Sbohem joggingu!
Běhání podle TF je můj hrob. Moc nechápu, proč jsem se rozhodla si vylepšit čas a proč jdu zrovna touto cestou, kterou jsem nikdy jít nechtěla. Je to tak těžké!
Miloš mi nekompromisně svým plánem nastavil zrcadlo. Flákáš se, řeklo mi. A má pravdu. Běhala jsem si opravdu velmi pohodlně, každou menší či větší překážku jsem zdolávala raději v chůzi, jen abych se moc nezadýchala, nebo aby mě nebolely nohy. Oháněla jsem se věkem a i tím, že není kam pospíchat. Jsem jen kondiční běžec, nejdu závodit!
On je to asi i správný postoj. Většina výklusů se má běžet v nízké intenzitě, v ní se nejlépe spalují přebytečné tuky. A o to mi jde především. Těch vzorců a metod na výpočet TF je mnoho, já vzala tu nejzákladnější a vyšlo mi krásné nízké číslo. Ovšem Miloš použil nějaký sofistikovaný vzorec a vypadly věci, z kterých mi jde hlava kolem.
Ale všechno jde naučit, i rychlost. A abych dosáhla té tepovky, kterou bych při tréninku měla mít, musela jsem výrazně zabrat. První běhy byly o nervy, ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se má rychlost musí pohybovat nad 9 km/h, tak jsem se nějak uklidnila, protože odpadlo neustálé pozorování ciferníku tepáku. Trochu to dostávám i do nohou. Jakmile přestanu běh vnímat, většinou zjistím, že jsem zpomalila a musím přidat, abych to zase vytáhla. Tohle mi tedy už jde, základ mám jak v nohou, tak v tepu a umím to podržet. Pomohlo mi i to, že vím, že za tu dobu, kterou mám předepsanou, uběhnu cca 6 km. Běžím k bodu A a zpět. A zbude-li čas, běžím třeba ještě kolem našeho domu. Fajfka – první krok splněn, jde se dál.
Ale to jsou jen ty nízké tepy, s vyšší tepovkou jsem se ještě úplně nezžila. Školní hřiště jsem po prvním nezdaru při nácviku intervalů zavrhla a běhám v ulicích. A opravdu můžu říct, že běhám. Běžím rychlostí, o které se mi nikdy nezdálo, tedy tak 11-12 km/h. Ale nevydržím moc dlouho. Začne mě píchat v boku, pod klíční kostí, u srdce, v plicích, v noze, a tím končím. Přejdu do chůze. Dám si pod jazyk nitroglycerin a vydýchám se. Jakýkoliv důvod zastavit využívám. Možná to vypadá, že se flákám, ale není to pravda. Dělám vše pro to, abych se zlepšovala a snažím se vždy všechna ta píchání nevnímat, dokud to jen jde. Nejzásadnější pokrok se projevil v sobotu, kdy jsem za daný čas uběhla o skoro 3 km více, než když jsem běhala svým tempem. A běžela jsem víceméně souvisle, žádná chůze, jen jsem se 2x napila.
Přes všechny nářky jsem hrozně ráda, že jsem se dala na vojnu. Když vidím, že se zlepšuji, mám radost. A těší mě, že jsem se z kategorie jogging posunula do kategorie běh. To je nádhera!
Vložit komentář
