Běžecký ráj – račte vstoupit
Je pátek 19. června těsně po poledni a já se musím štípat do tváří, jestli to, co právě zažívám, je sen nebo skutečnost. Štípat do tváří se musím i proto, že mám na krajíčku slzy z radosti. Z radosti nad tím, co vidím, co se kolem mne odehrává. Mám být nestranný pozorovatel, nestranný rozhodčí, ale to v tuhle chvíli naprosto nelze, protože jsem v ráji, v běžeckém ráji.
Je osm hodin ráno, vstupuji do areálu školního hřiště ZŠ Františkovy Lázně. Na hřiště se začínají trousit první děti. Stojí tu připravené dva stany, jeden pro účastníky pokusu o zápis do České knihy rekordů – žáky 3. – 8. tříd školy, druhý pro rozhodčí, respektive zapisovatele kol. Upevňují se bannery sponzorů a Centra Paraple, pro nějž se dnes také poběží. Někdo přináší dvě papundeklové krabice s triky, jiní přinášejí lahve s pitím, další zase lavice, aby měli žáci, kteří zrovna nepoběží, na čem sedět. Vše je ještě trošku ospalé. Ve vzduchu je cítit nervozita – jak to všechno bude, podaří se to? Včera měl Pavel Chren převis dětí, které chtějí běžet, některé plakaly, že se na ně nedostalo místo a dnes se mu dvou žáku do starší štafety nedostává. Přichází místostarostka Františkových Lázní Lenka Sazimová, přicházejí někteří rodiče žáků.
Blíží se devátá hodina. Odměřujeme s Pavlem start, aby maraton měl správnou míru – 42195 m. Říkám pár slov na úvod o tom, proč tu jsme a o co se budou žáci a jejich učitelé snažit. Tedy o překonání rekordu ve školním maratonu pro žáky II. st. základních škol (6. – 8. třída), který vytvořili 23. dubna žáci ZŠ Národní v Prachaticích výkonem 2:51:05, kterýžto se nám zdá hodně vysoko položený a o vytvoření základního rekordu pro žáky I. st. základních škol (3. – 5. třída). Nejvíce nervózní je Pavel Chren – učitel – tělocvikář, který posledních několik týdnů žil pro tento den. Tak jako každý touží po úspěchu, ale zároveň nechce, aby děti dělaly něco jen proto, že on si to přeje, snaží se je motivovat pro ně samé, pro jejich život, pro to, co je v životě čeká nebo může čekat.
Na start se staví první členové štafet – pani učitelky Černá a Krejčová a Zdeněk Dančo, který běží ve štafetě dospělých, ti budou běžet hlavně proto, aby dětem v jejich úsilí pomohli. Vydám povel ke startu, mačkám stopky. První kroky jsou učiněny. Z místa cíle se začínají ozývat dětské hlasy: „Běhání, běhání …., maraton, maraton ….“
Obě štafety běží skvěle, ale zatím tomu chybí ta pravá atmosféra. Všechny tři štafety si žijí svým vlastním životem. Ostatní pobíhají po hřišti, připravují se na svůj úsek nebo hrají fotbal. Svůj úsek už má za sebou 21 žáků z II. stupně. Čas se pohybuje na hraně pro překonání stávajícího rekordu. I. stupeň zaostává zhruba o deset minut, což je neskutečný výkon.
Cílem probíhá 30. člen štafety II. stupně. Začínáme počítat. Pavlovi ve spolupráci s dalšími učiteli a žáky se podařilo přesvědčit další dva k běhu. Štafeta je konečně kompletní. V tu chvíli jako by přelétla nad hřištěm hvězda a zapálila v hlavách, srdcích a duších všech zúčastněných jiskru. Najednou tu nebylo na hřišti 84 jedinců, ale jeden život.
Štafeta dospělých přestala usilovat o svůj čas a začala pomáhat žákům, kteří běželi svůj úsek. Jedno, zda šlo o I. či II. stupeň. Žáci, kteří měli své úseky již odběhlé, se přidali. Najednou byla dráha plná a i kolem dráhy bylo plno, až jsem musel děti chvílemi odtlačovat, aby zapisovatelky mohly zapisovat absolvované okruhy a já hlásit časy. Najednou se jedna dívka zastavuje po čtvrtém kole (každý běžel pět kol). „Ne, ne, ne, dál už neběžím, nemůžu,“ říká. Přibíhám k ní: „Nemůžeš to vzdát, tím byste skončili, úsilí těch co běželi až dosud by bylo zbytečné a ostatní, kteří na svůj úsek čekají, by už nemohli vyběhnout.“ Podpírám jí, okamžitě přibíhají další děti, pomáhají jí aspoň jít. Pomalu se rozchází, musím se věnovat doběhu druhé štafety a najednou vidím – ONA BĚŽÍ!
JO, jo, jo! To dáme, jako by najednou naskočilo ve všech myslích najednou. Běží se 39. kilometr, jeho účastníkovi zbývá do cíle 300 metrů. Najednou strneme. On padá, nevidíme co se tam děje. Zvedá se a běží dál. Když probíhá kolem nás, drží si krk. Až mnohem později se dozvídám, že „jen zvracel“, ale nevzdal to. Předává štafetu dalšímu. Teď už to vypadá hodně nadějně. Dobíhají 40. a 41. člen štafety. Jako poslední vybíhá jako správný kapitán Pavel Chren, musí dát závěrečných 1200 metrů alespoň za 4:34, aby rekord padl. Dokáže to za 3:55! Rekord od této chvíle patří Františkovým Lázním a jeho hodnota je 2:50:25.
I když většina pozornosti byla směřována až do této chvíle na štafetu II. stupně – ta musela útočit na již stanovený rekord, žáci ze štafety I. stupně nebyli ve svém úsilí opuštěni. Dospělá štafeta se rozdělila a pomáhala i jim, navíc se k pomoci přidali i žáci, kteří měli své úseky už odběhnuté, bez rozdílu, jestli šlo o ty starší či mladší. V tu chvíli žilo celé hřiště svým vlastním životem. Nikdo v tu chvíli nemyslel jako JÁ ale všichni byli MY! My to dokážeme a my jsme to dokázali. Každému bych přál zažít, co se v tu chvíli na jednom, do té chvíle docela bezvýznamném, školním hřišti odehrávalo. Výsledkem byl i druhý rekord. Pravda žáci I. stupně nemuseli na žádný útočit, někdo by mohl říci, že jim spadnul do klína, ale zkuste sestavit štafetu 40. žáků a dvou učitelů 3. – 5. tříd, která uběhne maraton za 3:10:30!
Když jsem psal minulý týden o tom, že dnešní děti nejsou vůbec špatné, jen je třeba jim dát příležitost S Hotárkem po kotárech , dát jim impuls, netušil jsem, jak rychle mi to bude potvrzeno. Ostatně jsem tomuto problému věnoval všechna motta týdne ve dnech 15. – 21. června, takže pokud jste neměli příležitost si je přečíst, není nic jednoduššího než si je odklikat na stránkách Běžecké školy zpátky.
Tohle vše mě neskutečně těší, navíc pociťuji určité zadostiučinění, protože jsme chtěli v rámci Silva Nordica Run zařadit i dětské štafety, v nichž by děti běžely půlmaratón a také by se střídaly po jednom kilometru. Po konzultaci na školském úřadě pro Jihočeský kraj nám bylo odpovězeno jednou dámou, že to nedoporučí, neboť by to pro děti byla nadměrná fyzická zátěž! Jediné z těch třeťáků až páťáků svůj úsek neběželo přes šest minut a většina hluboko pod 5 minut.
Pak že děti neumí běhat a chybí tu talenty! :) Jak říkám, objevil jsem běžecký ráj a to není konec, další pokus proběhne 2. října v Chebu. Pokud se zajímáte o běh a chcete si opravit své mínění o dětech a jejich výkonnosti, přijeďte si taky trošky toho ráje čichnout.
Vložit komentář
