logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jirka Ježek a skokani, co si to odskákali za nás

Jirka Ježek a skokani, co si to odskákali za nás

Myslel jsem na Jirku Ježka, na to, že si vzal na hrb dosti těžké břemeno. Myslel jsem na Jana Odehnala a Jana Kredla – dva Honzy, co si to odskákali za nás a tu mě napadla určitá paralela. Vždyť i Jirka to vlastně odskákal po jedné noze. V tu chvíli mě napadlo vyzpovídat všechny tři, protože všichni tři udělali pro běh a pro lidi potřebující naši pomoc nepředstavitelně krásnou věc – donutili nás se zamyslet. Zamyslet nad sebou a zamyslet se nad životem.

Všechny tři to moc bolelo, jen málo kdo si dokáže představit jak. Vím to, protože něco podobného jsem prožíval před jedenácti lety, když jsem běžel poprvé okolo České republiky a posledních osm dní jsem používal pravou nohu jen jako opěrku, protože koleno se nechtělo a nechtělo mrcha ohnout. Já měl za cíl zapsat se do mysli lidí, abych jim pak mohl pomáhat. Kluci měli podobně ušlechtilé myšlenky – Jirka, aby si lidé uvědomili, že i takový handicap, jako je ztráta nohy pod kolenem, nemůže člověka srazit na kolena, když má cíl, čistou mysl a odhodlání. Honzové zase měli v hlavě, že vše je v naší hlavě, tedy i to, jak dokážeme otevřít svá srdce.

Ale nechme už hovořit Jirku a Honzy:

obrázek

Kluci, co jste cítili na startu, když jste se rozhlédli kolem sebe a viděli tu ohromnou spoustu lidí?

Jirka Ježek: Na podobnou atmosféru jsem zvyklý z cyklistických závodů, ale přesto jsem cítil trochu jiný druh nervozity. Byl to spíš respekt a pokora k neznámému, nevěděl jsem totiž úplně přesně, co můžu čekat – od závodu, i sám od sebe. Hlavně jsem si však užíval tu báječnou energii, kterou byl prostor startu doslova nasycen.

Jan Kredl: Nikdy jsem na takhle velkých závodech nebyl, takže to pro mě bylo něco nového. Rozhodně bylo moc příjemné vybíhat na trať za tak velkého fandění a povzbuzování.

Jan Odehnal: Byla to velká směsice pocitů, nejsilnější asi bylo to, že dneska je ten „D“, den, kdy prodáme tu dřinu, kterou jsme během tréninků prošli a také tam byly i obavy, jak vše dopadne. Bylo skvělé vidět tolik lidí stejně smýšlejících a jdoucích za stejným cílem jako my.

Co se vám odehrávalo v hlavě na pátém, desátém, patnáctém, dvacátém kilometru?

Jirka Ježek: To si pamatuji téměř přesně. Na první obrátce pod Nuselským mostem jsem si říkal, jak skvěle se mi běží, a také jsem vnímal tu obrovskou masu lidí, která mi přišla nekonečná. V polovině trati mi bylo báječně, zdravil jsem všechny, kteří mi přišli fandit do prostoru startu a cíle. Ještě v okolí Holešovické tržnice mi přišlo vše nad očekávání hladké. Patnáctý kilometr byl však zlomový. Po seběhnutí z Libeňského mostu mě začalo nepříjemně píchat v kotníku. Tušil jsem, že je zle... Bolest se zhoršovala každým šlápnutím a kolem 17. km už jsem musel na chvíli přejít v chůzi. Tu jsem pak chvílemi střídal s něčím, co se jen velmi vzdáleně podobalo běhu. Musím přiznat, že jsem v životě zažil hodně, ale tohle byl jeden z nejbolestivějších zážitků v životě. Vzdal bych, ale stejně nebylo, jak se dostat do cíle, takže jsem se slzami v očích pokračoval. Jednak mě kotník tak nesnesitelně bolel, a také jsem cítil obrovskou potupu, že nemohu běžet, že musím jít. Fyzickou kondici bych mohl okolním běžcům rozdávat, jen mě zradil malý úpon v kotníku. Nejradši bych to každému řekl, aby si nemysleli, že už nemůžu... Dvacátý kilometr pak byl malým vysvobozením. Tělo už asi větší bolest nesneslo, takže jsem kotník přestal cítit a hnán vidinou cíle jsem se nějak dostal až na Palachovo náměstí.

Jan Kredl: Prvních pár kilometrů jsem se cítil dobře, užíval jsem si atmosféru závodu. Dokonce jsme „předskákali" několik běžců. Pořád jsem si opakoval, že to nesmíme přepálit, aby nám nedošly síly moc brzy. Už na šestém kilometru si ale začalo svou daň vybírat velké teplo, měl jsem mžitky před očima a dobrý pocit byl rázem pryč. Když jsme na desátém kilometru probíhali kolem cíle, na druhou polovinu trati už jsem se vůbec necítil. Honza mě hodně hecoval a já byl rozhodnutý to za žádnou cenu nevzdat. Asi na třináctém kilometru se pak dostavily první křeče, které se mnou vydržely až do konce závodu. Naštěstí jsme měli domluvený doprovod v podobě Honzova taťky, který s námi jel na kole a vezl nám zásobu pití a energetických doplňků. Zároveň působil i jako masér a určoval trasu. Hodně nám taky pomohla komisařka z agentury Dobrý den, která nám dokonce věnovala i svou vodu:-). Bez nich bychom to určitě nedokázali dokončit. Poslední dva kilometry už jsem se začínal cítit lépe, kromě neustálých křečí mi bylo zase dobře a těšil jsem se do cíle. Bylo mi úplně jedno, že jsme nestihli časový limit. Dokončili jsme to a to mi stačilo.

Jan Odehnal: Na pátém kilometru jsem si říkal, že dneska to jde docela v pohodě, čas dobrý, sil v nohou také dostatek. Na desátém kilometru už to bylo horší, z času jsme věděli, že do třech hodin to nezvládneme a také přišla první velká krize. Od 15. km to bylo už jen o psychice a vůli, chyběla energie, nohy byly jako ze železa a neposlouchaly, v těchto chvílích už mě držela nad vodou pouze myšlenka na lidi, kteří v nás věří a pro které to děláme, každý metr od té chvíle byl těžce vybojovaný. Na dvacátém kilometru už byla vidina brzkého cíle, tělo už zcela rezignovalo.

Co jste vnímali v cíli? Byla to spíše úleva nebo radost, že jste to dokázali, že to máte za sebou?

Jirka Ježek: Samozřejmě jsem byl rád, že jsem se dostal do cíle, ale hned po krátkých rozhovorech s novináři a moderátorem mě nejvíc zaměstnala starost, co bude s mým kotníkem. Opravdu jsem se bál, že je to vážné...

Jan Kredl: Rozhodně veliká radost z toho, že jsme to dokázali, že to všechno nebylo k ničemu. Bylo to pro mě velké zadostiučinění.

Jan Odehnal: Poslední metry byly jedna velká úleva, že je konec, spadl ze mě i balvan zodpovědnosti, který mě velice tížil. Byl jsem pyšný na to, že jsme to i při takových obtížích, které nás celý závod provázely, nevzdali a protrpěli až do konce. Ale bylo tam i trocha zklamání z toho, že to nevyšlo do limitu tří hodin… Ale radost zklamání přebila.

Co emoce, cloumaly s vámi?

Jirka Ježek: Spíš zklamání, že jsem nemohl běžet tak lehce, jak jsem si představoval. Na druhou stranu, když odmažu posledních 5 km, byl to ohromný zážitek. A můj čas je i přes nucenou ztrátu deseti minut na posledním úseku poměrně slušný, což mi potvrdilo obrovské množství lidí, kteří mi gratulovali. Lidi můj běh oslovil a tím se vlastně naplnil smysl a cíl mého snažení.

Jan Kredl: Na začátku jsem cítil strach z toho, že se nám to nepodaří, v průběhu závodu pak pomalu přecházel v bezmoc. Občerstvovací stanoviště byly sbalené už před námi, později už nebylo ani rozpoznatelné, kudy závod vlastně vede. Euforii jsem začal cítit až ve chvíli, kdy jsem na druhé straně řeky viděl blížící se cíl.

Jan Odehnal: Radost, úleva, euforie, všechny tyto pocity se prolínaly, myslím si, že i díky nim jsem byl schopný udržet se vůbec na nohách. V tu chvíli jsem si říkal „Už je konec, o skákání už nechci nikdy slyšet“.:-)

Když nyní víte, jak to bolí, šli byste do toho znova?

Jirka Ježek: Určitě! Jen musím dopřát tělu mnohem delší čas k adaptaci na běžecký pohyb. Lidé trénují na půlmaraton třeba deset měsíců. Já na to měl jen tři týdny. To je pro někoho, kdo nikdy neběhal, strašně málo. Navíc s mým hendikepem to byl obrovský risk. Přesto jsem rád a nelituji toho. Kotník se snad brzy vzpamatuje a já se budu moci co nejdřív vrátit k tomu, co mě živí, tedy k cyklistice. Ale běhání se mi dostalo pod kůži. Chci chodit běhat pravidelně, i když kvůli cyklistickému tréninku to nebude každý den. A určitě až do olympiády v Londýně se nebudu moci pouštět do takových rizik, jako nyní...

Jan Kredl: Pokud bych věděl, že to někomu něco přinese, tak ano. Určitě ale neplánuji, že bychom si někdy třeba chtěli jenom zlepšit čas. Myslím, že jednou to stačilo. Spíše budeme vymýšlet zase něco nového.

Jan Odehnal: S odstupem času, když nad tím tak přemýšlím, tak asi ano. Bude to tím, že pomáháme dobré věci a lidem, kteří to potřebují a také tím, že jsem nespokojený s časem, za který jsme to zvládli, myslím si, že jsme měli natrénováno na lepší.

Během samotného závodu a přípravy na něho jsem zjistil, že mě velice baví dělat nevšední a neobvyklé věci, viz skákání po jedné noze pro charitativní účely. V tuto chvíli čekáme do rodiny nový přírůstek, tak toto byla poslední „nevšední" věc, kterou před touto radostnou událostí dělám. Ale myslím si, že až bude v rodině vše zaběhnuté, zase něco nevšedního v duchu charity vymyslíme.

obrázek

Proč jste to vlastně všechno dělali, vždyť existují i jiné možnosti jak lidi probudit? – upozornit je na to, že největší štěstí člověku přináší radost způsobovaná jiným, že vše v životě máme ve svých rukách, ve své hlavě, ve své duši, jen se nesmíme bát jít s kůží na trh!

Jirka Ježek: Po tom, co právě tohle dělám víc než patnáct let po celém světě prostřednictvím cyklistiky, jsem nyní našel další možnost, další prostředek. A kdyby to pomohlo třeba jen jedinému člověku, má to smysl, ne?

Jan Kredl: S touhle myšlenkou přišel Honza. Věděli jsme, že podobný způsob podpory funguje a pak už stačilo vymyslet jen něco nového, originálního. V nadaci Olgy Havlové se nápad líbil, a když nám vyjádřil podporu i PIM, říkali jsme si, že to byla trefa.

Jan Odehnal: Nám šlo o to dostat do podvědomí, že i sportovním výkonem se dá pomáhat dobré věci, seznámit ostatní lidi s charitou jako takovou a jak jinak toto provést, než nějakým „bláznivým" sportovním výkonem, který lidi bude zajímat a osloví je. Velká inspirace přišla na minulém ročníku pražského maratonu, kdy ho jeden běžec doběhl pozpátku a kde jsem se dozvěděl i o dalších charitativních akcích. Od té doby jsem myšlenku skákání po jedné noze pro charitativní účely nosil v hlavě.

Teď trošku bolestivá otázka :) – co maraton? Láká vás maraton? A kdy na něj vyběhnete?

Jirka Ježek: Můj sen je teď možná ještě silnější, než před sobotní zkušeností. Chci běžet Pražský maraton!

Na druhou stranu nyní dost bolestivě vím, že tři týdny přípravy nestačí... A až do olympiády v Londýně si nemohu dovolit věnovat běhání tolik potřebného času... Takže co třeba 2013???

Jan Kredl: Na maraton se chystám 8. května. Chtěl jsem ho běžet už loni, ale bohužel jsem se při tréninku zranil. Letos si ho určitě nenechám utéct. Poběžím ho ale samozřejmě už tradičnějším způsobem:-).

Jan Odehnal: Maraton je pro mě královská běžecká disciplína, určitě bych chtěl běžet tento rok v Praze a zase si užít tu neopakovatelnou atmosféru, ale nevím, jak na tom budu časově. Skákáním a tréninkem na něj se mi nakupily domácí povinnosti a ty už nemůžu dále oddalovat, a i po zdravotní stránce se musím dát dohromady, v červenci mě totiž čeká cyklistická 24 hodinovka, tak i na ní musím být OK. Ale v budoucnu si určitě budu chtít nějaký ten „maratónek" zaběhnout.

Kdybyste měli od zlaté rybky možnost splnění tří přání, jaká by to byla? Co byste byli ochotni udělat pro to, aby se splnila? Já vím, v pohádkách je stačí vyřknout a jsou splněna, ale protože život není pohádka a nic v něm není zadarmo, tak budete muset máknout – a jak jste ukázali, to umíte.

Jirka Ježek: Možná to zní divně, ale mě nic nenapadá. Já na zlatou rybku nevěřím a ani nečekám. Pokud mám nějaké přání nebo sen, dávno vím, že si ho musím splnit sám. A místo rybky mi k němu mohou pomoci jen skvělí lidé v mém okolí. Tak snad bych si jen přál, aby mě neopouštěli právě ti, kteří mi pomáhají a fandí!!!

Jan Kredl: Já mám hodně přání a myslím, že jsem pro ně ochotný i hodně udělat. Žádné konkrétní bych tu ale zmiňovat nechtěl. Vždyť se říká, že přání si musíme nechat pro sebe, aby se nám splnila… :)

Jan Odehnal: To je velice těžká otázka!!! Nebudu sobecký a řeknu jedno přání za všechny. V názvu veřejné sbírky Výboru dobré Vůle Nadace Olgy Havlové je pěkný slogan „Dobra není nikdy dost“, chtěl bych proto, aby si každý člověk tento slogan vzal k srdci. Myslím si, že je to skvělá a ušlechtilá myšlenka. Co bych udělal za splnění tohoto přání? Udělal bych cokoli, protože díky projektu „Odskáčeme si to za vás" a úspěšnému odskákání ½ maratonu jsem si uvědomil, že když člověk něčemu věří, vloží do toho srdce, poctivě a tvrdě na tom pracuje, dokáže všechno, úplně všechno!!!

Miloš Škorpil foto
Jirka Ježek a skokani, co si to odskákali za nás Jirka Ježek a skokani, co si to odskákali za nás

Hodnoť článek

nehodnoceno, buďte první

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

PavlínaF | 12. 4. 2011 9.28 hod. | 193.245.34.xx
Moc klukům gratuluji! Je to skvělý výkon a moc krásná a "dobrá" věc. Tak snad budu po vás úspěšně s VDV v dalším projektu pokračovat ;-). Ať se vám daří!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Pomáhej během

všechny články Pomáhej během

kde se diskutuje

  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Lidi pokud chcete běhat mějte trochu soudnosti, dát po měsíci "tréninku" závod na 10km,…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků