Muži a ženy v běhu, a tak vůbec
Bavili jsme se tuhle s Danou o tom, že v některých situacích se chová spíše jako muž, rozumějte, přemýšlí jako muž – jde hodně po logice věci, přitom ale zůstává ženou – řadu věcí řeší intuitivně. Já naopak dosti často myslím a chovám se jako žena – jednám intuitivně, i když asi nikdo nepochybuje, že nejsem na chlapy. Jo s chlapem si dám pivo, rád si s ním zaběhám, rád ho porazím, rád ho vytočím, prostě takové to zdravé mužské soupeření, ale nedělá mi problém být něžný, citlivý a vnímavý, a to i k těm chlapům. Klidně řeknu chlapovi: Mám tě rád, a nedělá mi problém, když to slyším od něj.
Přemýšlel jsem nad tím a tu mne napadl další ze životních paradoxů – a sice, že:
Největší chaos ve společnosti způsobují ženy, uvažující jako muži a muži, kteří se dokáží vcítit do duše ženy. Je to o to paradoxnější, že všichni, alespoň to většina tvrdí, se celý život snažíme pochopit jeden druhého. Když máme před sebou ty, co to dokáží, jsme z toho mimo, nemůžeme pochopit, že ona uvažuje jako on a on uvažuje jako ona. Prostě jsou nějací divní, nečitelní, člověk neví, zda se v příštím okamžiku zachovají jako muž či jako žena, bez ohledu na to, jakou mají tvář a druhotné pohlavní znaky :).
Všechen ten zmatek je způsobený tím, že obecně předpokládáme, jak se ten druhý zachová, protože vypadá tak či onak a pak nás překvapí, že něžná žena nás pošle suverénně do kelu a nabušená rampa chlap se před námi rozpláče. V obou případech to bereme jako vybočení z obecně zavedených norem, přitom je to naprosto normální, že člověk je směsicí ženského a mužského, stejně jako v symbolu jin a jang je prvek ženský i mužský, které se prolínají. To jak navenek vypadáme, ještě vůbec nemusí značit, jací jsme uvnitř. Když si tohle budeme více uvědomovat, budeme v různých situacích čím dál tím méně překvapeni a přestaneme se chovat jako hlupci. Protože, co si budeme povídat, člověk se nejčastěji chová jako trouba, když narazí na něco, co nezná, co nepředpokládá.
Převedu-li to do běhu a běhání, tak známe běžce i běžkyně – srdcaře, závodníky tělem i duší, kteří většinou předpokládají, že ti, co běhají, musí zákonitě být taky zaměřeni na to, být nejlepší. To oni samozřejmě ve skrytu duše jsou, každý z nás má v sobě „vítěze“, jen to nemá každý stejně postavené. Někdo pokládá za vítězství už jen to, že vůbec běhá, a stačí mu to k dokonalé radosti. Jinému nestačí k radosti ani překonání světového rekordu – vždycky to může být o nějakou tu setinku lepší.
Možná by stačilo trošku se zamyslet nad významem slova vítěz. Vítěz – obecně někdo, kdo něco vyhrál, nad někým vyhrál, v něčem zvítězil. Nikde není napsáno či řečeno – abys byl vítěz, byla vítězkou, musíš porazit Lojzu nebo Máňu. Ne, z logiky věci vyplývá, že k tomu, abychom se mohli cítit jako vítěz, úplně stačí zvítězit sám nad sebou. A to je na tom to nejdůležitější, nejkrásnější. Ano, vždycky můžeme být v něčem lepší, stačí se jen o to přičinit, trošku se posnažit. Pokud jde o běh, tak zvednout zadek a běžet či jít …. Kam nás to zavede, tak to už ví jen Bůh, ale já vám můžu garantovat, že ten běžecký je velmi citlivý až něžně ženský, a je stejně nakloněn ženám jako chlapům bedničům, jen nemá rád, když se jej snažíte porazit – přeprat. Nebo jste snad měli pocit, když jste se dívali na africké běžce, že se s během perou? Mně vždy připadali a připadají, že se během baví, že si prostě jen tak běží …, a běží … a běží … a běží … jako ty gazely někde na savanách, a gazely a savany jsou zase rodu ženského … a jsou ladné, něžné a hravé a žhavé …
Vložit komentář
