Já to říkal, ale vůbec mě to netěší

Fascinuje mě příběh Kateřiny Neumannové. Jak se ze zbožňované hrdinky národa stala podivná a nedůvěryhodná osůbka, o kterou by si člověk ani neopřel kolo. Tedy pokud by dal na novinové titulky a články v bulváru. Když Neumannová vyhrála svou poslední"velkou zlatou", napsal tehdejší šéfredaktor Villiam Buchert oslavný komentář, ve kterém dal běžkyni na lyžích za vzor politické scéně a mimo jiné pochválil média za to, jak respektují její soukromí a že například nikdy nezveřejnila, kdo je otcem její dcery.
Když se stala šéfkou organizačního výboru libereckého šampionátu, napsal jsem:"A to teď skončí." Mohl bych se teď vychloubat a psát,"vždyť jsem to říkal", ale nemám z toho pranic radost. Nebaví mě, když teď kdejaký fotograf vytahuje jak králíky z klobouku kompromitující fotografie (tu s nějakým politikem, tu zase se striptérem – ne že by v kvalitě dotyčných mužů byl valný rozdíl) a nebaví mě ani číst, že Neumannová posílá svou dcerku do drahé školky, a tedy"co je to jako za bordel, ona si tady s dcerkou užívá luxusu, a přitom nasekala takové dluhy!"
Napsal jsem několik dní po jejím libereckém jmenování, že nemá"pro funkci patřičné předpoklady ani vzdělání". A za tím si stojím. Byla hloupost dosadit Neumannovou do dotyčné funkce, a byla to hloupost těch, kdo to vymysleli a kdo tak učinili. Když někdo umí píchat hůlkami a dokáže máknout ve finiši, tak to neznamená, že je zároveň dobrým manažerem. A nic na tom nezmění ani fakt, že se sportovní termíny používají v byznysu jako metafory. Jenže víme, jak je to s politickou odpovědností – má menší trvanlivost než první podzimní sníh. Neumannové exzastánci jako Topolánek se můžou v závětří spokojeně chechtat.
Vožení se po Neumannové je spíše projevem takové české zlomyslnosti. Měli jsme Neumannovou rádi, investovali jsme do ní pozitivní emoce ... a teď si je dětinsky vybíráme zpět projevováním těch negativních. Mnoho komentátorů (těch novinových i hospodských) se podivovalo nad tím, když Neumannovou odmítl státní zástupce obžalovat s vysvětlením, že se spoléhala na státní podporu. Ano, zní to komicky a provokativně, ale je to logické. Kdyby Neumannová nasekala dluhy s vědomím, že je nebude možné splatit, byl by to trestný čin. Ale ona se asi opravdu spoléhala na to, že to Topolánek a spol"zalepí". Takže to není trestný čin, nýbrž zabedněnost.
Sportovcům to v byznysu nejde. Americký Businessweek publikoval článek, podle kterého se 60 procent profesionálních basketbalistů dostane pět let po skončení kariéry do finančních potíží a kolem osmi procent skončí osobním bankrotem. Bývalí sportovci jsou obecně vůbec nejméně úspěšnými byznysmeny. Komentátoři to vysvětlují tak, že během kariéry vydělávají spousty peněz, ale"nikdo jim k nim nedá návod k použití".
Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco američtí exprofíci roztáčejí své vlastní peníze, tak Neumannová pustila žilou hezky z cizího. Tedy ze státního. Slavná běžkařka návod k použití zjevně nepotřebuje. Komu chybí, je stát. Zní: "Už nikdy nenech nic řídit bývalého sportovce. I kdyby při jeho finiši plakali největší cynici."
Tento článek vyšel v deníku Sport a byl vydán se svolením autora
Vložit komentář
Podle mého názoru, je mediální obraz přizpůsobován poptávce. Autoři se při jeho vytváření seberealizují – v jednom extrému obdivem ke kvalitám ikony, v opačném extrému souzněnním s davovou potřebou najít viníka. Vlastní osoba je pro ně jen subjekt, který ve svém příspěvku prodávají. My čtenáři, diváci a posluchači si často tento fakt neuvědomujeme a vnímáme mediální obraz jako realitu, což určitě není.
Ja si myslím že to začalo jako malé dítě a hodnej strýček .
A po bitvě máme ted spoustu generálů :))
Ono to asi platí ještě obecněji.., ostatně krátké porevoluční období, kdy se naše politika jen hemžila herci, spisovateli a inteletuály budiž toho důkazem. Specifickým problémem u sportovců by mohlo být, že jejich ego je nastaveno na „já to dokážu", ať už je to cokoli.
Takže jediné co lze mít Neumanové za zlé, je nedostatek soudnosti v době, kdy do dotyčnou funkce vstupovala.