logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

RICHARD HOŠEK

RICHARD HOŠEK

Ve středu 12. října 2011 zemřel RICHARD HOŠEK, úspěšný podnikatel – gastronom, honorární konzul Slovenské republiky, duchovní otec projektu meníčka pro bezdomovce a dobrý člověk. Bylo mu 47 let. Čest jeho památce!

Následující rozhovor s Richardem Hoškem byl publikován v knize Pavla Kosorina SLÁVA VÍTĚZŮM, ČEST PORAŽENÝM, aneb Ameriku objevili bezdomovci (Brno 2011).

Vy jste gastronom, hospodský. Kde je počátek vašeho zájmu o tento obor?

U nás je to jakási rodinná tradice. Moje máma vedla hospodu, od malička jsem musel chodit pomáhat, takže jsem vyrůstal mezi těmi stoly a sklenicemi s pivem… Možná to byl tvrdý výcvik, ale mě to bavilo.

Jsou vaše hospody něčím zvláštní?

Mě šíleně baví, když můžu udělat novou restauraci třeba ze starých sklepů. Já si vlezu do jakési pohádky, vezmu si kostým a jsem v jiné době. Chodím i obsluhovat. Nemusel bych, ale nebyl bych šťastnej. To mě na tom baví nejvíc – když můžu lidem posloužit. Opravdu to nedělám pro to, abych měl zadarmo pivo. Mě baví ta zážitková gastronomie.

Dělám středověk, Mexiko, Švejka … Vydělávám peníze a ještě mám zábavu.

Co je podle vás úspěch?

Víte, já vůbec nevím, jestli jsem vhodným reprezentantem toho, čemu se říká úspěch. Pro někoho je úspěch, že je zdravej, má rodinu, je zamilovanej, pro jiného, že vydělá svůj první milion nebo že je starostou v nějaké vesnici. Díky své práci mám fantastický život, moje hospody mě dobře živí, zřejmě si žiju líp než ostatní… Asi to nebude rád slyšet Finanční úřad, ale já dávám lidem práci, dávám jim jídlo a pití, nejsem žádnej kriminálník, kterej si vydělává ilegálně drogama, nehraju automaty, tvrdě pracuju, tak snad mám právo na dům, slušné auto a dovolenou.

Jaké je podle vás podnikatelské prostředí v České republice?

Pokud slušně podnikám, očekával bych od státu trošinku úcty, ne aroganci. Což tady ale bohužel není. Kdyby se všichni podnikatelé, co v téhle zemi zaměstnávají lidi, domluvili, že se na půl roku na všechno vykašlou, tak se tady všechno zhroutí. Já jsem znalej poměrů jinde – v Německu, ve Švédsku, v Belgii, v Lichtenštejnsku, kde jsem byl na úřadech. Tam je úplně jiné chování…

Čemu učíte svůj personál?

Základem je obyčejná slušnost a úcta ke klientovi. Na to tady nejsme zvyklí, takže to na někoho může působit divně… Přijdete do obchodu a prodavačky jsou naštvaný, protože jste je vyrušil v jejich povídání, jim je jedno, jestli tam jste nebo nejste. V Německu nebo v Rakousku vyzkoušíte dvacet párů bot, nic si nekoupíte a oni vám poděkují a popřejí

hezký den. Tady když chcete třetí boty, tak už jsou naštvaní. Ale to asi nezměníme, to je v nás…

Co je v podnikání nejdůležitější?

Hlavní je realizovat svůj vlastní nápad. Starat se o svůj byznys a peníze, které vyděláte, vložit do dalšího byznysu, ne do automatů, ne do drahých aut, ne do blbostí. Když jsem měl svůj první vlastní kapitál, mohl jsem investovat třeba do stavebnictví, ale to není moje branže. Úspěšný můžete být pouze v tom, v čem jste silný. Já jsem silný v gastronomii.

Kdy jste začal myslet na charitu?

Když dosáhnete určité úrovně a všecko je dobrý, řeknete si, Pojď někomu pomoct. Tak jsem už po revoluci vozil do Česka spoustu oblečení a banánů a jogurtů… Tenkrát ještě byly hranice, ale já jsem tam byl tak chorobně známej, že ty kluci celnický mě nechávali projíždět bez problémů. Děckám z dětského domova jsem zaplatil nějaké zájezdy, hokejistům jsem dal peníze…

Přenesme se na chvíli do doby, kdy vám bylo dvacet. Ještě jste nic neznamenal, nikoho nezaměstnával a nevymýšlel charitativní projekty… Které zkušenosti byly pro vás klíčové?

Když je vám dvacet, je pro vás důležitý, že svítí sluníčko a že chodíte s hezkou holkou a že je dobrá parta a někam se jede. Ale později, když dozráváte, což bylo u mě tak v pětadvaceti, jsem začal mít potřebu vidět svět. Tak jsem se neuvěřitelně zakousnul, měl jsem dvě práce a hrozně jsem makal. Dělal jsem od deseti ráno do jedenácti večer v luxusní

pražské restauraci a stejnej majitel mě ještě zaměstnal od jedenácti večer do tří do rána v diskotéce. Tak jsem to vydržel 730 dnů bez volna a vydělal jsem hrozně moc peněz. Pak jsem podnikl cestu kolem světa. Procestoval jsem celou zeměkouli. A když tak jezdíte ze země do země a vidíte tolik věcí, tolik kultur, vyzkoušíte tolik různých jídel… tak najednou chcete cosi víc. Vidíte, že svět je krásný, úžasný. A řeknete si, teď budu sbírat zkušenosti a udělám to doma, protože tam nic takového není.

Kdy se cítíte šťastný?

Já jsem šťastný, když je někdo druhý spokojený. Sám jsem si už užil dost. Procestoval jsem celý svět, mám hezký dům, mercedes, jsem spokojený člověk… A pokud jde o takové to adrenalinové štěstí, že jsem si sedl na zadek, to bylo v Armádě spásy při prvním rozdávání meníček z mé restaurace. Viděl jsem ubohé lidi, se kterými nemám nic společného, jak jedí. A najednou jsem si řekl, že jsem asi něco dobrého udělal.

Jak dlouho vám trvalo, než jste prosadil, aby se přebytečné jídlo z restaurací mohlo dostat k bezdomovcům?

Je to hrozné, ale šest let. Věci se daly do pohybu, teprve když jsem potkal MUDr. Rychnovského, náměstka brněnského primátora. Nemám potřebu dělat mu nějakou reklamu, ale tento člověk je první politik, který se nebál jít do něčeho, co sice pomůže lidem, ale jemu to mnoho bodů nepřinese. Před ním jsem byl za mnoha jinými, s nimiž jsem si tykal, mohl jsem za nimi přijít kdykoli… ale oni to nedokázali, pokyvovali hlavami, ale nic pro to neudělali.

Svůj nápad jste nabízel i jinde než v Brně. Měl jste podobnou zkušenost i v jiných městech?

Mluvil jsem s politiky, kývali hlavami, ale nikdy nic neudělali. Proč? Protože někdo má hlad? To je nezajímá, věřte mi. Byl jsem naštvaný. Říkal jsem si hoši, vy byste měli jít někam do světa, do Německa nebo do Ameriky. Tam byste vydrželi možná dva měsíce a pak by s vámi zatočili. Oni se mají snažit, aby lidem v tom svém městě pomohli, oni by měli přijít za náma a říct Heleďte se restauratéři, nechtěli byste… Copak my hospodští máme chodit s takovými věcmi za politiky? To

je smutný…

Proč jste se vlastně vrátil do České republiky?

Kvůli nemocnému otci, chtěl jsem se o něj postarat. Přišel jsem z jakéhosi luxusu Bahamských ostrovů, a když jsem se vrátil, myslel jsem, že jsem ve středověku. Špinavé silnice, špatní úředníci, špatné počasí… Ale já jsem na středověk zvyklej, konečně provozuju přece Středověké restaurace.

Aby člověk dospěl do fáze, kdy mu dělá dobře, že se stará o spokojenost druhých, to asi není úplně běžné… Jak se to stane?

Musíte mít nejdříve svůj vlastní život v jakési harmonii. Já neříkám, že nemám problémy, tady něco nejde, tam něco nejde, tady vám končí kuchař… ale naučil jsem se nemít strach z věcí, ze kterých strach mít nemusím. Končí kuchař? No tak přijde jinej. Takhle daleko nikdy nebude dvacetiletý kluk, ani třicetiletý. Já ještě taky možná nejsem tak daleko… Když nemáte strach, můžete pomáhat. Někteří lidé vás kritizují za to, že podporujete nefachčenky… Mě uspokojuje, že se najedí lidi, kteří mají hlad. A je mi jedno, že ten člověk je flákač a nechce dělat a jestli s ním máte nějaké problémy… Já jako gastronom nemám rád, když se jídlo vyhazuje. Já doma sním i tvrdý rohlík, a když mám vyhodit chleba, který je plesnivý, i to je mi líto. Řekl byste si, copak ten milionář to má zapotřebí? Nemám to rád ze zásady. Mě k tomu vedla babička, celkem drsně, a ve mně to zůstalo. Když se objevilo v médiích, že dávám jídlo bezdomovcům, dostal jsem od kohosi esemesku, že prý už nepůjde do mé hospody, když teda podporuju ty bezdomovce. Poslal jsem mu seznam všech svých restaurací, které po Evropě mám, aby věděl, kam všude nemá chodit.

obrázek

S Richardem jsem se setkal jen jednou, při tiskové konferenci k Pavlově knize, v níž figurujeme v rolích „vítězů“. Plánovali jsme se setkat, bohužel už jsme to nestihli, a když mi Pavel poslal e-mail s tou smutnou zprávou, připadal jsem si najednou jak hadrový panák – zcela bez života. Jediné, čeho jsem byl v tu chvíli schopen, bylo říkat si: „Proč zrovna on, proč zrovna teď, vždyť mohl ještě tolika lidem pomoct!" Ale pak jsem si řekl: „Nejspíš je ho potřeba už někde jinde, tady jeho mise skončila, jen Bůh ví… a na nás je, abychom pokračovali v jeho práci, dokud nás zde bude třeba." I proto jsem pak zavolal Pavlovi, aby mi poslal vyprávění o Richardovi, aby co nejvíce lidí poznalo, jak žil, co dělal a proč to dělal, aby i oni mohli případně následovat jeho cestu.

Příklad hodný následování Nešlo by to i v jiných městech? Mohlo by to být pro jakékoliv potřebné.
Miloš Škorpil

Pavel Kosorin foto
  • přečteno: 15871/14959×
RICHARD HOŠEK

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (41 hodnocení)

Bookmark and Share

Komentáře pod článkem byly smazány a diskuze uzavřena pro nerespektování podmínek diskuze i přes upozornění správcem webu.

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

Život kolem nás

všechny články Život kolem nás

kde se diskutuje

  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»
  • Běh mi zachránil život : Krásná povídka,ale trochu upravená. Nikdy nemělas 70kg a v ostatním je trochu nadsázka.Moc dobře tě…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků