Sobotní rozjímání nad martinskou husou, aneb chvála Pavlíny
Milá Pavlíno, vážení martinští hosté! Slavnostního slova se ujímám ve velkých rozpacích. Určitě víte, proč. Všichni si totiž ještě pamatujeme na dojemnou a poučnou řeč váženého Pavlínina tatínka pronesenou při stejné příležitosti minulý rok. Nejradši bych teď vzal nohy na ramena, běžel se schovat pod ochranné křídlo husy a nechal se hýčkat jejím kejháním. Nebyl bych první. Na začátku v řadě byl totiž sv. Martin, který se podle tradice uchýlil mezi tyto opeřence (snad poněkud naivně) ve snaze vyhnout se tak svým příštím povinnostem biskupa.
Skoro všichni pokládají Martina za svého patrona, dovolávají se ho dokonce zároveň vinaři i abstinenti!
Činí tak ale zcela neprávem, protože ve skutečnosti je Martin ochráncem nás běžců a jeho někdejší úprk za husou je tudíž zcela logicky prototypem běhu, jak mu rozumíme my, totiž běhu za oduševnělým cílem. Pozor, myslím to zcela vážně! V huse bylo totiž – jak si jistě pamatujeme ze školy – vždy něco božského. Byla kupříkladu váženým atributem nejvyšší římské bohyně Junony, manželky Jova, a kdyby svého času nebylo varovného kejhání jejích hus, pak by byly galské hordy dobyly nejen celý Řím, ale byly by se zmocnily i neposvátnějšího místa Římanů, srdce jejich náboženského života – Kapitolu. Vše by pak plynulo úplně jinak. Řím by se nikdy nestal hlavním městem civilizovaného světa a nedosáhl své imperiální velikosti, z jeho trosek by pak tudíž nepovstala ani středověká křesťanská společnost a my běžci bychom pochopitelně neměli ani svého patrona. Pokud bychom vůbec existovali, zůstali bychom, slovy císaře a básníka Hadriána: „holoučcí a nahoučcí“.
Chápu, že prchat za husou právě teď, když už je na stole, by bylo dětinské.
Využívám proto příležitosti a děkuji těm z nás, kteří nezištně a všemožně podporují své blízké běžce, tolerují jejich vzácnou odchylku od normy a drží jim palce. Dvakrát pak děkuji těm, kteří nás nejen podporují, a to mocně – pohleďme na dnešní tabuli! – ale jsou i sami běžci. Klaním se tudíž zejména vzácné hostitelce, která nás touto dobou již tradičně zve do svého nádherného sídla k běhu i hostině a která pro nás (a věřím, že příští rok konečně i pro sebe!) črtá své úchvatné novohradské trasy.
Ale abych se ještě jednou vrátil k Martinovi. Bylo mu souzeno žít v době náboženského míru, který zaručoval Milánský edikt císaře Konstantina Velikého. Nemusel tudíž sílu svého náboženského přesvědčení dokazovat tak jako mnozí jiní: mučednickou smrtí. Vzpomeňme jiného statečného světce – Vavřince, oběti poslední vlny pronásledování křesťanů za Valeriána. Krátce předtím, než v království nebeském usedl s Ježíšem, obrátil se podle římského básníka Prudentia na svého trýznitele, který se rozhodl ho uškvařit za živa, následujícími slovy: “Jedna část mého těla je už propečená dost, otoč mě na druhý bok.“ O Martinovi se traduje jiný příběh, ne tak krutý, ale stejně jímavý. Když kdysi náš běžecký patron spatřil za mrazivé noci u cesty prochladlého nuzáka, rozťal mečem svůj vojenský plášť, byl totiž ještě tehdy římským vojákem, a jednu polovinu bez váhání daroval žebrákovi. V noci se mu pak ve snu zjevil Kristus a jeho život nabral nový směr.
Jsem vděčný Pavlíně, že se už před lety rozhodla sdílet svůj vlastní plášť s námi běžci. Činí tak nejen na fantastických, byť někdy hodně náročných trasách, které pro nás v Novohradských horách vybírá, ale i v kuchyni a u stolu ve svém domě. Vždy se tak děje s pokorou, láskou a nekonečnou trpělivostí.
(Stenografický záznam pořízen na přání jednoho z účastníků letošního setkání nad husou – Miloše Škorpila)
Martin z Tours – jeden z nejsympatičtějších světců a běžců v jedné osobě, zakladatel prvního kláštera v západní Evropě.
Pavlína Hanušová – jedna z nejsympatičtějších tvůrkyň martinské tabule a běžkyně v jedné osobě, zakladatelka prvního (ve smyslu předního) ultramaratonu – Silva Nortica Run, jeho programová i výkonná ředitelka.
Vložit komentář
