logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak jsem začala běhat aneb z plavkyně běžkyně

Jak jsem začala běhat aneb z plavkyně běžkyně

Dlouhé roky po ukončení závodní kariéry plavce jsem se nedokázala donutit k jakékoliv sportovní aktivitě a také zdravotní stav mi to moc nedovolal. Ale už v době vrcholového sportovce pro mě slovo běh bylo noční můrou a jen představu, že dobíhám třeba tramvaj nebo autobus, jsem nenáviděla a raději chodila pozdě.

Nenechte se mýlit tím závodním plavcem, ano, je to sice vrcholový sportovec, ale taky je obecně známo, že plavci většinou umí jen plavat od zdi ke zdi a žádný jiný sport. Moje první zkušenost s během byla přímo tragická a bezprostředně po ní jsem si řekla nikdy více.

Jedno léto se kamarádi rozhodli uspořádat „sranda triatlon“ , který obnášel 700 metrů v 17-ti stupňové vodě, pokud člověk neumrzl, tak následovalo 25 km na kole, kde se snad nejelo z kopce a pak běh 4 km, který byl lesem po rovince. První ročníky jsem působila jako záchranář ve vodě v bezpečné vzdálenosti od pokušení to vyzkoušet. Jeden ročník jsem se rozhodla, že to tedy zkusím, a když to zvládnou hospodští povaleči, tak já taky. V domnění, že přeci léta tréninku se nevypaří, jsem se zašla dvakrát okoupat na plovárnu a zjistila, že plavat ještě umím. Kolu jsem dala trochu víc a objela dvakrát sídliště a běh, ten přece nepotřebuji, běhat umí každý, a když přežiji kolo, tak to snad už dojdu, když už nedoběhnu, bude to brnkačka.

Plavání a kolo by se dalo s nadsázkou říct, že jsem přežila a pak přišel běh. Říkám si, už je to skoro za mnou, odložím kolo a vybíhám, míjím kluky, kteří se ještě občerstvují a čerpají sílu na běh, říkám si „Rychle, rychle, ať na ně něco naběhnu“. Stačilo 200 metrů lehkého stoupání a moje nohy se mi vysmály a křičely na mě: „Neneneeeee, takhle ty nás trápit nebudeš, my jsme zvyklé na gauč a tam taky chceme zpátky.“ A zůstaly stát uprostřed kopce v křeči bez možnosti pohybu. Říkám si: „Přece se se mnou nebudete hádat, hybaj do práce, tady velím já“, snažím se je balamutit, že nás v cíli čeká selátko, pivo a další dobroty, ale ani tohle chlácholení je neobalamutilo. Když kolem mě probíhali dostatečně občerstvení kluci, tak se mě snažili rozchodit, ale já se zmohla jen na „Moje nohy jsou dřevěný, nechte mě tady umřít.“ Závod jsem nevzdala a doslova se došourala do cíle, ale s velkou újmou nejen na duši, ale i na těle. Následovala výborná zábava, i když tělo bolelo tak jak nikdy.

Po pár dnech zůstala jen újma na duši, že už dávno ze mě není sportovec a musím něco začít dělat. Při pohledu do zrcadla mi nějaký lump sundal konečně růžové brýle a já zjistila, že i moje postava má s napodobeninou sportovce jen málo společného. Rozhodla jsem se s tím zatočit a tak jsem začala jezdit pomalu na kole a chodit na spinning, a mým snem bylo jednou zvládnout triatlon se ctí a jako opravdový sportovec. Kolo jsem po čase zvládla a pohyb mi začal dělat dobře (dokonce jsem začala být na něm lehce závislá), a tak každý rok následovaly na jaře pokusy běhat. Vždy to skončilo po pár vyběhnutích zklamáním, neúspěchem a zhodnocením, že mi prostě není dáno a já běhat nebudu. Měla jsem pocit, že se mi vysmívají i místní ratlíci, které jsem při svých vyběhnutích potkávala a asi se na mě chodili dívat jako na premiéru nového komediálního trháku, protože jich s každým pokusem přibývalo.

Dnes už vím, že to byl největší omyl, který jsem si myslela. Na podzim jednoho dne se manžel rozhodl, že by chtěl zkusit zimní etapový závod, který běhali mí kamarádi a spočíval v tom, že každý víkend (celkem 16 etap) vyběhnou na Lysou horu pokaždé z jiného místa. Začal chodit běhat a já mu záviděla, že mu to tak jde a tak jsem si řekla, dám tomu ještě jednu šanci a zkusila opět vyběhnout sama, potají a hlavně večer, ať nikdo nevidí ten směšný styl kačeny a jak to opět nezvládnu. Průběh byl stejný jako vždy, maximální délka běhu 500 metrů v kuse, šílená bolest holení a ratlíci v patách. Tak jsem z donucení střídala běh a chůzi a cítila se strašně ponížená a neschopná, že mi to opět nejde. Po prvním takovém „běhu“ má chůze neměla zdaleka nic společného s chůzí člověka, ale spíš kachny.

Následovalo dalších pár stejně neúspěšných pokusů a já už byla těsně před tím, že to opět zabalím. Vtom mě zachránil jeden kamarád, který je v úplně jiné dimenzi než já a věnuje se dlouhým triatlonům. Svěřila jsem se mu, že zkouším běhat, ale že to asi zabalím, prostě nemám dáno. Položil mi zásadní otázku. A jak dlouho běháš? Říkám necelé tři týdny 2 – 3 krát týdně plus spinning. Ne, to nemyslím, jak dlouho běháš, když vyběhneš? Tak říkám: „Vyběhnu tak maximálně na půl hodiny a musím běh střídat s chůzí, asi po 500 metrech běhu 40 metrů jdu.“ Bylo mi trapně přiznat, že ve skutečnosti chodím daleko více a běhám daleko méně. A vtom vyprskl smíchy, čímž mé sebevědomí ještě srazil na bod mrazu.

Říkám mu, já vím, jsem nemožná. Vtom mi vysvětlil, že se nesmál tomu, že běhám málo, ale tomu, jak se snažím strhat všechny normy a dělám absolutně všechno špatně, jako každý nepoučený začátečník. Poradil mi, ať si přečtu nějaké rady o tom, jak začít běhat, co dělat, nedělat a čeho se vyvarovat. Vysvětlil mi, že na začátečníka se snažím běhat strašně moc a pokud to přeženu, přijdou bolesti, znechucení, odradí mě to a nevyhnu se problémům jako měl on – záda, kolena, kotníky atd. Spadla mi čelist a nedokázala jsem pochopit, že má napodobenina běhu je strašně moc. A tak jsem začala studovat a číst a radit se.

Jsem netrpělivá a poslouchat taky moc neumím a tak samozřejmě všechny tyto problémy přišly a já si vždy řekla, sakra, zase ti chlapi měli pravdu. Několikrát jsem si musela nabít a zkusit všechny chyby začátečníka na vlastní kůži, opět vstát a začít téměř znova. Obrovskou motivací bylo, že jsem cítila sama na sobě, že každým vyběhnutím se začínám zlepšovat, uběhnu dál, běhám rychleji. V začátcích nemohlo být o žádné euforii vůbec řeč, ale postupně přicházela radost z toho, že jsem se pěkně unavila, že jsem něco málo zvládla. Po prvních v kuse uběhnutých 5 km přišla taková euforie, že endorfiny doma kolem mě tančily kozáčka. Bohužel endorfiny jsou někdy proti mně a z toho nadšení jsem se opět snažila strhat normy a pěkně si natloukla, no joooo, zase měl někdo pravdu .

V době, kdy jsem měla zvládnutých 8 km v kuse (cca po 2,5 měsících), jsem si dala velkou výzvu zvládnout okruh, který běhá manžel, a to 11 km. Večer před tím, než jsem si tento běh naplánovala, jsme byli s manželem na oslavě, a tak i nějaký ten alkohol byl. Návrat domů ve 3 ráno a vstávání nebylo nijak veselé. Ale do odpoledne se mi ulevilo. Vzpomněla jsem si na radu kamaráda – nikdy nechoď běhat po opici, jinak ti sedne na záda gorila a ta se ti bude smát celou cestu.

Jako už tradičně jsem neposlechla a vyběhla, proč taky, třeba konečně bude mít blondýna pravdu. První 4 km celkem ušly a já si říkala, jak mu napíšu, že jsem super blondýna a zvládla to i po opici, už jsem měla v hlavě text, ale pak přišel 5. km a přišla krize taková, že při plížení se kolem místní hospody jsem šahala do kapsy, jestli nemám pár drobných na sodovku, ale neměla jsem. Musela jsem běžet dál, za pár metrů vidím zastávku autobusu, říkám si potupně „Nechám se dovézt domů“, ale bohužel autobus jel až za necelou hodinu a tak si říkám: „No nic, podstoupím potupu největší a zavolám manželovi, ať pro mě přijede“ a vtom jsem si uvědomila, že jsem si nechala telefon doma, takže mi nezbývalo než domů nějak doběhnout, ano, doběhnout. Proč jsem nezvolila chůzi a prostě to jen nedošla? Protože venku bylo -8 stupňů a kdybych se zastavila zpocená, tak umrznu. A jak se říká, tak pod heslem kdo nemůže, může ještě dvakrát (já nemohla už ani jednou), jsem doběhla do cíle, přičemž jsem zbytek cesty strávila přemlouváním gorily na zádech, ať aspoň na chvilku sleze a běží se mnou po svých, že jako ženská s ženskou příjemně pokecáme a mě nebude bolet za krkem od věčného otáčení hlavy za ní na záda. Mým nápadem bohužel pohrdla a asi nemusím říkat, že neslezla, ba naopak přibrala po cestě ještě kamaráda, se kterým se mým neštěstím náramně bavili.

Nakonec jsem se z tohoto neuváženého experimentu dostávala několik dní. Takže opět poučená se před běhacím dnem vyhýbám alkoholu jako čert kříži. Každý nezdar mě v něčem posune dál, v něčem někdy vrátí zpátky, snažím se z něho poučit, poslouchat své tělo, co to vlastně po mě chce. Jestli tělo i hlava souhlasí s během, nebo chce jen hlava a tělo by raději odpočívalo. Pokud se ti dva neshodnou, tak je z toho vždy průšvih, jak jsem se už nejednou poučila.

Jsou to už 4 měsíce od prvního vyběhnutí a moje nejdelší štace byla 15,7 km za 1 h 35 minut. Vím, že to není nic moc pro zkušeného běžce, ale pro mě to je jako bych zdolala nejtěžší závod světa, protože jsem to zvládla po letech marných pokusů a jsem schopná běžet. Přitom to chtělo paradoxně jen trochu ubrat z námahy, přidat pokory, poslouchat své tělo, rady zkušenějších a hlavně přidat úsměv.

Nevím, jestli mi to vydrží, ale vím, že už i já jsem ten závislák, který se ráno probudí a svrbí ho nohy, že by si šel zaběhat aspoň na chviličku, daleko a přece tak blízko od všeho. Nevím, kde se bere to šílenství a závislost běhat, jen už vím, že je to šíleně návykové, i když to pořád je a asi pořád bude velká dřina, jako vše, co v životě za něco stojí, ale třeba si splním svůj sen a jednou v životě zvládnu nějaký ten triatlon a třeba i něco víc...

  • přečteno: 14320/14116×, 4 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (54 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Lucie | 12. 7. 2011 17.57 hod. | 81.91.220.x
Renatko, uplně naprosto famózně napsané, nasmála jsem se ani nevíš jak :-) ale věřím, že Tobě do smích moc nebylo, ale si skvělá, já bych to totiž už dávno vzdala!
Ps: těším se až spolu zase vyběhnem

Hrabča | 10. 7. 2011 22.41 hod. | 89.103.222.xxx
Čpione, shrnu to ve zkratce...seš prostě jednička, držím palce, ať tě to baví a dělá ti to radost:-)..a už se těším, až budeš stát na "bedně" s plackou...ale i tak ..pro mě už teda vítěz jsi:-))))

Tritom67 | 10. 7. 2011 19.52 hod. | 66.75.7.xxx
Majdo, jsem na tebe hooooodne pysny. I kdyz si ale jeste porad myslim, ze na to jdes moc zhurta. Ten clanek a tve vykony jsou ale skvele !!!

Eva | 8. 7. 2011 10.33 hod. | 89.176.120.xxx
Teda Mirďousku, já su na Tebe také pyšné :-), vydrž zlato a všechno zvládneš, držím palečky a z gauče ti tiše závidím. Třeba jednou seberu všechny své síly a donutím se, alespoň to vyzkoušet, ale před tebou smekám až k zemi, jjj :-D

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Jak jsem začal – začala běhat

Začínáme s během

všechny články Začínáme s během

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Pavle, díky za tvůj příběh, jsem moc rád, že ti běh pomohl vrátit se do života a měl bych na tebe…»
  • Svaly a spalování tukových polštářů. Den, kdy si zaběháte, je svátkem pro vaše tělo : Před rokem (krátce po 50tce) mi byla diagnostikována cukrovka. Předcházející (nejen) několikaleté…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Dovoluji si informovat / nemohu radit /o zlepšení stavu mých problémů s tendinozou Achil.šlach ze…»
  • Jaroslava Grohová: Prvního běhu v Běchovicích jsem se zúčastnila načerno : Váš článek mi udělal velkou radost, paní Grohová je skvělá trenérka a obdivuhodný člověk! »
  • Jak váha ovlivňuje výkon běžce : Mě se na shození pouze tuku skvěle osvědčila aplikace https://www.kaloricketabulky.cz . Zkoušel…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků