logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Ohlasy těch, co to uběhli – Michal Vítů –Vivat, ultras aneb jak jsem (na)šel první stovku

Ohlasy těch, co to uběhli – Michal Vítů –Vivat, ultras aneb jak jsem (na)šel první stovku

Den bývá často až příliš krátký na to, aby se nám podařilo docílit svých přání až snů. Bude-li pak Františkolázeňská jednadvacetihodinovka k rozmařilému běhomilovi milosrdnější?

Příprava na tento veskrze náročný ultravytrvalecký prvovýkon byla tvrdá. Jak jinak. Celých tři sta kilometrů cesty jsem v autě poslouchal metal. Abych se náležitě zocelil. Pak už jsem si jen stačil zahrát ve Frantovkách na Bludimíra, to než jsem našel ten pravý hotel Francis. Tamtéž jsem na sebe sotva nasoukal ten pravý ohoz a šlo se na věc.
Poučen z tři týdny starého, přešlapy neodpouštějícího maratonu ve Stromovce jsem nakročil do lázeňského parku s jedinou ambicí. Zbytečně neblbnout. Ústy velkého učitele mi bylo řečeno, že alespoň padesát kilometrů bych spíše měl než mohl zvládnout. Protože se znám a tak nějak jsem tušil, že mě se bez tří hodin celodenní šichta na více než kilometrovém okruhu rozhodně týkat nemůže, rozhodl jsem se zaběhnout požadovanou štreku pokud možno bez výraznějších prostojů, a zapadnout do hajan.
Při startu mě zaujala jediná věc. Nikdo se nehrnul dopředu. Věděli proč. Obklopen vytrvalci, pro které znamená kilometr úplně jinou míru než pro mě, jsem se tedy opičil a začal obezřetněji také. Přestože počasí nebylo zprvu úplně dokonalé, dva nad nulou plus mrhol, cesta ubíhala až překvapivě uspokojivě. Snažil jsem se držet náznak tempa. Pravda, to bylo o trochu rychlejší než v případě ultramaratonců, kteří plánovali zdolat třikrát tolik co já. A hlavně nejít spát. Nicméně pořád bylo s kým se pozdravit, prohodit pár slov.

Budiž vám přáno několik stěží zapomenutelných výroků z řad kovaných nezmarů."Dneska dám jenom stovku, a víc ani ťuk.""Sejdeme se tu znovu za půl hodiny a dáme dalších dvacet kiláků." Anebo Štefanova hláška po šedesáti kilometrech."Kam bys chodil spát, člověče. Vždyť jsme sotva začali." Co dodat.
Nechal se však zapříst i poněkud obsáhlejší hovor. Třicet kol jsme společně nakroužili s bikerem-učitelem Pavlem, který si původně přišel střihnout jen půlmaraton, ale běželo mu to natolik dobře, že se rozhodl stát se maratoncem. Velká škoda křeče, která zhatila jeho úsilí jen pár kol před cílem. Díky za doprovod, příště to stopro dáš, Pavle.

Každopádně to zní neuvěřitelně, ale prokecal jsem maraton. Padesátka padla záhy a já se, světe, div se, zamyslel. Splněno jsem měl, ale pryč ze společenství těch podivuhodných lidiček do samotky na hotel se mi najednou nějak přestalo chtít. Rozsudek zněl něco ve stylu, já budu dneska ještě chvilku venku, mami.
Z padesátky byla rázem šedesátka, za ní už číhala v závětří sedmdesátka. Když už jsem jednou tady, tak ať je na co vzpomínat. No jo. Jenže to už jsem zvolna začal zjišťovat, že ultramaratoncem se zadarmo nestanu. O slovo se neodbytně hlásila únava. A já takové té pichlavé bolesti musel chtě nechtě naslouchat. O slovo se hlásil večer, už nebylo moc s kým klábosit. Ti největší vytrvalci si navíc postupně vybírali první oddych. Capkal jsem si víceméně sólo.

Ne, že by to bylo nezajímavé. Nevím, kdo z vás se byl někdy proběhnout potemnělým lázeňským parkem. Po nasvícené promenádě bloumají lidé, okolo září do tmy romanticky osvětlené fasády přepychových domů. Ticho řežou toliko vaše podrážky pleskající o dlážděný chodník.
Jenom ten krok se začal pomalu krátit, i jeho frekvence zemdlívala stejně jako mysl.
A pak se to stalo. Kde se vzal, tu se vzal, u zapisovatelského stanu zničehonic stál jakýsi lázeňský švihák aus Dresden, který se začal vyptávat, cože to tady provádíme. A že by si jako eine Runde dal také. Zvláštní situace číslo dvě. Půl jedenácté večer, šedesát kilometrů v nohách a vedle vás si to zvesela kluše Němec. Vypadlo z něho, že je tu na týdenní zotavené. Masáže a zábaly mu nestačily, rozhodl se to tedy zpestřit popoběhnutím. Že si jako dopřeje eine Runde heute a eine Runde morgen. Snažil jsem se tedy pochlapit a učinit z poločeských holých vět typu Ich liebe Laufen alespoň jednu smysluplnou, rozvinutější. No, nevím. Ještě, že máme ty ruce.

Chvilkové povyražení mi bodlo. Na faktu ohledně čekajících perných deseti kilometrů se každopádně nezměnilo nic. Zastavovat se mi moc nechtělo, narozdíl od ostatních účastníků ultramaratonského dýchánku tam scházela potřebná jistota, že znovu uvedu běhy do bdělého stavu.
Co prožívá začínající ultramaratonec v takových chvílích? Jakkoliv je to nepochopitelné, bolest se mísí s jakousi zvláštní euforií. Člověk si najednou uvědomí sebe samého uprostřed tohoto světa a má ve všem natolik jasno, že přemáhá skoro dojetí. Knedlík v krku, chce se mu vyrušit noční klid jakýmkoliv výkřikem. A pak sám od sebe přidá do kroku. Prosím vás, fakt jsem nebyl zhulenej, tohle se mi doopravdy stalo. Dvakrát za sebou.

Pak naštěstí zafungoval i faktor blížící se cílové mety. Ještě pět, čtyři, už jen tři, dva... tohle prostě musím dát! Přesně dvaadvacet minut před půlnocí jsem upokojil své kroky. Těžko říci, jestli se tehdejšímu pocitu nechalo říkat štěstí. Ale rád jsem byl.
Jenom jsem prokoučoval guláš. Což o to, během sedmi a půl hodiny jsem spořádal tři banány, dvě müsli tyčinky. Dokonce jsem do sebe poprvé v životě nacpal i ten zázračný gel. Příval polotekuté energie jsem pro jistotu zahustil megabagetou, abych se náhodou nepotento. A dobrý.

Celou cestu jsem se ale těšil na guláš, který si tam mezitím vydlabávali ostatní. Že si ho dám jako za odměnu. Ten musel bejt! Holt, kdo zaváhá... Spokojil jsem se tedy s dvěma krajíci suchého chleba, zajedl ho čtvrtým banánem a odebral se předstírat spánek.
Moc to nešlo. Ozýval se namožený nárt, tuhleto i tamto. Navíc jsem byl rozpařený, to jak jsem dvacet minut stál opřený pod horkou sprchou ve snaze vyklepat ze svalů mravenečky. Všechno nasvědčovalo tomu, že o den později bude z čerstvého ultramaratonce jenom chodec.

Když jsem se ale ráno probral z mrákot, zničehonic jsem se začal na lůžku hlasitě smát."Běhat půjdeš!“
Ještě předtím jsem ale stačil důsledně vyluxovat snídaňový švédský stůl. Pravda, hoteloví hosté na mě právem mohli pohlížet jako na nenažrance, ale vlčí hlad je vlčí hlad. A hlavně jsem potřeboval získat energii na celé dopoledne. Be-be dávno došly.
Těžce přejeden jsem se skutálel do parku. Nejprve jsem se necítil na více než vyklusávacích deset kilometrů. Musely to ale být ty výtečné koblihy, které utišily bolavé oudy. A protože s jídlem roste chuť, po hodině kroužení parkem jsem si uvědomil, proč tu vlastně jsem."Nechtěl jsi náhodou končit?" optal se mě s jízlivým úsměvem Miloš. Kdepak, už vím, co chci. Stovku! Stovku!

Ani na chvilku jsem o dalším z mnoha"bolavých" rozhodnutí poslední doby nezapochyboval. Jasně, že jsem to měl zapotřebí. I když je fakt, že to pochopí asi jedině ten, který už cosi podobného někdy zakusil.
Takže zase nanovo. Nadšený náznak strojového pohybu, po dvou třetinách štreky pozvolné krácení kroku, hecování sebe samého nepublikovatelnými výrazy, úpěnlivé odpočítávání zbývajících koleček, poloviční sprint v tom cílovém sedmaosmdesátém a dokonce načnutí druhé stovky prvním kilometrem. Aby to jako nevypadalo, že to bylo o fous.
Pokud pohlédnu na věc z čistě statistického pohledu, stovka mi trvala na chlup deset a půl hodiny. Sedm čtyřicet sedmdesátka, dvě padesát třicítka. Plus samozřejmě to intermezzo v poloze ležmo. Znovu říkám, nedokážu si představit, že bych měl prokládat běh s chůzí a kratinkými přestávkami celých jednadvacet hodin. Máte můj neskonalý obdiv, přátelé. Musím se holt ještě hodně učit.
A pak je tu ještě jedno číslo. Už tady jednou padlo, nicméně úsměv a dobré skutky radno cenit stále. Báječných 40 000 korun. Ačkoliv osobně neřadím peníze jako veličinu na samý vrchol hodnotového žebříčku, v tomto případě doopravdy jsou, jak se říká, až v první řadě. Ještě na tom nejsme s tou netečností vůči okolí až tak blbě, jak nám podsouvají zlí jazykové. Alespoň ne dotyčná sorta parkových běhačů. Dokonce tvrdím, že tahle suma není dítětem náhody.

Neméně cenné až obohacující jsou zkušenosti. Mimo jiné mi bylo přáno potkat další spoustu zajímavých lidí. O některých jsem měl dosud pouze mhavé tušení z těchto báječných běžeckých stránek, o řadě dalších ani to málo ne. Byla by obrovská škoda je minout. A odteď i míjet.

Co říci závěrem k tomuto happyendem okořeněnému happeningu. Na vystižení celkového dojmu, který jsem přibalil do propocených svršků, netřeba plýtvat slovy. Stačí tři. Radost. Hrdost. Pokora.

Michal "Vydra" Vítů foto
  • přečteno: 8453/8307×, 1 komentář

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

dav | 24. 11. 2010 10.19 hod. | 94.113.49.xx
..jj, zaběhnout si občas něco drobet delšího se vyplatí jen kvůli tomu, co se při tom děje v hlavě… a tys to popsal docela věrohodně.., teda aspoň mě jsou tyhle pocity celkem blízké..a ještě gratulace velká!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Františkolázeňská 21 hodinovka

Pomáhej během

všechny články Pomáhej během

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»
  • Od gaučinku k běhu : Tak pod 4 to nebylo :-) čas 4:23:31. Tak příště »
  • Běhání v terénu. K čemu všemu vám může být v životě dobré umět běhat cestou necestou : I když běhám jen pro radost (dobrá, začal, jsem před pár dny), tak km za půl hodiny ( po 15 km tam…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : chtěl jsem napsat 2 měsíce a čtyři dny »
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : pokračování: jsem přesně 2 a čtyři dny měsíce od operace a chodím bez berlí, musím sice pomalu, ale…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků