Říkám ti: Stůj!
Že by se měl člověk zastavit, když mu to tělo našeptává, víme asi všichni. Koneckonců Miloš o tom psal už mnohokrát a určitě na tom něco je. Můj příběh je trochu jiný, žádné velké varování nepřišlo a najednou si tělo zavelelo stůj a zastavilo. Ale pěkně popořádku...
Příchod zimy nezačal zrovna štastně... jedu si tak do práce a najednou rána jako z děla a do boku auta mi narazil další účastník provozu, který jaksi nepochopil, že čerstvý sníh může klouzat. Naštěstí auto bylo dostatečně pevné, takže jsem vylezl ven bez odření a jal se sepisovat protokol o nehodě a další radosti. A samozřejmě v duchu jsem si říkal, že je ten den po tréninku a kdy si tréninkový den nahradím. K tomu se přidala i notná dávka stresu se zajištěním opravy, pojišťovny .. no zkrátka toho bylo hodně.
Po týdnu to přišlo. Lehce, nenápadně začala bolet záda a při jednom velmi nešikovném ohnutí se kompletně zablokovala. A to tak, že jsem nemohl ani vstát, natož pořádně chodit. A nastal další kolotoč, hledání fyzioterapeutů, doktorů, domlouvání a nedomlouvání schůzek a samozřejmě žádné běhání. No chápete to? Takové velké plány jsem měl na sezonu, půlmaraton, maraton, těšil se na zimní nabírání kilometrů ... a já lezu skoro po čtyřech a jsem rád, že jsem.
Najednou se kolem mě objevilo dost lidí, kteří naprosto nezištně nabídli pomoc a psychickou podporu. Tímto díky hlavně Milošovi, který přispěchal jako vždy se srdcem na dlani, a nejen že mi dal kontakt na vynikajícího fyzioterapeuta, ale i náležitou běžeckou psychickou podporu.
Teď už jsem se skoro zotavil, tři měsíce tréninku jsou ztraceny, ale vlastně jsem i rád, že jsem si tím prošel. Až v těchto chvílích si člověk uvědomí, co pro něj běh znamená a jak se umí (nebo neumí) vyrovnat s tím, že běhat nemůže. Jako kouč chápu, co se mi honilo hlavou a vím i celkem přesně, jak si stanovit další cíle, nepospíchat, po krůčku se k nim blížit... ale jako člověk jsem s tím hodně bojoval, ze začátku si nadával, potom rezignoval, pak zas nabíral energii a nakonec se s tím vyrovnal. A jak bolest ustupovala, nálada se zlepšovala a vracel se mi optimismus. Zkrátka proces, kterým si projde každý, komu se něco podobného stane.
S odstupem času musím říci, že je to zkušenost zajímavá a pro příště už vím, že to opravdu chce čas, plány se dají upravit a objeví se nové a možná ještě zajímavější cíle než ty původní.
Děkuji tímto všem za podporu a hlásím, že jsem zpět a těším se na setkání s vámi na dalších závodech, akcích a polních či lesních cestách.
Vložit komentář
