logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Znovu v roce jedna

Znovu v roce jedna

Daniela znovu vybíhá na svou pouť

Po téměř roční pauze jsem opět vyběhla, podívat se, co se v přírodě, kterou mám za humny, po roce změnilo. Co se změnilo na mých"bývalých" a snad znovu mých běžeckých trasách, nadýchat se voňavého, svěžího vzduchu.

Je to přesně rok, co jsem byla s Milošovou pomocí vytrénovaná a dobře připravená na svůj první půlmaratón. Pak ale nastal v mém životě velký zlom, vrátil se ke mně domů můj syn Karel. Který byl totálně závislý na lécích. Měl dvě možnosti, buď umístění v psychiatrické léčebně – to by ho už definitivně zlomilo, nebo vše zvládnout doma sám. Naděje byly dosti mizivé, ale přesto jsme se rozhodli bojovat.

V mém už beztak hodně chaotickém životě nastal ještě větší zmatek, zároveň však můj život dostal řád a smysl. Život si s námi někdy hodně zahrává. Stal se ze mě policajt, psycholog, máma, ale hlavně přítel připravený v každé vteřině pomoci. Osobní zájmy, volno, běhání …, vše šlo stranou, byl tu jediný bod, na něž bylo třeba se soustředit – Karel. Zpočátku jsem měla ještě tu a tam čas zaběhnout na pár minut do fitka, pár minut vyběhnout do tolik milované přírody, ale nakonec jsem vše vzdala.

Nikomu nepřeji nikdy prožít to, co jsem/jsme si za ten rok prožili. Absťáky – u obou, u Karla po lécích (psychofarmacích), u mě po potřebě se hýbat – žít. Kolikrát jsem chtěla všechno vzdát, už jsem prostě neměla sílu. Pak jsem se ale podívala na Karla, na tu lidskou trosku, co z něj udělaly léky a vše, co se odehrálo v posledních měsících jeho života. Musela jsem ho znovu učit normálnímu životu, znovu ho naučit základním životním rituálům, pomoci mu najít smysl života – cíl, proč dál žít!

Karel začal chodit do fitka, začal cvičit a posilovat. Klobouk dolů, kolik hodin byl schopný zde strávit, jak se vypracoval, kolik potu zde prolil. Pomalu začal po pěti měsících pracovní neschopnosti nacházet cestu zpátky. Zpátky do života, zpátky do běžného denního režimu. Přihlásil se do nového učebního oboru, jen jsme čekali, zda bude jedním z mála, které přijmou.

Musela jsem být stále ve střehu, pořád mu domlouvat, hlídat, že půjde do práce. Měli jsme mezi sebou neustále nějaké konfrontace, neustále jsme se hádali, dohadovali … Před tím vším jsem pak utíkala do práce, abych si alespoň tam trošku – hlavně psychicky – odpočinula, odreagovala se, přišla na jiné myšlenky.

Rok se blížil ke konci, a bylo stále zřejmější, že jsme vyhráli, že Karel zase začíná stát pevně nohama na zemi. Domů chodí, jak je domluveno, snaží se vše dodržovat, sportuje. Pak mu přišel dopis, že byl přijat do školy. V tu chvíli ze mě spadlo velké břemeno, ten balvan, co mě celý ten rok tlačil k zemi se odvalil. Uf.

Jen jsem se ho zeptala: „Myslíš, že to zvládneš? Myslíš si, že už můžu v klidu umřít? Už stojíš dostatečně pevně oběma nohama na zemi?“ Usmál se a povídá: „Myslím, že ano, už bych se nikdy nechtěl vrátit tam, kde jsem byl“.

Hned ten den jsem si obula své měsíce opuštěné běžecké boty a vyběhla, i když po zasněžených a zledovatělých cestičkách, pěkně po indiánsku, šťastná jak blecha, skákající jak blecha :).

Už po sto metrech mi bylo, jako když vypustíte ptáčka (po roce) z jeho klece. Bylo mi nádherně, radostí se mi chtělo zároveň plakat a smát se, cítila jsem se tak, tak úžasně volná. Vítala jsem se se svými potůčky, stromy, keři, přírodou … se vším, po čem se mi celou tu dlouhou dobu tak stýskalo.

Karel odjíždí v pondělí do nové školy, která je uprostřed přírody, jinak široko daleko nic. Věřím, že jsem mu pomohla dostat se z nejhoršího a že už teď půjde svou cestou, odhodlaně a s nohama pevně na zemi.

Já se vrátím ke svému běhání, ke své přírodě, která mi vždy dala, co jsem právě u ní hledala. Na půlmaratón teď nemyslím, ale hlavně abych zase měla dobrou kondici a úsměv na tváři.

Karel vybíhá do nového života

Chtěl bych moc poděkovat Milošovi za jeho majlíky, v nichž měl vždy pravdu. Za každé slovo povzbuzení, za každou radu. Zároveň bych chtěl poděkovat Běžecké škole za všechny články – je tu toho tolik ke čtení. V pondělí, tři dny před svými 23. narozeninami (2.2.88), začínám chodit do nové školy. Můj život se velmi proměnil díky sportu, kterému jsem věnoval hodně času a neměl tak čas na hovadiny a blbosti.

Ještě bych chtěl na tomto místě dodat, že v každé, byť v té nejtěžší životní situaci, může člověk přijít na Běžeckou školu a  zjistí, že není sám. Najde zde tolik příběhů, silných životních příběhů, které mu pomohou zvládnout jeho těžkou životní situaci. Najde tu spoustu spřízněných duší, kteří jej vyslechnou a nezatratí, kteří ho nenechají nikdy na holičkách, kteří ho nenechají padnout! Viď Miloši, viď Dano, viď Zdeňku? Najde tu řadu podnětů, řadu rad, aby byl schopný vyjít znovu na svou životní cestu. Dík vám všem, hlavně tobě mamko, tobě Miloši.

Přeju vám všem hodně, hodně pohodových kilometrů …

Karle a Dani, moc vám děkuji za tenhle příběh. Je tak hluboce lidský, že jsem při jeho přepisování brečel jak želva. Proč to nepřiznat. Slzy, stejně jako slova, která člověk říká či píše ve snaze podělit se s jinými o své prožitky, očišťují. Takový příběh jako jste poslali, ale hlavně prožili, se nepíše lehce, ale říká o svých pisatelích jedno – a to, že jsou to LIDÉ, a ohromně silné lidské bytosti, které byť by se někomu mohlo zdát, že si stěžují, si nestěžují na osud, na život. Ale osudu a životu se dokáží postavit, bojovat s ním a vyhrát ho pro sebe, pro své blízké a vlastně pro všechny, protože když si někdo takovýto příběh přečte, musí se mu zdát všechny ty jeho bolístky naprosto malicherné. Tím nemyslím nikoho konkrétně. Tím myslím nás všechny. Miloš

Daniela Pajones foto
  • přečteno: 5902/5847×, 2 komentáře

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Jitka | 31. 1. 2011 13.05 hod. | 90.182.132.xx
Taky utírám slzy dojetí. Oběma vám přeji, aby život, který vás čeká k vám byl už jen přívětivý. Jste úúúžasná MÁMA, ne každý má na takovu štěstí.

Danuše | 31. 1. 2011 12.43 hod. | 90.176.137.xxx
Moc krádně napsané.Já článek sice jen četla,ale i mě se po tvářích koulely slzy jak hrachy.Je úžasné co člověk dokáže vydržet pro svoje blízké.Natož potom matka pro svého syna.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků