logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Co vás také může čekat, až si střihnete Mammut ultramaraton – trénink na Mammut ultramaraton – týden devátý

Co vás také může čekat, až si střihnete Mammut ultramaraton – trénink na Mammut ultramaraton – týden devátý

Bude to za pár dní devět let, co jsem se vydal z Hodonína do Aše, abych trekkingovým způsobem, s báglem na zádech, v němž jsem si nesl oblečení, jídlo a pití, přeběhl non-stop Českou republiku. Nonstop znamená, že na trase nemáte delší než čtyřhodinové pauzy. Až zvládnete, a vy to zvládnete, uběhnout Mammut ltramaraton, tak vás možná začnou svrbět nohy a vy zatoužíte po něčem podobném, abych vás inspiroval už dnes, tak si přečtěte, jako to tenkrát proběhlo

Přeběh České republiky z Hodonína do Aše za 76 hodin – 500 km non-stop

Na co jsem myslel, než jsem se vydal na cestu

Po všem, s čím jsem byl nucen se za poslední rok vypořádat (psal se rok 2002) a nějak se s tím srovnat, bych si chtěl letošní rok vychutnat alespoň co se běhání a vůbec pohybu týče. Proto se nikam nebudu honit a budu si užívat to, že jsem a to, že tím, že jsem, mohu být někomu prospěšný a třeba ho i svými výsledky motivovat nebo naplňovat. I z toho důvodu mi je naprosto jedno, zda poběžím z Hodonína do Aše tři nebo čtyři dny, hlavní je pro mě se tam dostat a to s minimální pomocí někoho druhého. Když se mi toto povede, budu naprosto spokojený.

Zkusils to. Selhals. To není důležité.
Zkus to znovu. Selži znovu. Selži lépe.
Samuel Beckett

Už se moc těším na pocit volnosti, jaký budu zažívat, na svištění větru kolem mých uší, na krásné výhledy, když vyběhnu na kopec a probouzející se přírodu.

Cítím ve své duši nepokoj a cítím, že to tentokrát bude úplně něco jiného, něco nového, co jsem neměl možnost ještě poznat. I když budu díky mobilu ve spojení s okolním světem a on se mnou, přeci jenom budu odkázán jenom sám na sebe, na své pocity, na své instinkty a své zkušenosti a to je přesně to, na co se nejvíce těším. Zároveň jsem také hrozně napnutý, jak tyto tři nebo čtyři dny naplní mé očekávání. Cítím je před sebou jako velkou výzvu, protože je to zase něco jiného, než všechny mé předcházející akce, které jsem podnikal s podporou dalších lidí. Těším se na to, že budu muset řešit situace, před něž jsem doposavad nebyl postaven, a tak se zároveň připravím na závody, kterých bych se rád někdy v budoucnosti zúčastnil. Zároveň si vyzkouším, jak by se dalo něco podobného přenést na jiné akce, jako přeběh Evropy nebo něco podobného, s tím, že by si člověk dopředu zajistil (zhruba po 80 – 100 km od sebe po vytýčené trase) ubytování, třeba i s tím, že by si tam dopředu poslal věci, které předpokládá, že by dál potřeboval. Prostě připravit se na akci, kde by nebyl odkázán na doprovodný tým. Takže to je mé očekávání. Jak se naplní, o tom až doběhnu.

Hodonín – Aš – jak to probíhalo

Sama nebesa se neustále otáčejí, slunce vychází a zapadá, hvězdy a planety vykonávají své stálé pohyby, vzduchem nepřetržitě pohybuje vítr, voda přitéká a odtéká ... aby nás naučil, že nás naučili, že i my bychom měli být stále v pohybu.
Robert Burton

Je pondělí 18. března 2002 11:45 a já poté, co jsem poskytl rozhovor MF Dnes a Českému rozhlasu, vybíhám na konci Hodonína od hraničního přechodu mezi Českou a Slovenskou republikou. Je nádherný den, sluníčko mi svítí, teplota okolo 15 stupňů nad nulou, do zad mi vane lehký vítr, co bych si mohl více přát. Konečně se mi splnil můj sen a já se mohu vydat na svůj dosud nejdelší individuální vandr. Proč běžím sám, má hned několik důvodů. Jednak od pátku se běží v Brně 48hodinovka a potencionální spoluběžci se chystají na ní, za druhé potřebuji být chvíli sám a toto je ideální příležitost, a za třetí doprovod nemám proto, že by mi připadalo na hlavu, kdyby vedle mě jelo auto a já si přesto nesl na zádech šest kilo váhy.

Běžím tempem okolo 10 km za hodinu a postupně míjím Mutěnice, Čejč, Terezín a Krumvíř. V Krumvíři přijíždí fotografka z MF, aby udělala fotky k článku, který se připravoval v Hodoníně. Když si nafotila, co potřebovala, tak odjíždí a já zůstávám opět sám. Míjím Kašnici a čeká mě pořádný výšlap do Telnice. Kopec se zdá nekonečný a tak když ho zdolám, rozhoduji se učinit přestávku na lehký oběd. Ostatně od rána jsem snědl jen pár suchých dalamánků a to není zrovna moc. V Telnici si dávám výborný hovězí vývar, kolu a kafe a po půl hodince vybíhám dál. Místní drobotina má ze mě srandu, když vidí, jak si namlouvám cosi do diktafonu, abych si pamatoval, až mi paměť začne vynechávat, co jsem kde dělal.

Mám za sebou zhruba 4 hodinky běhu a v nohách prvních 41 km. Do Brna mi zbývá něco přes 20 km. Do Brna přibíhám, právě když se začíná stmívat. Nemohu najít směr, který jsem si vytýčil, a tak raději volím variantu běžet do centra a tam se nechat vyvést na okraj směrem ke Kývalce, kde už to znám a kde vím, jak se dostanu na Ostrovačice a pak dál už je to zase snadné. V Brně alespoň doplním proviant na noc. Z Kývalky do Ostrovačic jsem chvílemi způsoboval zmatek v hlavách řidičů, když viděli na čtyřproudové silnici běžet blikající monstrum. V Ostrovačicích mi spadla blikačka, kterou jsem měl připevněnou na gumě na pravé ruce, je po ní. Ještě že mám tu na zádech na baťohu a ta drží pevně. V ruce držím baterku a tak když jede něco proti mně, posvítím si na něj, aby mě registroval. Funguje to docela dobře. Z Ostrovačic do Domašova vybíhám pár větších kopců, ale už jsem rozeběhnutý, tak mi to nedělá větší problémy.

Přebíhám dálnici a jsem kousek od Velké Bíteše, když se chci napít a podávám si hadičku od camelbagu, činím to tak nešikovně, že guma, která slouží jako záklopka, se mi stahuje a padá kamsi na silnici. Asi pět minut lezu skoro po kolenou po silnici a s baterkou v ruce jí hledám, přitom se snažím vypít všechen ionťák, který mi vytéká na silnici. Jsem jak houba, ale stejně toho dost vyteklo. Na dně zbylo asi půl litru a v láhvi mám asi ještě čtvrt litru. S tím budu muset vydržet až do rána. Je 23 hodin a tak to odhaduji tak na sedm hodin. To bych měl být někde v Chotěboři. No co nadělám, musím dál.

Před Osovou Bítiškou mám za sebou prvních 100 km, hodinky ukazují 23:05, takže to mám za 11 hodin a 20 minut. V Křižanově mám štěstí, protože u jednoho baráku objevuji pumpu. Není tu napsáno, že by byla voda nepitná a tak se pořádně napiji a doplňuji aspoň flašku. V noci se celkem ochladilo a zatahuje se, vítr mě však pořád postrkává dopředu a tak cesta vcelku utěšeně ubíhá. Mám za sebou Žďár nad Sázavou a blížím se k Chotěboři. V Chotěboři začíná pršet, ale taky si mohu koupit pití. Valím to dál a před osmou ráno jsem v Golčově Jeníkově. Tady jsou otevřené Lahůdky a tak jdu na ranní kávičku a k tomu si dávám dvě tatranky. Taky už prakticky neprší a vypadá to, že se mraky protrhávají.

Běžím na Čáslav a Kutnou Horu. Tři kilometry před Kutnou Horou mám za sebou 200 km. Začíná zase pršet a déšť přechází až v pěknou průtrž. Je to studený. Brrrrrrr. Vítr fouká jihozápadní a tak se budu muset z Kolína probíjet proti němu. Jestli bude ještě takhle lejt, tak to si teda užiju. Na kruhový objezd v Kolíně přibíhám přesně v 11:45, takže mám za sebou prvních 24 hodin, je tudíž už 19. března a já mám uběhnuto 213 km. Jdu do hospody na oběd, dávám si kuřecí vývar, rybí filé na česneku a zeleninový salát a taky jedno pivo. Zatím co si debužíruji, tak přestalo pršet, tak aspoň něco. Vybíhám okolo půl jedné a mám zhruba dvouhodinový náskok oproti původnímu rozpisu. Jak jsem předpokládal, fouká to proti a někde dosti odporně. Za Kolínem se ke mně přidává Miloš Čermák z Reflexu a připravujeme za běhu článek, jeho fotograf zatím dělá svou práci. Miloš se mnou běží na křižovatku k Českému Brodu, tady u benzínky na chvíli zastavuji a jdu si koupit pití a trochu odpočívám. Přestože pauza netrvala dlouho, tak mi pomohla a já můžu zase běžet.

obrázek

Z Úval to beru přes les a pak oproti původnímu plánu nejdu na Kbely, ale držím se v závětří a tak jdu na Vysočany, Palmovku a Kobylisy. Před domem na mě čeká fotograf z MF a dělá fotky mého doběhu do Prahy. Je něco po 20. hodině a já se mohu jít vykoupat, najíst a trochu prospat, než zítra, to už bude 20. března, brzy po půlnoci vyrazím s Vláďou Černým na další část své cesty.

Až do Řep je to bez problémů, ale v Řepích odbočuji o jednu křižovatku vlevo dřív, než jsem měl, a už se motáme v místech, o nichž jsem před tím ani nevěděl, že existují. Měl jsem běžet po trase Řepy – Zličín – Rudná, ale my se motali po trase Řepy – Sobín – Břve – Chýně – Rudná. Nakonec jsme se tedy do Rudné dostali, ale když jsme do ní přibíhali, tak jsem se opět ptal se svým oblíbeným Matějem Kudějem: „Odkud že to vlastně do tý Rudný běžím, zda od Prahy nebo od Berouna?" No hlavně, že jsme se tam dostali. Jako na potvoru jsem si totiž nechal doma i mapu, protože jsem věřil, že cestu dobře znám a že už mě nemůže na trase nic překvapit. Jak jsem se zase mýlil! No ale svůj díl kufrování jsem si už vybral a do konce cesty už jsem běžel tou cestou, kterou jsem si naplánoval.

Za Rudnou zase začalo pršet a pršelo prakticky až do Kyšic. Naštěstí to byl déšť vcelku snesitelný, který měl i vcelku blahodárný účinek na moje znavené tělo. Sám pro sebe jsem si ho pojmenoval jako permanentní priessnitz.

Po 48 hodinách svého putování jsem byl ve Svojkovicích a to značilo, že jsem za tu dobu uběhl 350 km. Tato skutečnost mě velmi potěšila, protože to byl výkon, ke kterému jsem se při závodech nemohl nějak dostat. Asi to bylo i tím, že jsem to vždycky od začátku moc rozbalil, i když jsem si vždycky říkal, začni pomalu, času je dost, nic ti neuteče. Bohužel při závodech se jaksi nejsem schopen poslechnout. No snad už to bude po této zkušenosti příště jiné!
(Nebylo:)).

Cestou do Plzně jsem si udělal dvě zastávky, jednu v Žebráku, kde jsem si došel do cukrárny na kafe a dorty a druhou právě v Kyšici, kam jsem si došel do hospody na fazolovou polévku a pivo. Zatímco jsem seděl v hospodě, přestalo pršet. Za chvíli mi volali z plzeňské MF, kde jsem, že jsou u Mýta. Tak jsem jim řekl, že jsem právě u Červeného hrádku. Na začátku Plzně mě dojeli a tak jsme mohli udělat fotku, jak vbíhám do Plzně a zároveň udělat rozhovor.

V Plzni už na mě čekal Roman Psůtka, u jehož otce jsem si dal čaj. Zhruba okolo půl čtvrté, přesně podle plánu, jsme vyběhli na poslední úsek cesty do Aše. Proběhli jsme Plzní a zdolali první kopečky, před tím největším, který nás čekal za Kozolupy, jsme si odpočinuli v kozolupské hospodě. Dali si kolu a šli se probíjet proti větru, který se v těchto místech celkem pěkně kroutil.

Začalo se stmívat. Běželi jsme usilovně dál, i když jsem začal po celodenním běhu už pozorovat známky zvýšené únavy a tak jsem si v Sulislavi na chvíli sedl na rantl chodníku. Najednou koukám, kdo to na nás jede a on to Víťa Šoltys ze Stříbra. Přijel jako stříbrský předvoj, aby se podíval, jak nám to jde a zeptal se, zda něco nepotřebujeme. Do Stříbra jsme doběhli asi s desetiminutovým zpožděním. Už jsem se tam moc těšil. Měl jsem tady naplánovanou hodinovou pauzu, kterou jsem už celkem dost potřeboval. Na radnici nás čekal starosta Petr Bursík, věrný kamarád Jarda Kotek a Víťa Šoltys (o tom bude ještě řeč dále).

Pro Romana to byl vcelku zážitek, protože takové lidi ještě nepoznal. Doplnili jsme síly, jednak odpočinkem, jednak nabídnutými kaloriemi, obzvláště ovoce a oplatky nám moc bodly. Ve 21.00 jsme se rozloučili a vydali se na noční putování. Do Černošína to vcelku šlo, zprvu to vypadalo i na pěkné počasí, chvíli byl dokonce vidět měsíc a hvězdy. Najednou se však přihnaly mraky a bylo po idylce. Když jsme začínali vbíhat do Černošínských serpentin, říkám Romanovi: „Mluv na mě, nebo ti tu za chvíli v běhu usnu." V tu chvíli však začalo nejdříve drobně a pak stále s větší intenzitou pršet. Kdyby jenom pršelo, tak by to šlo, ale chvílemi se k dešti připojoval dosti silný protivítr, který byl značně studený a tak jsme stále zrychlovali, abychom se alespoň pohybem zahřáli. Ani to však nepomáhalo.

Když jsme doběhli do Plané u Mariánských Lázní, tak jsme hledali, kde bychom se na chvíli schovali, abychom se trochu usušili a ohřáli se. Bohužel jsme našli otevřené jenom bordely a herny a do těch se nám moc nechtělo, takže jsme se na chvíli schovali pod jedním krovem, pojedli banány a běželi dál. Já to chtěl vzít na Mariánské Lázně, že bychom si aspoň na chvíli u Vlaďky a Petra Horkých odpočinuli a hlavně se usušili. Roman to však považoval za zbytečné. To ještě nevěděl, o koho jde, a tak jsme běželi dál směrem do Chodové Plané a Trstěnic.

Za Trstěnicemi už to bylo opravdu o zdraví. Jednak kamióny v obou směrech Romana děsily natolik, že se co chvíli před nimi ukrýval za stromy, neboť naše osvětlení naprosto ignorovaly a jezdily i při té snížené viditelnosti jak šílenci, a pak déšť už se změnil v naprostou průtrž, takže už na nás nebylo suché místo. Poslední suchá bašta, to byla záda, která jsme měli krytá baťohy, už taky vzala za své. V té chvíli jsem se rozhodl zavolat k Horkým do Mariánských Lázní, nejdříve Petrovi na mobil, který sice vesele vyzváněl, ale jeho majitel ho nezvedal. Vypnul jsem mobil a chvíli rezignovaně běžel dál, pak jsem si ale vzpomněl, že mám v paměti mobilu i číslo na jejich pevnou linku a začal jim ve čtyři v noci vyzvánět na celej byt. Účinek na sebe nedal dlouho čekat. Zvedla to Vlaďka, a když jsem jí vysvětlil situaci a kde jsme, tak vzbudila Petra, který dorazil za chvíli do Drmoulu, kam jsme mezitím doběhli. Naložil nás dva čochtany do auta a odvezl nás k nim domů.

Tady nám Vlaďka udělala čaj s medem, namazala nám chleba, a zatímco jsme se sprchovali v teplé vodě, připravila nocležiště. Roman, který si chvíli před tím myslel, že mi z té psí sloty dočista přeskočilo, když jsem volal ve čtyři ráno, aby pro nás někdo přijel, jenom koukal a myslel si, buď že se mu to zdá, anebo už je v ráji (v rauši). To druhé byla pravda. Mně se v té chvíli vybavil v plné síle jiný zážitek, který už je starý sedm let, a který jsem také prožil v Mariánských Lázních. Tehdy zde končila etapa Světového běhu míru vedoucí z Karlových Varů přes Sokolov. Nad Mariánskými Lázněmi se k nám postupně štafetovitě začaly přidávat děti z místních škol. Běželo se z kopce a děti, místo aby po svém úseku skončily, běžely dál. Za chvíli se za námi valila ohromná spousta dětí. Ta energie, která z nich čišela, byla něco tak úžasného a čistého, že jsem to už nikdy více po tom nezažil.

To, že Mariánské Lázně pak byly druhý den vyhlášeny městem Míru, celou tehdejší atmosféru jen podtrhlo. Když jsem si na to v teple u Horkých vzpomněl, bylo mi najednou moc a moc hezky, uvědomil jsem si, že to co člověk tehdy zasel, nyní sklízí, protože i Stříbro bylo tehdy vyhlášeno městem Míru a strůjci obou těchto aktů byli ve Stříbře zejména Petr Bursík a v Mariánských Lázních Petr Horký.

V tu chvíli jsem taky už věděl, že mě už tentokrát od mého úmyslu přeběhnout nonstop Českou republiku nic neodradí. Šel jsem si na chvíli lehnout a bylo mi nádherně, obklopovalo mě teplo, sucho a byl jsem naplněn pohodou a láskou, kterou nám Vlaďka s Petrem věnovali.

Chtěl jsem vstát v půl osmé ráno, ale už před sedmou jsem se cítil odpočatý, venku taky přestávalo pršet, a tak už jsem neměl moc stání. Za těch pár hodin nám stačily věci, které před tím Vlaďka vyždímala v pračce, uschnout. Takže jsme lehce posnídali, oblékli se, rozloučili se a běželi dál. Za Velkou Hleďsebí už na nás v kopci čekal fotograf z MF. Běželo se nám dobře až do Jesenice, kde jsme zjistili při konzumaci lehkého oběda (dal jsem si rybí polévku a kafe), že předpokládaný zbytek kilometrů nebude 15, jak ukazoval itinerář, ale asi o pořádný kus delší. Vrchní v hospodě tvrdil, že to jezdí denně a že to je přesně 38,5 km. Fotograf z ČTK, který mi volal a divil se, že jsme teprve tam, kde jsme, se díval do mapy a říkal, že to je ještě alespoň 30 km.

Z hospody jsme vyrazili, jako když se na nás slítne roj vos. Hodinu jsme vydrželi běžet tempem přes 11 km/hod. Na konci Chebu jsem u benzínky při nákupu koly učinil poslední pokus o informaci, kolik že nám tedy do té Aše zbývá. Odpověď pumpaře: „Tak třicet," nebyla ani trošku povzbudivá. Nakonec to bylo jenom dvacet, ale i to bylo o deset víc, než jsem původně předpokládal.

Rozhodli jsme se to pokořit indiánským během. Vždycky jsem udal bod, k němuž doběhneme a pak jsme chvíli šli. Takhle se nám podařilo doběhnout až do cíle k ceduli Aš.

Kousek za Františkovými Lázněmi za námi dorazil autem Víťa Šoltys, aby nás pak odvezl s Romanem do Plzně. Ještě předtím, než se tak stalo, nám ale stále hlásil ubíhající kilometry a zbývající vzdálenost. Kousek před Aší a pak v cíli na nás čekal fotograf z ČTK a jedna rodinka, která si v novinách přečetla, že poběžím. Udělali jsme fotky a bylo to za mnou. Pak mi ještě volal redaktor z karlovarské MF, který už o mně psal při mém neúspěšném podzimním pokusu.

Je to za mnou, únava ze mě padá a skoro ji ani necítím. Víťa mi nabízí klobásu, do níž se s chutí zakusuji. Veze nás do Plzně a my můžeme z auta pozorovat, kudy že jsme to v noci běželi. Je po všem a mně bude ještě pár dní trvat, než si uvědomím, co se mi podařilo. Je po všem a já jsem rád, že to mám za sebou, už po trase jsem si říkal: „Musíš to doběhnout, na třetí pokus bys asi už neměl vůli." Je to za mnou a vím, že tohle je ta cesta, po který chci se svým běháním jít, běžecký trekking mi naprosto učaroval. Žádné nákladné projekty s doprovodným karavanem, ale zajistit si dopředu tak 80 – 100 km od sebe noclehy a jinak běžet bez doprovodu, maximálně s někým, kdo taky poběží nebo pojede na kole s sebou. Člověk pak nemůže nic svalovat na druhé, co si vezme to má, když něco zapomene, tak si za to může sám a když mu někdo pomůže, jako nám Stříbrští, nebo Horkých, tak to jenom zahřeje a nastolí v duši pohodu.

Jak jste si měli možnost přečíst, čekají vás samé hezké věci :) a je a bude vždy jen na vás, co si z toho, co vám život nabízí, vyberete.

Tréninkový plán na Mammut ultramaraton – devátý týden

den
po. volno
út. 114 minut nebo 19 km
st. 96 minut nebo 16 km
čt. 96 minut nebo 16 km
pá. 114 minut nebo 19 km
so. volno
ne. 240 minut nebo 40 km
Miloš Škorpil foto
Co vás také může čekat, až si střihnete Mammut ultramaraton – trénink na Mammut ultramaraton – týden devátý

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal z Pejru | 24. 2. 2011 9.51 hod. | 195.191.204.xxx
Víš, to až bude takhle jednou trochu klidu, tak tohle bych si rád poslechl ještě jednou a s detaily. Co třeba zítra večer?

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Ultramaraton

všechny články Ultramaraton

Anketa – hlasuj i ty!

Vize pro rok 2017

Rok 2017 na sebe nedá dlouho čekat, Novoroční předsevzetí jakbysmet. Zatímco vize předpokládá dlouhodobost, Novoroční předsevzetí se vyznačují jepičím životem. Aby se Novoroční předsevzetí stalo prvním krokem k naplnění vize, je třeba si ho pořádně rozmyslet, i když znám spoustu lidí, kteří na druhou stranu tak dlouho přemýšlí a zvažují vše pro a proti, že než vše zváží, uteče pár let. Takže zvažujte pečlivě, ale dejte si časový limit na start. Jako nejlepší limit se jeví 1.1.2017, tak běžíme na to, co vy na to. Kterým směrem byste rádi v roce 2017 byli rádi, aby se ubírala vaše vize 2017?

Zlepšení či udržení zdraví37
Zlepšení nebo udržení fyzické kondice96
Více času na sebe11
Více času na rodinu6
Více času na přátele2
Více času na sebe a na rodinu11
Být víc sám (sama) sebou31

kde se diskutuje

  • Běhání v zimě a mrazu se není třeba bát! Šest zásad pro běhání v zimě a mrazu : nemáte někdo zkušenost s během maratonu v zimě ? »
  • Čtyřicet důvodů, proč milovat běh : Zdravím Vás, běh a celkově cvičení je super věc. Velmi zajímavé jsou nově objevené spojitosti běhu…»
  • Být zdravý a v kondici. Koho a co všechno to v našem životě ovlivňuje. Cooperův test. Čtrnáctý tip Běžecké školy pro váš lepší běh : V tabulke muži 30 – 39 let, průměrný, je chyba (1900 – 1299 m), spravne ma byt 1900…»
  • Ještě jednu písničku … a tuhle taky musím : Já jsem tak poctivý (čti: zblblý :-)), že jsem dělal kliky už i o půl druhé v noci ... :-) »
  • Běžecký tréninkový plán Miloše Škorpila na třetích 13 týdnů běžeckého roku. Čtvrtletní zaměřovací trénink na maraton : Pán Škorpil, v tomto pláne odporúčate bežať dlhý beh na úrovni 82 % TF max. (okrem rozklusu a…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků