Běhání po Smrčině a nejen po ní
Být u zrodu něčeho nového je vždy svátost. Být u zrodu nového běžeckého závodu, poutnické akce a cyklistické projížďky – to vše v jednom a v rámci Plesenského půlmaratonu, nové akce konané u nás na západočeském pomezí mezi hvozdy Smrčiny, v dalších zapomenutých místech západočeského pohraničí, to je radost.
Upřímně se musím přiznat, že povědomí, že se kousek od Františkových Lázní nachází přírodní park Smrčina, jsem měl, ale dosud jsem neměl čas se tam podívat a nebýt pozvání Zdeňka, že se tam koná půlmaraton, který spolupořádají Plesná, Bad Brambach a také lékárníci 95, asi bych se tam tak hned nepodíval. O půlmaratonu jsem nevěděl zhola nic, až ráno jsem si našel na netu pár informací, sbalil běžecké propriety a vyrazil.
Den byl jak vymalovaný, i když těsně před startem se obloha začala mírně zatahovat. Akce měla minimální publicitu, spíš mezi místními. Navíc v konkurenci Baroko maratonu či Ústeckého ½maratonu by bylo i při větší publicitě asi těžké na první ročník přilákat pestřejší plejádu běžců a běžkyň, a tak se nás na startu sešlo 5. Jeden Němec, já se Zdeňkem, Eva Kolafová a jeden mladý kluk, který ještě nikdy nic neběžel. Pole chodců a cyklistů však bylo překvapivě silné.
Dostali jsme do ruky plán trasy, vysvětlení cesty (to jsem samozřejmě neposlouchal – měl jsem s sebou Zdeňka) a byli jsme posláni do Smrčiny.
Jako doprovod jsme sebou měli Julinku (Zdeňkovu dceru) a Míšu Schallerovou – dceru pana starosty z Plesné. Holky jely na kole. Po startu jsme se drželi chvíli všichni pospolu, pak jsme nechali Němce běžet dopředu a užívali si krásného dne a krásné přírody. Za Bad Brambachem jsme se asi kilometr vrátili se Zdeňkem pro holky, kterým to do kopců moc nešlapalo. V tu chvíli nás doběhla a předběhla Eva a běžecký elév. Evu už jsme až do cíle neviděli, eléva předběhli asi 8 km před cílem.
Do kopce jsme holky tlačili, z kopce nám vesele odjížděly, prostě idylka. Někde okolo 14. kilometru jsme v lese doběhli dva kluky, co jeli cyklistickou trasu (v plánu měli však jen tu, měřící 12 km, ale někde prostě neodbočili). Jeden z nich toho měl plné zuby, navíc uprostřed lesů, kde nikdy nebyl a nikoho neznal. Tak jsme odtud tlačili do kopce se Zdeňkem každý kola dvě. Ale co, vždyť nešlo o čas, šlo o to si udělat prima den.
V této pospolitosti jsme pokračovali dál, otevřely se nám krásné výhledy na kopečky v dáli, když jsme sbíhali k Vacovu, to bylo do cíle už pouhý kilometr, objevil se v dáli hřeben Zelené hory. Prostě nádhera.
Přes inzerovaný půlmaraton měřila trasa něco mezi 25 – 26 kilometry. Nutno dodat, že to byla pro mě skvělá příprava na Tour de Tirol, protože nahoru – dolů. Vypotili jsme litry potu, neskutečně si to užili a příště sem určitě přijedu znovu.
Se Zdeňkem jsme doběhli do cíle ruku v ruce, dostali společný diplom a společný pohár (za 3. místo). Eva Kolafová získala svůj první běžecký pohár a taky vypadala, že ji tahle akce oslovila. Už na místě jsme se domlouvali se starostou Plesné, že tahle akce rozhodně má své místo v bězích bez hranic a že ještě něco více společně ušijeme, tedy Plesenský půlmaraton a Běžecká škola. Takže příští rok si můžete kromě už tradičních běžeckých závodů zaškrtnout, že v polovině září se běží Plesenský půlmaraton.
O téhle nové a krásné akci si můžete přečíst také v článku Plesenský maraton startoval ve Stodole na Smrčině
Vložit komentář
