logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Je člověk předurčen k běhu – není běh pro člověka náboženstvím či drogou

Je člověk předurčen k běhu – není běh pro člověka náboženstvím či drogou

Když pračlověk slezl ze stromu, aby se pustil do prvního vytrvalostního závodu a uštval antilopu, zvítězil tak v přírodním výběru, stal se běžcem. Člověk je zřejmě nejvytrvalejším tvorem na planetě. Významnou měrou k tomu přispívá naše fyziologie. Na rozdíl od zvířat dokážeme dýchat v libovolném rytmu a teplotu organismu regulujeme potem. Náš běh je proto úspornější.

Milan se ptal – Miloš odpovídal.

Je tedy člověk skutečně předurčen k běhu? Nebo je to vše jen náhoda?

Díky za otázku. Vím, že mnozí se mnou budou nesouhlasit, ale když to vezmeme skutečně historicky, tedy ke chvíli, kdy člověk slezl ze stromu, tak byl více zvířetem než člověkem. Musel si ohlídat svoje teritorium, kromě toho, že byl lovcem, byl i lovnou zvěří a proto musel dosti často běžet, aby buď uštval svou kořist, nebo utekl před tím, co jej lovilo. To jestli je pro nás běh jako jednotlivce příjemnější než chůze, v mnohém záleží na stylu, jímž běžíme a na intenzitě – rychlosti, jíž běžíme. Ale pokud to děláme technicky správně a v rámci svých fyzických možností, tak je běh rozhodně pro lidské tělo přirozenějším pohybem než chůze.

Běh byl zpočátku hlavně výbavou k přežití. Honění se za něčím jiným než za potravou, by naši předci zřejmě nepovažovali za rozumné, nicméně ani v průběhu 20. století neměla veřejnost pro běžce příliš pochopení, nebo jak to vlastně bylo?

Ano. Náš předek buď lovil – běhal, nebo ležel a konzumoval, co ulovil. Neseděl. Jak se však „civilizoval“, postupně zapomněl, co je pro něj dobré, takže dneska nejvíce provozuje to, co mu nejvíce škodí – sedí. Naše tělo přitom pro sezení není vůbec uzpůsobeno, ale to bychom se dostali úplně někam jinam, takže zpět k otázce. Celé je to složitější. Musíme zohlednit rozdělení světa po 2. světové válce, na země, kde byly demokratické vlády a na země se socialistickým zřízením. Už na první pohled je zcela patrny velký rozdíl v oblíbenosti běhu u nás nebo v USA, Německu, Nizozemsku, Japonsku, Francii… Demokracie, kromě toho, že zde převládají demokratické principy vládnutí, umožňuje lidem být osobnostmi, být tak trošku egoisty. A běh je sportem, nebo lépe pohybovou aktivitou, která člověka vede k samostatnosti, k víře ve vlastní síly, k víře v SEBE! To je také třeba za oblíbeností či neoblíbeností běhu vidět.

Jakou úlohu v tomto směru znamenal u nás olympijský úspěch Emila Zátopka? Zvedla se nějak zásadně popularita běhu? Začali rodiče vodit na atletické stadiony své děti s přáním mít z nich své vlastní „Zátopky“?

V době, kdy vítězil Emil Zátopek, byl sport ještě o sportu, dnes je to víc o penězích. Rodiče viděli Emilovy úspěchy, ale určitě v tom neviděli možnost, jak by se jejich děti mohly zabezpečit, a mnohdy i je, do budoucnosti. Navíc taky věděli, jak těžce se Emil ke svým úspěchům dostával, co všechno musel v tréninku podstoupit, takže to také bylo důvodem, že běžecký boom se v těch letech nekonal. Pokud jde ale o mě, tak mě Emilovy úspěchy ovlivnily, tedy spíš on sám. Když jsem vyhrál Mladé Běchovice a Emil mi pak podepsal diář a podal mi ruku, byl jsem v sedmém nebi a umínil si, že půjdu v jeho stopách, ale spíš jako propagátor běhu, než že bych věřil, že bych mohl být někdy tak úspěšný jako on. To, co jsem si umínil, jsem splnil a tak by se dalo říci, že teprve nyní zúročujeme Emilovy úspěchy co do propagace běhu u nás.

Vytrvalostní běh tedy dlouho zůstával sportem vskutku nekomerčním, kde nastává zlom? Od kdy se začalo běhání na dlouhé vzdálenosti odměňovat a vyplácet také finančně?

Tohle začalo až s érou velkých světových maratonů. Asi největším průkopníkem v tomto byl New Yorkský maraton, který začal vypisovat zajímavé prize money pro to, aby na start přilákal nejlepší vytrvalce světa. Od něj se to naučili i jiní pořadatelé – Londýn, Berlín, Boston … K tomu se začaly rozdávat finanční ceny prvním 10 a za překonání traťových rekordů apod. Vše také souviselo s rozvojem televize, s přímými přenosy, za něž začali pořadatelé získávat slušné finanční prostředky, které pak mohli vložit právě do finančních cen. Začali se zvyšovat počty startujících, to přitáhlo sponzory a obchod se mohl rozjet – maratonský turismus byl na světě. Tohle vše začalo cca před 20 lety, někdy na přelomu 80 a 90 let 20. století.

Dnes je běh jednou z nejexponovanějších volnočasových aktivit a stal se součástí životního stylu tisíců lidí, kteří předtím sport z různých důvodů odmítali. Jaký vliv na boom vytrvalostního běhu mělo oživení tak trochu falešné nebo řekněme historicky nepřesné maratonské legendy? Je to lež z kategorie prospěšných? Dá se v případě maratonu skutečně mluvit o něčem víc, než jen o pomyslné psychologické hranici a zbytek je jen šikovný marketing?

Na to by ses musel asi zeptat každého běžce zvlášť, já si myslím, že hodně těch, co běhá, hlavně ve světě, až do letošního roku, kdy bylo výročí 2500 let bitvy u Marathonu, tuto legendu ani neznalo. Spíš je to o překonávání sebe sama. V celém světě je to stejné, když někomu řekneš, že by se měl naučit chodit nebo běhat, kouká na tebe jako na někoho, kdo spadl z višně. Vždyť to umí od chvíle, kdy se postavil na nohy. Pak má většina lidí v podvědomí, jak ho nutili ve škole uběhnout 1000 m, 12 minut a vůbec mu neřekli, jak to má běžet. Každý vyrazil, jak nejrychleji mohl a po pár minutách už se jen těžce probíjel dál. A teď před něj postavíš výzvu v podobě 42,195 km! Něco nepředstavitelného, natolik nepředstavitelného, že se to pokusí zdolat. Je to přeci jenom „jednodušší“, než zdolat Everest. A pak se dozví, že už to dal Lojza, Máňa, Tomáš, Honza …, to by v tom byl čert, aby to nedal i on. Tohle hraje daleko větší roli než legenda a dobrý marketink.

Ptám se zejména proto, že jste napsal velice úspěšnou publikaci „Jak uběhnout maraton za 100 dní“ Jak se díváte na lidi, kteří maraton absolvují, nebo lépe řečeno odchodí, třeba za šest hodin, snese takový výkon stále nějaká měřítka? Neměl by člověk do takového podniku jít přece jen s trochu větší motivací, než ho „pouze“ dokončit?

Pravda, než jsem společně s Milošem Čermákem stvořil tuto knihu, měl jsem názor, že maraton se musí uběhnout do 3 hodin, jinak to není žádný maraton. Byl to pohled běžce, odkojeného dráhou, pohled výkonnostního běžce. Pak jsem si ale uvědomil, že tento pohled není úplně správný, vždyť kdo jsme, abychom mohli hodnotit druhého? Takže jsem svůj pohled zcela přehodnotil. Spíš než dosažený čas hodnotím člověka, který absolvoval maraton, podle toho kolik tomu obětoval, jak se na maraton připravoval, protože vím, že není důležitý cíl a cesta, která k němu vede. Z tohoto pohledu dokážu ocenit opravdu každého, bez ohledu na to, zda ten člověk absolvoval maraton za 2:10 či 8 hodin. Je třeba zohlednit i jejich podmínky na přípravu a fyzické předpoklady. Ten, co to běžel za 2:10, nemusel vydat tolik energie, překonat tolik překážek, jako ten, který to dal „jen“ za 8!

Renesanci běhu dokresluje nejen obrovský nárůst závodů a počtu jejich účastníků, ale také výstavba běžeckých stezek či pořádání společných tréninků pro veřejnost. Carlo Capalbo, ředitel pražského maratonu, nyní pracuje na projektu běžecké ligy, kde by proti sobě po celé republice závodili amatérští běžci, organizovaní do skupin podle profesí. Soupeřili by tak proti sobě například běhající právníci nebo třeba novináři. Geniální nápad nebo nerealizovatelná záležitost? Mohl by to být poslední krok k tomu, aby se běh v ČR stal skutečně masovým sportem?

Upřímně nevím, ale spíše ne. Zdravý životní styl, běh jako jeho projev, nemají nic společného se soupeřením. V tomhle závodě máš jediného soupeře – sám sebe. To stojí za běžeckým boomem ve světě, ne to, že jsem porazil Dr. Lojzu nebo PhDr. Frantu. Já věřím, že běh u nás bude mít stále více vyznavačů, jeho propagaci se věnuji 15 let tím, že učím lidi běh milovat. Že je učím si běh, a skrze něj život, užívat. Běh je taková hygienická očista těla, mysli i ducha, v tom je jeho síla a to stojí za jeho oblibou a žádné znásilňování, byť dobře míněné, s tím nic nenadělá. Takže já jsem velký optimista, nakonec těch 15 let mi dává za pravdu, že naučím-li běh milovat jednoho, ten to přenese na druhého, ten na třetího … a pak tu bude nekonečný počet běžců a běžkyň.

Paradoxně úměrně s tím, jak u nás stoupá počet amatérských běžců, klesají výkony profesionálních atletů v porovnání s dobou, kdy běh nebyl ani zdaleka tak populární. Souhlasíte s tímto tvrzením? Čím si to případně vysvětlit?

S tím s tebou musím souhlasit, ale není to proto, že je více amatérských běžců, má to více příčin. První je ta, že řada dobrých běžců dělá triatlon a duatlon, protože tam jsou lepší ceny pro vítěze. Druhá příčina je v tom, že v podstatě všichni naši „špičkoví“ běžci se snaží běháním živit tím způsobem, že jezdí po závodech. Každý víkend tak absolvují třeba dva závody. Navíc se domlouvají, aby si nekonkurovali, a každý jede na jiné závody. Pak samozřejmě nemají kdy pořádně natrénovat a zlepšovat se. Před 30 lety měl každý zaměstnání (třeba fixní), takže byl jakoby amatér, ale ve skutečnosti měl proti dnešním běžcům profesionální podmínky a mohl si dovolit trénovat a mít jen dva – tři závodní vrcholy za rok, proto ten pokles výkonnosti. Nejsme tak bohatý stát, abychom mohli tohle nějak změnit, alespoň v nejbližších letech.

Není běh nakonec takovým náboženstvím a drogou v jednom? Nic hmotného nám nepřináší, přesto nikdo z běžců nepochybuje o úlevě a blahodárnosti, kterou s sebou přináší.

Ano, JE! Ale jen pro toho, kdo běhá pro radost a pro zdraví, jakmile se do toho vmontuje soutěživost, stává se běh dalším stresovým faktorem a jeho blahodárné účinky jsou fuč.

Milan Janoušek foto
  • přečteno: 11781/11652×, 2 komentáře

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Simča | 15. 12. 2010 13.28 hod. | 212.27.204.xx
Moc hezký článek, rozhodně motivující..

dav | 14. 12. 2010 9.41 hod. | 94.113.49.xx
Dík za tenhle rozhovor!
Ono je z Miloše občas potřeba tahat rozumy, některé věci má zažité a považuje je za natolik samozřejmé, že se o nich třeba nezmíní, nás ostatní ale třeba zase o kousek posunou. A nemusí to být jen technické aspekty běhání, ale i ten morální rozměr, který je zmíněn v tomhle povídání.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Všechny, co se hýbou pro zdraví by měli zkásnout, nebo rovnou zbásnout! : Samozřejmě ze vším souhlasím. Kde jsou ty zlaté časy co jsem při běhu nikoho podobně postiženého za…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků