Přeběh Ameriky díl 3. – Příprava a start
Tři – třicet, tři – třicet! Nepříjemně zní Jessiho hlas přes sportovní halu vysoké školy. Minuty se nic neděje, pak první povzdechy, když jeden po druhém vylézáme ze spacáků. Někdo rozsvěcuje světlo. Unavený protest, když vás bodá ostré světlo do očí.
Spodní prádlo, oblékání beze slov a značně pomalu. Každý se snaží urvat ještě poslední chvilky, kdy se nebude muset pohybovat neustále a monotónně vpřed. Shánění se po skrovné snídani. Různé protahovací cviky. Prevence proti puchýřům a opruzeninám. Natírání různých bolestivých míst všelijakými mastmi. Připravení obvazového materiálu. Přenesení zavazadel k doprovodnému autu. Příchod na start. Podepsání startovního protokolu. Předstartovní rituály – vše je už dávno zažité.
Po stručném, ale ostrém – START nás přesně v 500 pohlcuje noc. Monotónní běh, Michi jel na kole napřed. Ví, že nepotřebuji v tak chladném ránu, jako je v tento den, první dvě hodiny nic na občerstvení.
Nechávám volně plynout své myšlenky – Stefanovo oznámení na podzim: „Ty, oni to skutečně dokázali, Transamerika run se bude určitě konat!“ Moje spontánní přihláška. První pochyby. Dokážu to? Mám na to? Byl tvrdý trénink, často až na pokraj vyčerpání, dostatečný? Boj o mé uvolnění ze školy. Hledání sponzora a tvoření doprovodného týmu. Vše co předcházelo této opojné chvíli, kdy je člověk konečně „on the road“ se najednou vynoří v hlavě. Je to jako by se člověk loučil s předešlým životem a dostával se do nové dimenze. Po tomto běhu už nebude nikdy nic tak, jako před ním. Ale teď zpět do tvrdé reality, chodidla spoluběžců pleskají o silnici a nohy nad nimi ukrajují první metry z nekonečného, krutě vysilujícího, ale neskutečně krásného běhu.
Tým
Moje původní a značně bláhové představy byly trochu jiné. Musím uznat, že lákavá možnost strávit celých 10 týdnů při volném pobytu v přírodě a přeběhnout resp. projet napříč celou Ameriku přilákala mnoho lidí, ale práce s tím spojená a nejednou i délka celého běhu, vedly k tomu, že jich řada nakonec odřekla. Přesto se mi podařilo dát dohromady doprovodný tým. Pár týdnů před odletem se objevili tři mladí lidé – Ina, Thomas a Michi. Také oni zatoužili účastnit se tohoto velkolepého podniku. Dodatečně jsem obdržel od Stefana – po odsouhlasení, že i jim je moje doprovodná skupina k dispozici, místo pro jejich nocleh, ještě s tím, že on zajistí jako protislužbu doktora. Tímto doktorem byl Oliver – medik, byl v posledním ročníku studia medicíny. Oliver již absolvoval se Stefanem několik ultraběhů, takže už měl jisté zkušenosti. Když se nám konečně také podařilo spojit s regionálními novinami, které se zmínily o financování naší účasti v běhu a generálních sponzorech, byl jsem si jistý, že se už nemůže nic nepříjemného stát.
Teď už to záleželo jen na mně – běžet tak dobře a tak daleko, jak jen to půjde a co mé nohy unesou.
Žhavé, rudé slunce vysílá své paprsky přes horizont, vysoko na nebi za sebou táhne letadlo neposlušně dlouhý kondenzovaný bílý pruh. Snad nebude dnes příliš horko. Nořím se opět do svého nitra a nechávám volný průchod svým myšlenkám, zatímco mé nohy odměřují asfaltový povrch silnice.
Bezproblémovým letem přes Vídeň – New York do Los Angeles jsme se kromě Iny, která nás měla následovat později, přesunuli na druhou stranu oceánu. První zklamání nás čekalo na letišti, kde si nás měl někdo z organizátorů vyzvednout, avšak kde nic tu nic. Takže jsme se museli postarat o nocleh, což v noci a pro skupinu lidí s mnoha zavazadly nebylo vůbec snadné. Nakonec jsme přeci jenom našli motel Hutengton – Beach, nedaleko místa, kde bylo v pátek 19. června dohodnuto setkání se všemi běžci. Zbývající dny byly naplněny aktivním shonem, bylo třeba zařídit ještě tisíce věcí. K tréninku jsem se vůbec nedostal. Největší problém představovalo sehnání auta, které by nás všechny i s naším vybavením dokázalo uvézt a dovézt k cíli.
Vložit komentář
