logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

KAM ČERT NEMŮŽE, NASTRČÍ COKOLIV.

KAM ČERT NEMŮŽE, NASTRČÍ COKOLIV.

Sobotní závod na Svatém Kopečku u Olomouce mi tedy vůbec nevyšel. Ani start na tak bohabojném místě, jakým tento nádherný přírodní úkaz je, ani to, že se tam jezdí s hlubokou vírou v zázračnou pomoc lidé už od věků léčit, nezabránilo tomu, že se zase objevila u mě nová a navíc zatím neznámá příčina toho, že opět nemůžu pořádně běžet.

Jako by nebylo dost běžných zdravotních problémů, na které by, troufám si říct, jedna stránka určitě nestačila.

Naprosto přesně podle mých předpokladů nastala zima a všechny svaly mi zase ztuhly. Nepomohlo ani pořádné rozcvičení, na které jsem se opravdu zaměřil. Prostě od začátku nepřirozený pohyb a ani po dvou kilometrech závodu žádné zahřátí do stavu, že by se mohla konečně navodit provozní teplota v celém těle. Nejen ve stehnech. Ty jsou na tom u mě v tomto počasí vždy nejhůř. Prostě nic nejelo a trápení místo radosti z běhu se pomalu zvyšovalo.

A najednou co to? Pro mě úplně nová a neznámá věc. Zafungovalo to jako omezovač rychlosti v autě. Ve snaze zvýšit úsilí se mi něco zablokovalo v plících. Ještě pár kroků v tempu a asi bych omdlel. Nepříjemné horko mě polilo po celém těle. Že by vynechalo srdce na pár tepů? Mám něco takového ve svém vyšetření, ale takhle mě to nikdy nezastihlo. Zvolnil jsem. Dech se srovnal a pomalu jsem se rozběhl dál. Jenže při dalším zvýšení rychlosti se problém objevil znovu. Co dál. Závod se nevzdává. Tak jsem pokračoval na hraně omezovače a trápil se celou desetikilometrovou cestu obrátkové trati zdejšího populárního závodu Běhu na Posluchov. Ani jedinečné prostředí lesů rozložených vysoko nad rovinami Olomouce mě tentokrát neuchvátilo.

Jsem fatalista. Co se má stát, to se stane. Ale umřít v závodě? Kdo by to z nás chtěl, že?

Na druhou stranu, co může být hezčího. Trápit se několik měsíců opuštěný na nemocničním lůžku a čekat na ten konečný úder. Či jen tak mezi partou kamarádů to zalomit a zůstat prostě tam navěky jako jeden z pomníků závodu. Už jsem to několikrát zažil. Jenže ten šok a práce pro pořadatele. Asi to nebude ta nejlepší varianta.

Tak jsem to nehrnul a nějak se do cíle doplížil. Vzteklý, naštvaný a dokonce víc než obvykle sprostý. Ale sám na sebe. To podotýkám. Už se učím ventilovat vztek přece jen směrem k sobě a nezatěžovat svojí nepříčetností okolí. Užili si toho za ty roky, co mě všichni znají, dost. Již bych ve svých letech taky konečně mohl dospět a změnit trošku chování. Pracuji na tom, ale to je zase neobvyklé překvapení pro ostatní, co mě znají. Už se mě občas kamarádi i moji svěřenci nedůvěřivě ptají: „Není ti něco? Nenadáváš, nevztekáš se jako obvykle, je s tebou všechno v pořádku?“

Mávám nad tím jen rukou a myslím si své.

Přece jen se pořád měníme. Otázka je, zda k lepšímu.

S takovým závěrem jsem se dopravil po zpackaném sobotním startu autem domů.

Nedělní ráno bylo stejně strašné jako vždy po závodě. Po půlhodině marné snahy o opuštění teplé postele se mi to konečně podařilo. Ano, zvládl jsem se postavit. V duchu jsem si zarecitoval své obvyklé ranní heslo po prozkoumání toho, zda jsem ještě na tomto světě či ne: „Nejsou místa mého těla, která by mě nebolela,“ a ihned jsem rozhodl, že bude nutné zjistit stav a funkčnost organismu nějakým regeneračním výklusem. Nejlépe v mých oblíbených místech v lesích Drahanské vrchoviny.

Pro jistotu jsem si vzal sebou svého nového běžeckého parťáka a společníka na mých zdravotních procházkách přírodou. Dvouletého labradora, kamaráda až za hrob. Ne, že by mě zachránil, kdyby to tam se mnou švihlo, ale spíš by asi doběhl domů a dovedl někoho k mým ostatkům, aby si mě tam nerozebraly lišky a zbytky těla pak nerozvěsili po okolí moji letečtí společníci, káňata, co se pokaždé nade mnou majestátně vznášejí při mé pouti místními lesy. Je fakt ovšem, že to, co se tam v nich teď děje, a to říkám naprosto zodpovědně, protože jsem tento obor vystudoval, to je víc než krádež za bílého dne, jak pronesl nedávno jeden politik a ministr, co už jím zase není. Ale na to jsem krátký a tak jen kroutím hlavou a věřím, že si příroda opět pomůže sama. Lidé to v bezhlavé honbě za ziskem neudělají.

Po pár kilometrech poněkud nerovnoměrného běhu, brzděného očucháváním všeho možného, značkováním cesty a troušením tělesného odpadu mého spoluběžce, jsme se nakonec dostali do plynulejšího tempa. Mám ho už napořád na vodítku. Jeho lovecký pud je silnější než poslušnost, kterou ovšem nikdy nevynikal, a já ho nemíním honit někde desítky kilometrů po lesích. Jakmile chytne stopu srny, je zle a kvůli tomu tam nejsme. Zase je to z mé strany taky trochu chytristika, neboť mě přece jen trošku rychleji vytáhne do toho proklatého kopce ke Třem javorům. Tak jsme si na to oba zvykli. Jen s ním neběžím velkým okruhem zpět domů přes Olšany, protože by se tam všichni psi asi zbláznili. On je takový hodně zvláštní pes. Neštěká. Nevrčí. Chce být s každým kamarád a to je všem jeho psím bratrům podezřelé. Jen mě za každým z nich táhne v postroji jako malamut někde na Aljašce zapřažený do saní. A sílu, to teda má a pořádnou. Nechápu, kde se to v něm bere.

Proto se vždy nahoře otočíme a vracíme se zpět. Pro mě je to lepší, nohy mi jdou z kopečka samy, pořád to docela umím a nakonec je to dolů skoro pět kilometrů.

Pro psa už to tak dobré není. Musí vedle mě klusat a tím dost trpí. Je to na něm vidět, ale už si drží rytmus a nijak se navzájem neomezujeme.

Tak jsme se pomalu doběhli zpět až do naší domovské vesnice a zbýval nám poslední kilometr cesty. Messi, ano můj pes se opravdu jmenuje podle argentinského fotbalového kouzelníka z Barcelony, zpozorněl a zrychlil tempo.

Před námi se objevila zajímavá rodinka. Otce vláčela za sebou obrovská černá doga a matka s poněkud širšími boky za nimi funěla s hůlkami, jimiž se snažila odrážet od silnice. Když jsme ji míjeli, jen zoufale vykřikla: „On ho neudrží.“ Nevěnoval jsem tomu pozornost. Abych pravdu řekl, viděl jsem se již spíš ve vaně, napuštěné horkou vodu, než abych větřil nějaké nebezpečí.

Nakonec ten pán s tím psiskem vyběhl na stráň nad cestou a my oba klusali dál.

A pak to najednou začalo. Ráz naráz. Doga prudce zabrala a vyrazila směrem k nám.

Její páníček, ačkoliv se zoufale snažil ji udržet, skončil na zemi a po pár metrech pouti po břiše bahnem ji pustil. Dvěma skoky byla u nás a vrhla se mi na psa. Mesík si myslel, že si chce hrát. Je to pořád ještě štěně. Jenže najednou bylo zle. Výšková a váhová převaha se okamžitě projevila a on skončil na zádech. Obrovité bílé tesáky té bestie bez náhubku se mu zakously do hrdla. Naštěstí široký postroj se známkami zabránil nejhoršímu. Ovšem co s tím dál? Pustil jsem vodítko, chytl za obojek tu příšeru a prudce ji oderval od mého psa.

Mesík ale neutekl a začal kroužit kolem něj. Pořád si chtěl hrát. Magor. Mezitím, co jsem držel tu dogu, přiběhl její pán a převzal si ji ode mě. Mávala s ním pořád stejně, tak jsem nemeškal, popadl Messiho a mazal s ním k domovu. Jen když jsem si všiml krvavých skvrn na krku psa, jsem dozadu za sebe zakřičel: „Ten mu teda dal, máte ho očkovaného?“

Vyděšená panička za mnou vyslala jen úpěnlivý vzlyk: „Máme všechno v pořádku, manžel je veterinář.“

No to mě teda potěš. Na co má takového psa, když ho nezvládá a ještě je to teoretický odborník.

Zbytek cesty jsme nějak oba dopajdali domů a už tam mi bylo divně. A pak to začalo. Asi deseticentimetrový škrábanec od zubů na mém lýtku mě nechával vcelku chladným. Horší byla záda. Najednou jsem se nemohl pohnout. A pořád se to postupně zhoršovalo.

Bylo mi jasné, že je zle. Nevím, jestli to bylo zápasem s tou černou obludou, a nebo to vyplynulo ze tréninkové zátěže posledních dnů, ale prostě jsem během pár minut nebyl schopen udělat ani krok.

Okamžitě mi bylo jasné, že si o tréninku můžu nechat jen zdát.

Proležel jsem s pekelnými bolestmi celou neděli v posteli. Ani brufeny nezabraly. Je vidět, že je zle. Hůř, než jsem si uměl vůbec představit. Nikdy bych nevěřil, že záda můžou tak bolet. Ale je to tak.

Opravdu velmi podařený víkend. Nikdy nestačí jedna věc. Znáte to: „Na posr… i hajzl spadne,“ a to u mě platí dvojnásob.

Je vymalováno. Minimálně jarní sezóna nádherných závodů a také pozorování probouzení přírody je v háji. Já bych do toho kopl, jenže ani to nejde. Záda to nedovolí.

Tak co s tím? Jít k doktorům? Nesmysl. Odešlou mě raději hned na obhlídku krematoria, přesně podle hesla, kterým se naše zdravotnictví bude už pro příští roky řídit: „Každá nemoc, která nekončí úmrtím, je simulantství.“

Co by se mnou otravovali. Leda, kdybych si to zaplatil. To by vyšetřovali jak diví. A těch peněz. Stejně by pak na nic nepřišli.

Tak co mi zbývá? Jen věřit tomu, že příroda si pomůže sama, jsem přece také její součástí, a když ne, tak zem to vytáhne.

To je odvěká pravda.

Zdeněk Smutný foto
  • přečteno: 7668/7610×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (2 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Všechny, co se hýbou pro zdraví by měli zkásnout, nebo rovnou zbásnout! : Samozřejmě ze vším souhlasím. Kde jsou ty zlaté časy co jsem při běhu nikoho podobně postiženého za…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků