Nebyla to láska na první pohled, až na ten druhý
Co pro mě znamená běh?
Dnešní doba je hektická a klade na člověka velké nároky. Musí každý den stihnout spoustu věcí, být neustále ve střehu a dávat pozor, aby mu nic neuteklo. Jak říká klasik, kdo chvíli stál, stojí opodál. Kde ale pořád brát energii? Kde najít čas a místo, kde tě nikdo a nic aspoň chvíli neruší? Já ho našla! Obuji si boty, zavřu za sebou potichu dveře a rozběhnu se. Od této chvíle jsem sama se sebou, se svými myšlenkami. Vnímám svůj dech, vnímám, že moje tělo pracuje, soustředím se na pohyb rukou a nohou a nechám myšlenky plynout. Složité a v tu chvíli neřešitelné problémy nezmizí, ale najednou se nezdají tak strašné. Hlava se přepne do jiné dimenze. Mám čas si v klidu rozebrat, co mě trápí, a zjistím, že nic není tak černé, jak se zdálo. Jsem člověk kreativní a spoustu mých nápadů se zrodilo právě někde mezi poli a v lese. Když se pak zadýchaná a unavená vracím domů, mám radost, že jsem pro sebe něco udělala.
Nebyla to láska na první pohled. Dlouho jsme kolem sebe já a běh přešlapovali. Několikrát jsme se rozešli a zase sešli. Teď už si ale neumím život bez něj představit.
Jak jsem se k běhání dostala?
Lámala jsem si hlavu s tím, jak skloubit klasický ženský trojboj práce/děti/domácnost a přitom vyšetřit alespoň trochu času pro sebe. Nejjednodušším řešením se mi zdálo obout tenisky a vyrazit na půlhodiny ven „zaběhat si“. Běhání je přeci jednoduchá věc, člověku přirozená, nic k tomu nepotřebuje. Tak jsem jednoho dne vyrazila. Jenomže všechno bylo jinak, než jsem si představovala. Krátce po mém úžasném startu mi došel dech a sípala jsem ještě druhý den. Neměla jsem žádný z těch euforických pocitů, které jsou popisovány různými běžeckými nadšenci. Byla jsem vyčerpaná, unavená a přitom jsem uběhla nula, nula, nic. Na druhou stranu – přeci jen jsem na chvilku vypadla z domu a byla na čerstvém vzduchu. Když jsem se z mého prvního pokusu vzpamatovala, rozhodla jsem se, že to se sebou ještě zkusím. A zkusila. Ne jednou, ale mockrát.
Postupně jsem přišla na to, že musím ZPOMALIT. Ano, ZPOMALIT. Ne o trochu, ale výrazně. Tělo potřebuje čas, aby se zahřálo a zvyklo si, že nesedí zkroucené u počítače nebo u televize. A když jsem tohle pochopila, světe div se, začala jsem konečně běhat. Ne že bych hned urazila maratóny, to ani náhodou, ale zvládla jsem běžet delší dobu a bylo mi přitom báječně.
Jsem ale tvor od přírody líný, dělat něco pravidelně je pro mě nadlidský úkol. Potřebuji zkrátka motivaci a bič nad sebou. Tak jsem se přihlásila na svůj první 5 km Adidas běh pro ženy. Donutilo mě to docela pravidelně běhat a závod samotný mě nadchnul. Ta atmosféra a nové zážitky! Kdesi uvnitř se tiše zrodila myšlenka: Co takhle zkusit půlmaratón? To bude asi trochu náročnější ...
Přihlásila jsem se tedy na půlmaratón a k tomu na mě vybafla nabídla PIM Women´s Challenge. Proč ne, už dávno jsem zjistila, že na odbornou práci mají být odborníci a ráda si nechám poradit.
Co jsem si myslela ve chvíli, kdy mi přišel email, že mě vybrali do úrovně 2?
Nejdříve jsem jásala, tak teď budu ta běžkyně z velkým B, sportovec, co překoná sám sebe a bravurně zaběhne, co si jen usmyslí. Pak jsem se ale hrozně vyděsila. Já lenochod, obyčejná ženská, žádný Zátopek a mám trénovat? Podlomila se mi kolena. Co když mi to nepůjde, co když všechny zklamu? No, co vám budu povídat – euforie a strach se střídají. Moc mi pomohlo a uklidnilo setkání s ostatními spolubojovnicemi a s trenérem Milošem Škorpilem. Tak – plán mám, základní rady taky, nezbývá než pustit se do toho a věřit, že to dokážu.
A teď promiňte, musím už jít. Obuji si boty, zavřu za sebou potichu dveře a rozběhnu se.
Vložit komentář
Držím všech dvacet! Teda čtyři, jako palce :-) nebo dvě jako pěsti...určitě to zvládnete. Těším se na viděnou.
Janko, tleskám, hezké. A nic se neboj.Dokážeš to, není mezi námi žádná, která by se jen tak lehce vzdala.:-) Ilona
Koukam, a vidim Gardu. Je tam krasne co? Vloni jsme lezli po te bile cesticce od brehu az nahoru na kopec. Prevyseni cca 1000m, 32 st., Beh to tedy nebyl.
