpa. Na hlavu čepici z Rakouska, na ruce rukavice z výprodeje, a jedem! Za fotku díky Pepovi Schovánkovi a zdravím!

Další den se oblačnost nad mou existencí naštěstí začala protrhávat. Sláva, už si zase vesele běhám po světě. Tedy žiju. Díky Bohu.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 11292/11179×, 13 komentářů

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (1 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal z Pejru | 17. 1. 2011 16.34 hod. | 195.191.204.xxx
Oli, jdi do toho.

oli | 14. 1. 2011 21.14 hod. | 217.115.240.xx
dobrý,dost dobrý. letos to chci na PIM taky prubnout tak bych se s tím rád podobně popral.

Michal z Pejru | 5. 11. 2010 10.30 hod. | 195.191.204.xxx
Přátelé, já hlava dubová, děravá úplně zapomněl dodat, kdože je vlastně vítěz největší. A je to Dav(id)! Zatímco my se plahočili do cíle a někteří z nás už tam dokonce seděli, leželi či vyklepávali svalovku, on dával tam kdesi v lůně parku první pomoc jednomu staršímu běžci, který na trati zkolaboval. Tímto zdravím Davida s Gábinou, i všechny známé a neznámé, které jsem tam tehdy rád potkal.

Dav | 5. 11. 2010 9.51 hod. | 94.113.49.xx
Michale, dobrýýý! :-)

Martin | 5. 11. 2010 9.36 hod. | 213.168.180.x
Ahoj Michale, gratuluji, ne jenom k času, ale především k tomu vítězství!!! Já říkám, že každý kdo dokončí maraton je vítěz. Teď to opravdu vypadá, že se potkáme i na nějakém tom maratonu v Alpách. :-)

12honzade | 5. 11. 2010 9.24 hod. | 195.113.13.xxx
No sakrys.. Uz je to tady, to cislo:). 3:15, jak dodava ten americky horor (zemres). Tak nejak o podobnem cisle premyslim na dalsi sezonu, ale furt nevim, jestli ten zavodak ve me nakonec zvitezi.. Moc hezky napsany. 12:)

Harwes | 5. 11. 2010 9.06 hod. | 88.103.1.xxx
Blbec,co si musí něco dokázat – tak to jsem taky.A taky to má být maraton.Ještě že jsem objevil běžeckou školu.Pozdě ,ale přece.Natažený kolení vazy s přemíry začátečnických kilometrů mě na chvíli vyřadily ze hry.Tak pěkně od začátku a pomalu.Jednou budu taky číslo. :-)

fotoMiloš Škorpil: Harwes, dík za vnuknutí myšlenky – zkusíme svolat sabat čísel, viděl bych to někdy brzo na jařě až opadnou sněhy, nebo někdy v zimě na nějakou horskou chatu a s grogem :), jenž by rozproudil krev ve ztuhlých oudech a dal možnost proudit slovům, které by pak bylo třeba proměnit v činy :)

Michal z Pejru | 5. 11. 2010 8.56 hod. | 195.191.204.xxx
Díky za ohlasy. Jasně, žádný strach, když jsem to dal já, dokáže to úplně každý!

ll | 5. 11. 2010 8.24 hod. | 89.176.84.xxx
pěkně napsaný ale já dostal z maratonu o to větší strach :)

fotoMiloš Škorpil: II. neboj, my tě s Michalem do cíle dotlačíme jako ty „nešťastníky“ viz Michalův článek Maratonské dozvuky :)

Peggy | 5. 11. 2010 8.16 hod. | 188.95.127.xxx
Tak tohle je hodně dobrý článek!!! Rozesmál mě hned po ránu. Gratuluji k maratonu.

fotoMiloš Škorpil: No vidíš Peggy, už bude zase dobře, když se můžeš smát :)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Můj závod – jak se mi běželo

všechny články Můj závod – jak se mi běželo

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Zranění kolene : Všechna poklona panu Zdenkovi, děkuji za vyčerpávajíci informace, já narozdíl od ostatních…»
  • Ještědský půlmaraton KTRC po čase otevřel výhledy : Prasárna :-(((…»
  • Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni udýchat : Dobrý den, jsem rekreační běžec, ale ráda bych to změnila. Vždy, když začnu běhat intenzivněji,…»
  • Škorpilova škola běhu – běžecký almanach pro všechny : Knížku jsem koupil před třemi lety a začal běhat.Teď si život bez běhu nedokáži představit. »
  • Vyzkoušel jsem běžecké vybavení z Lidlu: začátečník si může vybrat : Kdysi jsem si v Lidlu kupoval běžecké funkční oblečení, k mému překvapení, šlo o docela kvalitní…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků