logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

STŘEPINY Z BĚŽECKÉHO ŽIVOTA – CYRIL

STŘEPINY Z BĚŽECKÉHO ŽIVOTA – CYRIL

Musím se vám tu k něčemu přiznat. Dlouho jsem nad tím váhal a moc se mi do toho nechtělo. Ale zasloužím si, abyste na mě ukázali prstem a rozhodně jím i pohrozili. Pustím se do toho víc zeširoka. Jinak to asi nejde. Bez následujících podrobností by to všechno bylo zřejmě dost těžko pochopitelné. Tak tedy do toho. I když se mi moc nechce. U nás na vesnici jsme byli kluci pěkná sebranka. Co jsme se navyváděli. No hanba mluvit. Já mezi nimi taky nebyl žádný utřinos. To ani nešlo. Okamžitě bych byl odsouzený do role outsidera a to bych nikdy nepřipustil.

Do školy až do páté třídy jsme chodili doma na vsi. Teprve druhý stupeň základní školy nás zavedl do města.

Největší urážkou nás, pánů kluků, bylo, když nás rodiče v neděli ráno navlékli do čistého oblečení a bez milosti dostrkali na mši do kostela. Tady asi začaly počátky naší averze k náboženství. A také základ toho, že obyvatelé nynější vesnice jsou až na výjimky téměř dokonale ateističtí.

Pokoušeli jsme se z toho všemožným způsobem dostat. Ze spárů rodičů nebylo úniku. Dokonce můj spolusedící ze školní lavice na prvním stupni párkrát šikovně na pobožnosti omdlel. Bez snídaně, tedy dost hladový, se nadýchal smradu z kadidla. Udělalo se mu zle a bylo to. Dřív se totiž obvykle před mší držel v některých rodinách půst. U nás doma naštěstí ne.

Stejně mu to nepomohlo. Spadl z bláta do louže. Musel totiž potom sedět s babkami v lavici. A k tomu navíc přibylo v naší dědinské škole vyučování náboženství. Už nevím, od kterého to bylo ročníku. Ale povinně dobrovolně jsme tam nastoupili všichni. Ovšem ne nadlouho.

Do třídy s námi chodil velmi zvláštní kluk. Uměl ledacos. Škola pro něj ovšem byla třídní nepřítel. Již v prvním ročníku propadl. Poté zásadně rozkládal výuku každý rok pro jistotu na dvě léta. A to jen proto, že to na víc nešlo. Zato třeba ale fantasticky zpíval. Asi by se hodil dokonale do těch současných pěveckých soutěží. Myslím se jim říká Superstar.

Pan řídící s housličkami v ruce vždy nábožně poslouchal jeho zpěv. Přitom pokaždé zapomněl na to, že jinak nic neumí. Zato když jsem začal pět já, tak mi kovový konec smyčce okamžitě přistál na hlavě. Měl jsem v ní hned pořádný důlek. A pak jsem to pro jistotu schytal ještě rákoskou přes prsty. Pořád jsme mu ji tajně natírali česnekem. Měla proschnout a prasknout, jenže ona mrcha stále nic. Pouze to s ní víc a víc bolelo. To byla tehdy tvrdá výchova. Běda doma něco říct. Dostal bych dvakrát tolik a ještě zaracha. Kdyby se mohlo propadnout ze zpěvu a ještě z psaní, tak jsem neprošel hned druhou třídou. Přeučovali mě totiž, dle tehdejších pravidel, z ortodoxního leváka na praváka. Až někdy do páté třídy. Tam jsem se snad trochu čitelně naučil škrábat nějaké ty klikyháky na papír. Teprve v pozdějších ročnících mě vzali učitelé na milost. Jen jsem se musel povinně naučit psát tiskacími písmeny. Prý, aby to po mně přeluštili. Taky náš pan ředitel mi neustále tvrdil: „Ty jsi horší než Leonardo da Vinci. Ten psal zprava do leva a ještě samoznaky. Ale po něm už dokázali skoro všechno přeložit. Zato po tobě nepřečtu ale zhola nic." Mělo to jednu velkou výhodu. Neznámkoval mi diktáty. Nebyl si jist, co jsem napsal. Než aby se před námi zesměšnil, tak to vyřešil takto. K naší oboustranné spokojenosti.

Tak ten kluk, co neustále opakoval ročníky, také dokonale ovládal nůž. Jednou se stalo, co se stát muselo. To pan farář zase přišel na hodinu náboženství do naší třídy. Ve dveřích se pokřižoval a správně pobožně pozdravil: „Pozdrav Pán Bůh." Nečekal na odpověď. Věděl, že se jí od nás nedočká. Přistoupil k tabuli a pověsil křížek za háček na její horní okraj. Než si stačil sednout za stůl, tak prolétl vzduchem nůž a přibil Ježíše Krista k dřevěné desce. To Jirka, neboť tak on se ten bodrý hoch jmenoval, předvedl, co si o náboženství myslí. Pan farář chudák smrtelně zbledl. Několikrát se pokřižoval. Vytrhl nůž, sebral zbytky krucifixu a beze slova odešel. A bylo po výuce. Je bohužel pravda, že ten nejvyšší to Jurovi nezapomněl. Už je to drahně let, co si jej povolal k sobě na pohovor a pro jistotu si ho ponechal natrvalo u sebe. Jestli ho převychoval, to se už bohužel my nikdy nedovíme.

Na faru pak brzy přijel nový mladý kazatel a s ním nastal dokonalý rozvrat církve v okolních

vesnicích.

První věc, co provedl, bylo, že odmítl chodit učit do škol. Pak hned na to šokoval veřejnost svým chováním. V přírodním bazénu U Libuše v Lulči vlétl na skokanský můstek a mrskl tam do vody dvojité salto. Po vynoření motýlkem přeplaval zatopený lom, kde koupaliště kdysi vzniklo. Nato vyběhl po schůdcích na vysokou skálu nad vodou. Ta stěna tam zbyla z dob těžby kamene. Odtud skákali jen ti největší odvážlivci. Jednotlivá místa, odkud se vrhali dolů, mají dodnes své názvy. On ale nešel na Kazatelnu, jak by se na kněze slušelo a patřilo. Ta byla jen asi v polovině skály. Vylezl až na vrchol. Na Borovičku. To už bylo strašně vysoko. Kdokoliv se odvážil odtud skočit, musel se odrazit i hodně do dálky. Kamenná stěna nebyla totiž kolmo nad vodou, ale mírně se šikmo svažovala dolů. Nový pan farář nemeškal a po hlavě se vrhl do vody. Celé osazenstvo na plovárně strnulo úžasem. Babky stály zděšeně u zábradlí. S vypoulenýma očima hleděly na hladinu a stereo se křižovaly. Dokonce i ty jejich jedovaté sliny jim vyschly. Jenže ten borec se po chvíli klidně vynořil a uličnicky vyplivl vodu nad sebe. Potom, pro změnu kraulem, přespurtoval vzdálenost k druhému břehu. Tam lehce se vyhoupl na hráz. Tímto si u nás kluků hodně šplhl. Okamžitě získal visačku nejvyšší kvality, jakou mu může parta vesnických raubířů udělit.

Pak zaběhl mezi volejbalisty na trénink a řezal tam s nimi smeče hlava nehlava. No a protože toho neměl dost, dal si večer s námi ještě fotbálek. Na závěr uzavřel s chlapama den nad pivem. Tak si představoval přípravu na ranní pobožnost. Je jasné, že tímto dostala zdejší církev ještě větší trhliny, než měla. Nezabránily tomu ani dva místní obrovské kostely. Lidé se prostě nijak na mše nehrnuli.

Vrchol přišel později. Na velikonoce, na jeden z největších církevních svátků, pozval tenkrát onen podivuhodný věrozvěst do našeho svatostánku na Liliové hoře hudební skupinu. Ta si zřejmě spletla vystoupení a udělala z jeho kázání rokový koncert. Bylo to opravdu zmrtvýchvstání šokem. Pro všechny. Stalo se to v kostele sv. Martina. Jeho silueta, viditelná z velké dálky, tvoří místní dominantu na kopci nad vesnicí a všichni zdejší lidé jsou na něj právem hrdí. Hudební událost století ve vsi tehdy pobouřila bez rozdílu veškeré osadníky včetně zatvrzelých farníků. Dál už jen vím, že nějakou dobu tam na faře ten neskutečný kazatel ještě vydržel. Knězů bylo tenkrát málo, ale jak to s ním nakonec dopadlo, už netuším. Později jsem odjel studovat střední školu, žil tam na internátě a měl rázem jiné zájmy.

Ale i navzdory tomu všemu přesto zůstala jedna rodina ve vesnici, která byla na každé náboženské akci. Nic je od toho nemohlo odradit. Podle nás nebyli normální. Stranili se i běžného života na dědině. Měli tři děti a prostřední z nich byl kluk. Nás se bál, asi měl doma vysvětleno, co jsme zač. My se mu na oplátku trvale posmívali a šikanovali ho, kde to jen šlo. Díky své pobožnosti dostal přezdívku Cyril a tak se to s ním vleklo pořád. Uprostřed návsi stávala stará kovárna. V ní pracoval můj soused, pan Kovář, vlastně pan Kramář. Jenže byl povoláním kovář, tak se vžilo jeho pracovní příjmení.

Já se tam pohyboval jako doma a kluci se mnou. Kolem parkovaly čtyřkolové koňské potahy

s gumovými koly a dlouhým vojem. Nechávali je tam stát chlapi, když odvedli koně do stájí. U kozlíku, kde vozka seděl, bylo velké kolo pro pravou ruku, které otáčením brzdilo vůz. My se vždy střídali v naší oblíbené hře. Všichni ostatní někoho z nás roztlačili z mírného kopce proti kovárně a ten, co seděl na místě kočího, pak brzdil postupně rozjetý povoz. Kdo zastavil nejblíže dveří, ten vyhrál.

Jednou nás z povzdálí Cyril sledoval, pak přišel blíž k nám a nesměle se zeptal: „Mohl bych to také zkusit?" Podívali jsme se po sobě a já dostal ďábelský nápad: „Pojď," pomohl jsem mu nahoru: „My tě roztlačíme a takhle se to brzdí," a schválně jsem mu ukázal otáčení kola na druhou stranu, tedy vlastně odbržďování.

Všichni jsme se potichu smáli, co nejrychleji rozjeli vůz a čekali, co se bude dít. Cyril během chvilinky z hrůzou v očích zjišťoval, že se strašně rychle blíží zamčené dveře kovárny. Zoufale, už oběma rukama, točil kolem. Bohužel na nesprávnou stranu. Následoval náraz a i my jsme s úžasem hleděli, co okovaný konec voje provedl se zařízením dílny. Nejdřív prorazil desku na dveřích. Dál cestou zbořil uprostřed stojící kovadlinu a zarazil se až v peci, kde se žhavilo železo před kutím.

Pak se ozval hrozný řev: „ Mamíí, mamíí," to Cyril vyděšeně, jak spadl z kozlíku, letěl domů. Rozprchli jsme se jako vrabci a nikdo nic nepřiznal. Ale ke cti nám všem slouží, že jsme to na něj nepráskli. Ale to spíš proto, že jsme si byli vědomi, co jsme provedli. Samozřejmě hlavně tedy já. My, kluci, jsme ale stále drželi svoji partu. Taky nám bylo nad slunce jasné, že bychom to odnesli hned v první řadě.

Od té doby se s námi Cyril už vůbec nebavil. A zásadně se vyhýbal všem hochům ze vsi uctivým obloukem.

Běžela léta. Všichni jsme se někam rozprchli. Někteří z nás zůstali v rodné vesnici. Jiní se odstěhovali tam, kde je zavál jejich existenční boj. Případně se později i vrátili do míst svého dětství. Já tu bydlím celý svůj dosavadní život. Cyril také. Postavil si pěkný dům a do kostela chodí spořádaně dál on i jeho rodina. Tak uběhlo od oné, pro něj neblahé, události snad třicet let. Nemluvil se mnou a já se ho také stranil, vědom si moc dobře toho, co jsem mu kdysi provedl.

V poslední době jsem ho ale začal překvapivě potkávat v lese. A v maratónkách. Jak jsme se míjeli, rozpačitě se usmál a váhavě mi pokynul. Já také a tím to vždy skončilo. Teď nedávno mě ovšem zaskočil úplně: „Co tu děláš," prolomil jsem roky mlčení. Objevil se totiž na startu běžeckého závodu. „Tož tak dlouho už běhám, že mi to nedalo a chci si zkusit, jestli to s vámi zvládnu," řekl opatrně. „No a co ti na to řekne ten nad námi," ukázal jsem prstem i hlavou k nebesům. Usmál se: „Myslím, že mu to určitě bude vadit míň, než kdybych seděl někde v hospodě a chlastal." A významně se na mě podíval s jasnou narážkou na mého bratra, alkoholika, co té droze upsal život. „To máš ale sakra pravdu, tak pojď, jdeme na to," vyzval jsem ho a postavili jsme se na startovní čáru. Co vám budu povídat. Smetl mě jak malého kluka. Počkal si za cílem a až jsem se probral z toho šoku, tak přišel ke mně a povídá: „To máš za ten vůz, to ti nikdy nezapomenu. Ale jinak jsme kámoši, ne?" A podával mi ruku. popadl jsem ji a stiskl.

Spadl mi velký kámen ze srdce: „Nevím co na to říct. Byli jsme kluci a sám víš, co jsme prováděli. Za to se snad ani po tolika letech omluva pořád nedá přijmout.“
Rozesmál se naplno: „S tím si nelam hlavu, já to doma dětem a známým přidávám na Silvestra k dobru. Teď už je to stejně jen sranda. Jen jsem tě nikdy neprozradil.“
„Víš co, tak klidně letos řekni i to, kdo ti to všechno tenkrát nakukal," navrhl jsem mu. „Já se taky udám. Prásknu to na sebe všem, co to ještě neví. Musí vidět, co jsem to byl za grázlíka.“
„Kašli na to. Vždyť to už je tolik let. Místo kovárny jsou tam vodní nádrže pro hasiče a vozy pro koňské potahy už ani nikdo nezná. Raději začni pořádně trénovat, ať tě příště zase neporazím," odvětil s úsměvem. „Tak to si piš, že to tak nenechám," zakřenil jsem se s úlevou a ihned začal chystat v hlavě plán na tvrdou přípravu.
Přece mě Cyril nemůže porážet.
To tedy rozhodně ne.
Ani s pomocí Boží.

Zdeněk Smutný foto
  • přečteno: 7076/7018×

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (3 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Běžecká literatura

všechny články Běžecká literatura

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Já bych se vůbec nebránila nějakému vhodnému doplňku stravy... »
  • Zaběhni s Milošem a Salmingem Pražský maraton 2018 pod čtyři : Michale, kapacita a to jsme jí opět přešvihli, byla vyčerpána během tří dnů. »
  • Zaběhni Pražský maraton 2018 s Milošem, Michalem a Salmingem pod 3 : Lindo, nejsi jediná, která se na to ptá, něco zvažujeme, takže vydrž, věřím že řešení najdeme i pro…»
  • Jaké je poselství běhu : Oto, kéž by bylo podobných lékařů víc! Znávám, že ne všichni lékaři jsou stejní, a že je to hlavně…»
  • Jaké je poselství běhu : Proč pořád to navážení do doktorů? Fyzickou aktivitu, včetně běhu doporučuji většině svých…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků