logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Když běží Švejk. Hervis ½ maraton – bez Švejkova úsměvu

Když běží Švejk. Hervis ½ maraton – bez Švejkova úsměvu

Jsem na řadě s běžníčkem – tudíž mám psát na objednávku. Je mnohem příjemnější psát pod vlivem emocí z mimořádného hezkého zážitku, než popisovat všední den. Myslím na to, co už jsem napsala. Co pro mne znamená běh, povznášející dojmy z Rohálovské a Kbelské desítky, ódu na jaro, přátelství i nalezenou ex lásku. Vždyť já jsem sakra tak pozitivní, že tomu nemůže nikdo věřit. Přinejmenším si řekne, to se jí to běhá, když nemá žádné starosti a problémy. Já napíši: „prdlo mě lýtko" a čtenář si mě představí s úsměvem Švejka, kterému právě sdělila posluhovačka: ... Tak nám zabili Ferdinanda….

Po pravdě řečeno se jako Švejk často i cítím. Běžím, blažený úsměv ve tváři. Mám-li někoho potkat, měním svůj blaženě připitomělý úsměv na zářící, aby zasáhl míjejícího, aby mi ho opětoval a třeba poslal dále, aby nebylo poznat, že jsem, byť jen na chviličku, myslela na každodenní starosti. Téma starostí a smutku mě přivádí k zamyšlení, kdy jsem vlastně naposledy brečela žalem nebo vzteky. A zase jsem chtě – nechtě v mé předběžecké minulosti a vynořuje se jedna vzpomínka za druhou na situace hodné smutku a zoufalého pláče.

Nevydařené jídlo, rozbitý oblíbený hrníček, pohled do zrcadla na postavu obalenou nadbytečnými vrstvami tuku, odsekávání a jiné reakce dětí, ucpaný odpad, opakovaný nevydařený pokus koupit na sebe něco slušivého, cizí rtěnka na košili partnera, nezdary v práci… Ještě dlouho bych mohla vypisovat a nudit. Bylo toho dost. Pak přišel zlom, dostala jsem sílu přestat oplakávat a začít řešit. V té době už jsem jezdila na kole, absolvovala dlouhé túry po okolí, občas se zkusila rozběhnout. Tyto aktivity mě každou chvilku postavily do situace, kdy bylo nutné zabrat, zabojovat a tím zdolat kopec nebo únavu, anebo si sednout a brečet. Jenže tady bylo víc než jasné, že sednout a brečet nic nevyřeší a člověka k cíli neposune. Postupně se ve mně pevněji a pevněji zakotvil návyk nedívat se zpět, ale probojovávat se dopředu. Začalo to fungovat i v běžných každodenních starostech. Nezmizely, existují, jen se nenafukují, čekají pěkně v řadě jedna za druhou, tetelí se strachy, až budou zlikvidovány, některé zmiznou, rozplynou se ve své nedůležitosti. Z výklusů se vracím nabitá endorfiny, plná elánu a s pocity mocného reka, usekávajícího jednu hlavu devítihlavé saně po druhé, až jsou všechny pryč.

Ze současné doby si vzpomínám téměř jen na slzy dojetí nebo štěstí a nejčastěji si připomínám trvalý úsměv Švejka i předsevzetí, že za svého císaře pána – mé endorfiny budu bojovat až do roztrhání těla:-).

Hervis ½ maraton – tady by i Švejk ztratil úsměv

obrázek

Díky cestě do Prahy na Hervis ½ maraton se mi nepodařilo odevzdat včas běžníček, a tak dopisuji cestou z Prahy a mohu přidat nejčerstvější dojmy. Jak jinak, než obrovské, mocné, bombastické….

Ještě v pátek jsem byla prostá jakýchkoliv předzávodních pocitů. S vědomím, že zranění lýtka mi nabouralo tréninkový plán a vzalo mi jistotu, že vše je jen v mých rukou a hlavě, jsem se spíše snažila psychicky připravit na to, že nejen že si nezlepším osobák, ale že by se i mohlo stát, že se do cíle dobelhám. Zdá se, že se mi to podařilo, protože tradiční myšlenky, jak rychle bych měla utíkat, abych zaběhla vysněný čas, jakými fintami se budu šálit, až přijde krize, co budu jíst a pít, zůstávaly v zákulisí. V sobotu ráno jsem si šla po dvou dnech zaběhat kolem Vltavy. Po pátečním, typicky velkoměstském shonu, to byl balzám na duši. Cítila jsem se jako kůň vypuštěný z maštale. Krev se mi vlila do žil a já jsem se začala přímo nedočkavě těšit na závod. Lýtko se neozvalo a já jsem věděla, že jdu do boje a že šance na zdolání sebe samé jsou vysoké. Závodní vzrušení a vše, co k němu patří, přistálo v plné parádě.

Pak už se spustila lavina nevšedních a silných zážitků. Cesta na start, první radostná setkání s běžeckými přáteli, hledání známých tváří přítelkyň naší PIM Women´s Challenge party na schodech Rudolfina, hektické vyměňování pocitů, rad a vzájemné zahánění obav. Focení, které, alespoň si to myslím, většinu z nás naplňovalo příjemným pocitem mimořádnosti, ale ne falešné pýchy. Rozchod na startovní pozice. Zde už to pro mne znamená ponořit se do svého nitra, připravit si hodinky, nastavit MP3, opakovat si „ po startu nedivočit, klídek“. Užít si dojemné tóny Vltavy, zamáčknout slzu dojetí, zastrčit sluchátka do uší a pak už jen běžet, běžet a vytvářet ty správné myšlenky. Na optimální pohyb nohou, rychlost, lehkost kroku, dech, čím se občerstvit, občas se jen zanořit do hudby a nechat nohy jen tak kmitat v jejím rytmu. S přibývajícími kilometry přibývá i potřeba hledat ty pravé pobídky, když nohy našeptávají hlavě, že už dál ani krok, zabal to. Vždycky je to stejné. Vždycky je to boj se sebou samou. A ani vítězství není v mém případě o tom, že jsem byla v cíli dříve než jiný běžec, ale že jsem tam byla rychleji, než se chtělo nohám. Je to vnitřní souboj, a je to souboj tak těžký, že tady ztrácím i svůj úsměv. Ne natrvalo, protože radost v cíli je tak silná, že mám co dělat, abych se nechechtala nahlas. V tom okamžiku jsou všechny útrapy nenávratně zapomenuty.

I tentokrát mi bylo dopřáno doběhnout do cíle, radovat se, objímat se se stejně šťastnými běžci. Nejsem věřící, ale vždycky tam nahoru vděčně zamrkám.

Za normálních okolností se po závodě převléknu a odjedu domů. Tentokrát poslední radostí nebylo proběhnutí cílem, ale následovala ještě smršť dalších. Setkání s dobíhajícími PIMkami, výměna zážitků a výsledků, pokračování diskuzí během příjemného posezení přátel Milošovy Běžecké školy, přesun na běžeckou party v Hard Rock Cafe.

obrázek
Zaslouženě uvolněná radost a veselí korunované fotkou s Carlem Capalbo.

Vůbec jsme před sebou neskrývaly, že jsme na své výkony pyšné, že jsme hrdé, že patříme k PIM Women´s CH a že na zážitky z tohoto úseku běžeckého života budeme dlouho vzpomínat a nejspíš asi nikdy nezapomeneme.

Holky – vítězi jsme byly už na startu! A v cíli dvojnásobnými!! Evi – všechny jsme s tebou soucítily a přejeme brzké uzdravení.

Ilona Bajerová foto
  • přečteno: 8413/8333×
Když běží Švejk. Hervis ½ maraton – bez Švejkova úsměvu Když běží Švejk. Hervis ½ maraton – bez Švejkova úsměvu

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2011

všechny články PIM Women´s Challenge 2011

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Hedviko, záleží na tom, jak do sebe šijete :), ale každopádně bych řekl, že hodina fitboxu vydá za…»
  • Pět možností jak v létě trénovat a připravit se na podzimní běžecké závody, když se vám zrovna nechce běhat : Dobrý den jak je na tom hodina fitboxu prosím ? děkuji »
  • Jak se vrátit do běžeckého tréninku po pauze trvající 4 – 6 týdnů : Míšo, lehká chůze by mohla pomoc, se sporty je to bída, ale mohlo by pomoci veslování na veslařském…»
  • Jak se vrátit do běžeckého tréninku po pauze trvající 4 – 6 týdnů : Zdravím, mám natržená svalová vlákna na bérci, nemůžu tedy pokračovat v tréninku na půlmaraton a…»
  • Vápník – proč nám chybí a co to s námi dělá : Dobre jste zpracovani systemem,mak ma napr.10krat vice vapniku nez kravske mleko,dale vsechny druhy…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků