logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jizerská 50 ve sněhové kaši

Jizerská 50 ve sněhové kaši

Brodím se ve sněhové kaši do svého koridoru na start 44. ročníku Jizeské 50. Hlasatel hlásí, že je polojasné ráno s 5°C na startu a 7°C v polovině závodu na Jizerce. Chodit ve sněhové kaši je výborné na procvičení kotníků, ale to je tak všechno.Tahle sněhová vodnatá kaše je zrádná, žádné boty jí neodolají a pád do tohoto nadělení je jako skok do vody.

V koridorech se tísní stovky běžkařů s běžkami v ruce a čekají na svoji příležitost, aby pokořili padesátikilometrovou vzdálenost přes Jizerské hory. Stojím vedle běžkaře, který má na běžkách nálepku Vasova běhu. Koukneme se na sebe, běžkař se rozzáří a zvolá:
„No nazdar, vzpomínáš, stáli jsme vedle sebe na startu Vasova běhu!“
Podívám se na jeho obličej a trochu mi secvakne:
„No jo, jasně, stáli jsme vedle sebe a snažili se cvičit, protože stát v -15°C a čekat na start nebyla zrovna ta nepříjemnější chvíle.“

Dnes je pět nad nulou, takže v porovnání se stáním na Vasově běhu jsou dnes běžkařské tropy.

Naše zraky se upínají ke startu, kde se v elitní zóně rozcvičují urostlí Švédové a Norové, mezi nimi pobíhají výbušní Italové. Jsou to skvělí běžkaři.Ve Švédsku a v Norsku to je národní sport. Jediný Čech, který jim dokáže vzdorovat, je Standa Řezáč. Má náš obdiv, protože pro středovropana prosadit se v severské světové běžkařské elitě je skoro zázrak.

obrázek

Je 9:00, zazní startovní výstřel a elitní skupina se dává do pohybu. Ve startovní bráně je pěkná tlačenice, což dokazují i první zlámané hůlky. Eliťákům jde o umístění a v tom úzkém prostoru srovnat běžky a hůlky je velký problém.

Sám jsem to okusil loni, kdy po nasazení lyží a odstranění startovní sítě, která bránila nedočkavým běžkařům v předčasném výběhu, vyrážím do stopy. Chytám tempo, ve stopě vidím obal od gelu, nevěnuji tomu pozornost. Jen si říkám, který nenasytný čuník bez citu k přírodě mohl takovou zhovadilost udělat. Najedu na onu věc levou lyží, která na obalu prudce přibrzdí a já letím, nikoliv vpřed, ale k zemi. Ostatní běžkaři jedoucí za mnou mne převálcují. Těžko se mi vstává, vždy mne někdo srazí. Konečně povstanu a chystám se chytit ztracené předpádové tempo, ale ouha, zjistím, že hůlka je zlámaná. Držím zlomený pahýl v ruce a vzpomenu si na Richarda III, anglického krále a jeho slavný výrok v prohrané bitvě u Kresčaku, když pod ním padne kůň a on křičí:
„Koně, koně, království za koně!“
Chci křičet: „Hůlky, hůlky, království za hůlky.“

Protože žádné království nemám, musím obcházet diváky a škemrat jako bezdomovovec:

„Prosím vás, nemáte hůlky, prosím, nemáte hůlku, stačí jedna.“ Byly to nekonečné vteřiny, než jsem náhradní hůlku sehnal.

Tentokrát startuji opatrně, ohlížím se kolem, ale jsem zcela klidný, protože mám hůlky „komperdelky“ z duralové slitiny, které se v případě takové situace jenom ohnou, stačí je srovnat a jede se dál.

obrázek

Vrhám se do kopce, zjišťuji, že do kopce to úplně stoprocentně nestoupá. Přede mnou jsou plně obsazené tři stopy. Připomíná to tříproudovou dálnici. Jedete v prostředním pruhu a zdá se vám, že pravý pruh je rychlejší, tak přeskakujete do domněle rychlejšího pruhu. Sotva do něj přeskočíte, zjišťujete, že běžkaři v prostředním pruhu vás předbíhají, když už vás předjede pátý, nevydržíte to a vrátíte se do původního prostředního pruhu, abyste zjistili, že pravý pruh je opět rychlejší. Je to nevysvětlitelný jev, který je nad mé chápaní.

Abych vyeliminoval nevysvětlitelné jevy své pomalé jízdy, vystoupím ze všech stop úplně a uraženě si buduji svoji stopu na kraji cesty, ale mám špatnou mázu, chci použít mohutné odrazy hůlkami (trénoval jsem každé ráno s gumicukem uvázaným na ribstolích v předsíni), ale měkký sníh na kraji pohltí mé „komperdelky“ a já se propadám a zjišťuji, že všechny tři pruhy jsou rychlejší a pokorně se vracím do prostředního pruhu.

Na pátém kilometru se ve stopě trochu uvolní, a tak se dá lépe přeskakovat ze stopy do stopy, ale musíte hrozně rychle, abyste nepřekáželi běžkaři za vámi. Tohle neustálé přeskakování člověka unavuje, ale nic jiného nezbývá, stopy jsou pouze tři a běžkařů jsou tisíce.

Na občerstvovačkách se člověk musí koukat nejen po tom, kde by se chopil kelímku s čajem, ale musí sledovat své běžky i neorganizovanou změť cizích běžek, aby těmi svými nestál na „cizích“, nikoliv nohách ale běžkách. Mnohdy to byl skutečně problém. Když jste vyřešili to, že jste nikomu nestáli na lyžích, neměli jste šanci dostat se k čaji, když už člověk v klidu popíjel čaj a chtěl opustit občerstvovací prostor, zjistil, že nemůže pryč, protože mu na lyžích stojí dva hromotluci. No, ale byli slušní. Stačilo říci: „S dovolením,“ a oni si stoupli na lyže někomu jinému. Každá občerstvovačka byl tak trochu topologický problém, který vyžadoval elegantní řešení.

Po občerstvení vyrážím plný sil do dalších kilometrů v bílé stopě. Přeskakuji ze stopy do stopy, až se dostanu na kopec, kde nás čekají krásné výhledy umocněné polojasným počasím s načervenalým sluncem dokreslujícím náladu Jizerských hor. V dáli byly vidět vrcholky Krkonoš. Tenhle nádherný pohled mě praštil nejen do očí, ale i do duše. Nohy mi trochu přestaly kmitat a zírám. Nakloní se ke mně neznámý běžkař a houkne mi do ucha:
„To je krása co, místo abychom se kochali, tak se ženeme k místu, který všichni nazývají trapným krátkým slovem cíl.“

Trochu se vzpamatuji, uvedu své tělo opět do pohybu a dělím se s běžkařem nalevo o své pocity:

„Jsme na závodě, a tak bojujeme sami se sebou, kochání se krásou zatím musíme odložit.“

Sotva jsem to dořekl, běžkař přidá a mizí mému zraku. Vypadá to, že jsem ho popíchl. Podívám se ještě jednou na krásné, červenavé vrcholky zasněžených Krkonoš a pobídnu své rozněžnělé tělo k většímu tempu.

Vyškrábu se na hřeben a zbývá sjezd na Jizeru, nejvýše položenou obec v Jizerských horách. Na tomto sjezdu vás za zatáčkou může překvapit válející se běžkař, který se zuřivě snaží dostat z polohy ležícího střelce zpět do polohy svislé, a jak je touto nenadálou činností překvapený, chaoticky okolo sebe mlátí hůlkami a rukama a kdo se k němu přiblíží, toho určitě přetáhne hůlkou, případně se nečekaně překulí právě do míst, kde se mu vyhýbáte. Na přemýšlení máte jen zlomky vteřiny, a tak musíte riskovat. Jedu z kopce, co to dá, a riskuji, že se za zatáčkou srazím s nějakým chaotikem. Zatím se tam nikdo neválí.

Vybírám si ujetý, vyhlazený pruh a užívám si sjezd. Za mnou se ozve hlas: „Předjíždím zprava, klid předjíždím zprava.“ Vidím, že vpravo je docela hluboký sníh, tedy sněhová břečka, neboť je kolem sedmi stupňů nad nulou. Na vyhlazeném pruhu jsem rychlejší, a tak klidně píchnu hůlkami a trochu mu ujíždím, ale předjížděč se začne zuřivě odrážet soupaž a snaží se mne předjet, já také a snažím se mu ujet. Chvíli se mi to daří, jeho vytrvalost mne ale dojme, a tak zpomalím a nechám se předjet. On mi poděkuje a v dobrém rozpoložení si nevšimne prudké zatáčky doprava a elegantně sebou práskne. Naštěstí ale zachová klid, není to chaotik a já ho mohu v klidu předjet.

obrázek

Konečně jsem na Promenádní cestě, užívám si 26. km a pocit , že již mám polovinu za sebou. Při tom užívání mé zraky zabloudí na obrovský zadek napasovaný do černých elastických kalhot, ten zadek je neskutečných rozměrů pro ženské tělo. Připomíná spíše zadek pivovarského valacha. Zabloudím ve svých myšlenkách do dětství, kdy u nás v domě na Žižkově byla hospoda a já sledoval skládání pivních sudů z vozu taženého pivovarskými valachy. Chlapi, co skládali ty sudy, občas plácli ty valachy po zadku, aby trochu popojeli. Tak tahle zadnice se opravdu svými rozměry blíží zadku pivovarského valacha. Nechci ten zadek plácat, aby popojel, spíše obdivuji výkon oné ženy, která s tímto závažím jede rychleji než já. Snažím se ji dohnat a dokonce ji přejedu, ale tento výkon pro mé uspokojení mne natolik vysílí, že mne opět přejede. Ještě jednou se podívám na ten zadek, řeknu si, že v té zadnici je taková zásoba energie v podobě tuku, že nemám šanci s ní udržet tempo, a dál to neřeším.

V poklidném tempu sjedu na Smědavu, zde vypiji několik čajů a psychicky se připravuji na prudké stoupání. Při posledním, asi třetím čaji se mi zdá, že už piji příliš dlouho, a snažím své pití urychlit, čaj skočí do nesprávné trubice a málem jsem se utopil v čaji. Při vynuceném kašli odhodím kelímek se zbytkem pití a raději se zakusuji do kopce. Při stoupání od Smědavy, které představuje nejprudší stoupání závodu, uplatňuji své běžecké zkušenosti z tréninků do kopců. Nejdříve zkouším kopec zdolat krátkými a rychlými skluzy, ale nejde to. Přecházím do klusu, krátké rychlé krůčky a jsem nahoře.

obrázekobrázek

A jedééém, teď je to převážně z kopce až do cíle, jen sem tam nakloněná rovina, ožívám a přidávám v odrazech soupaž. Na Hřebínku je 40. kilometr a tady dostávám tradičně „hlaďáka“. Dneska taky. Házím do sebe kousky banánu a pomeranče, zapíjím to gelem a pak ještě čajem. Naházel jsem do sebe toho tolik, že po několika odrazech říhám. Ha, to je dobré znamení, že jsem „hlaďáka“ zlikvidoval. Cítím, jak do těla vstupuje nová energie, vidím před sebou Japonce v bundě barvy nebe, stanovuji si ho jako postupný cíl, který musím předjet. Na 47. kilometru se mu přestanu dívat na modrá záda a naopak mu ukazuji svá záda v černé bundě.

obrázekobrázek

Konečně se ocitám na sjezdu do cíle, zcela jsem zapomněl na šikanu těsně před cílem, kterou organizátoři v podobě čtyřsetmetrového kolečka stvořili kolem vodní nádrže, prý pro potěchu diváků. Je to, jako byste z posledních sil přeplavali řeku a někdo vás těsně před vytouženým břehem vzal a hodil pro potěchu diváků o řádný kus zpátky do vody. Chce se vám brečet, ale nic jiného vám nezbývá, než opět zabrat. Konečně vidím cíl, teď už je to opravdu cíl. Tři černá písmena na žlutém podkladu a hlas, který vám hystericky oznamuje, kam jste právě přijeli, jako byste to bez něho nevěděli. Mé úžasné putování po Jizerských horách končí. Jsem opět bohatší o další zážitky. Mé městské tělo je omámeno čerstvým zimním horským vzduchem. Příště se opět zúčastním, abych si to omámení pořádně užil.

Proč tak pozdě?

Nerad píši čerstvé zážitky z nějakého závodu. V člověku doznívá endorfinové opojení, je v něm spousta emocí a zážitky včetně myšlenek jsou neurovnané. Vše se musí srovnat a zrát jako víno. Po závodě člověk bublá jako mladé víno, je příliš kritický nebo zase nekriticky nadšený. Svou roli hraje i únava. Já to prostě nedokážu. Nežehrejte, že článek není aktuální. Z hlediska plánování je aktuální až dost, než se rozhoupete, že svůj běžecký život obohatíte o další pohybové aktivity, uteče spousta vody. Než si našetříte, neboť nic není zadarmo, a koupíte si běžky, boty a hole, zjistíte, že Jizerskou 50 v roce 2012 nestíháte, a odložíte svoji svůj start na rok 2013. Takže z tohoto hlediska jsem napsal článek předčasně, že?

Jaromír Holas foto
  • přečteno: 10076/9896×, 6 komentářů
Jizerská 50 ve sněhové kaši Jizerská 50 ve sněhové kaši Jizerská 50 ve sněhové kaši Jizerská 50 ve sněhové kaši Jizerská 50 ve sněhové kaši Jizerská 50 ve sněhové kaši Jizerská 50 ve sněhové kaši

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Petra | 12. 1. 2012 8.07 hod. | 95.143.133.xxx
Jo Jizerske 50ka byla tezka, ale neprijde mi to az tak hrozny :) chodim tak nejak behat cely rok a tentokrat jsem se rozhodla se zucastnit :) a myslim, ze to stalo za to, dokazala jsem si ze to zvladnu :) 5.17.27 nebyl zas az tak spatny cas na to jaky byl snih a hlavne stopa :) tak sportu zdar

Radim | 11. 1. 2012 15.09 hod. | 193.86.30.xx
Ahoj, díky za zmínku o mé maličkosti, jsem ten kolega ze startu a z Vasáku. Jinak loni to ještě bylo krásný, letos to byl mnohem horší masakr, že?

Vladimír Němec | 3. 2. 2011 13.26 hod. | 62.240.184.xx
Vážený kolego !
Díky za pěkný článek, který je velice výstižný – loudal jsem se v té kaši vedle Tebe (s číslem 3058). Chtěl jsem tam s půlročním běžeckým treninkem udělat slušný čas ale s neúčinným klistrovým mazáním, ikdyž lepší fyzičkou, jsem se pěkně vytrápil. Přesto se mi opět Jizerská 50 líbila a příště jedu znovu a už se těším. Chtěl bych Vladimíra Černého ubezpečit, že to až tak nebezpečné a dobroružné není a určitě to stojí za to, zkusit.
Ještě jednou díky za článek a někdy na viděnou ve stopě nebo na běžecké akci.

Vladimír Černý | 3. 2. 2011 9.17 hod. | 195.113.149.xxx
Ahoj Míro

Po přečtení Tvého článku ,jsem pevně rozhodnut se o
Jizerskou 50 nikdy nepokoušet. Nejsem takový dobrodruh jako Ty.Vylíčil jsi tento ročník velmi výstižně
Věřím ,že výprava k severnímu polu je proti tomu procházka růžovým sadem.Apropo když jdu k severnímu
polu nezáleží mi na nějakém týdnu .Ale při Jizerské
nejen jde o čas ale jak píšeš i o život. Máš můj veliký obdiv .Jseš natolik odolný aby jsi se příští rok postavil znovu na start tohoto na nejvíše nebezpečného závodu. Budu držet palce v r.2012 Vláďa

Filip | 3. 2. 2011 8.03 hod. | 147.231.138.xx
Míro,
moc krásnej článek. Při jeho čtení jsem si připadal, že jsem s tebou na startu a celý závod jedu taky :).

Martin Lukeš | 2. 2. 2011 16.19 hod. | 90.178.212.xxx
Jaromíre, celou trasu si s námi můžeš také zaběhnout 13.8, letos již 6.ročník Jizerského ultramaratonu. Více na mé stránce lukysport.cz

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Crosstraining

všechny články Crosstraining

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Bylo mě velkým potěšením vodit i Míru a Danu ... a v ČB. to bude už pod 2:30 h ... alespoň o…»
  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Loni v Ústí bylo skvělé počasí... »
  • Seriál Běhej lesy pokračuje a míří na Karlštejn : Profit First »
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : já si klouby chráním Colavitalem od Swissu. Vyhovuje mi, že je chuťově dobrý a pomáhá mi klouby…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků