logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Za vším (pozitivním) hledej muže!

Za vším (pozitivním) hledej muže!

Ano, za to, jaký mám kladný vztah ke sportu teď ve svých 58 letech, může můj manžel Láďa, nadšený sportovec. Cesta k tomu byla ale dlouhá a klopotná …

Rodiče mě vedli jako malou holčičku i skoro dospělou slečnu převážně nesportovním směrem: hrála jsem na klavír a na kytaru, zpívala, uměla háčkovat, plést, vyšívat, šít, dobře se učila a sportu se cíleně vyhýbala. Jedině sjezdovky jsem vzala na milost, to mě i bavilo. Hodiny tělocviku na základce i na gymplu jsem upřímně nesnášela. Navzdory tomu, že jsem byla spíš hubená, oplývala jsem neobratností, nešikovností a měla z toho zákonitě pořádný komplex. Maminčiny rady typu „Nehoň se, zpotíš se a nastydneš, uženeš si zápal plic, zhuntuješ si srdce!“ jsem brala smrtelně vážně. Maximum v běhu byla povinná školní třístovka. Na vysoké to bylo se sportem o fous lepší – tam jsme si mohli vybrat, čemu se chceme věnovat, tak jsem zvolila zvládnutelný aerobik. Po dvou letech povinného tělocviku jsem si oddechla s přesvědčením, že mám od pohybu konečně pokoj. To jsem ovšem netušila, že za pár let bude všechno jinak a sportu propadnu…

Všechno to začalo nevinně, pozváním od kamarádky, abych s ní a s partou jejích kamarádů strávila zimní víkend na lyžích v Krkonoších. Zimu jsem měla vždycky ráda, tak jsem se těšila. Ovšem jen do chvíle, než jsem pochopila, že pod pojmem „lyže“ má celá banda na mysli běžky a sjezdovkami i sjezdaři notně pohrdá. Boudu (no, spíš něco jako kůlnu) v Obřím dole obývali drsní horolezci. To, že nemám běžky, je nevyvedlo z míry, z půdy stáhli jakési zbytky lyží, vybrali mi dvě prkýnka nestejně dlouhá, boty po někom o pár čísel větší a vyrazili jsme na Špindlerovku. Na tuhle první túru nikdy nezapomenu, zvlášť noční sjezd od Obří boudy do Modrého dolu hlubokým sněhem mě ujistil, že běžky asi už ne a v Krkonoších už vůbec. Osud si se mnou ale krásně zalaškoval – mezi horolezci jsem našla svého celoživotního partnera, který postupně obracel můj pohodlný život naruby. A boudička v Obřím dole se na téměř dvacet zim stala druhým domovem naší rozrůstající se rodinky.

Ale zpět do doby před svatbou. Bylo mi jasné, že drsný horolezec nemůže do party přivést městskou fiflenku, a tak přišel jasný imperativ: začni celoročně něco dělat, nebo ho ztratíš! Na běžky i krkonošské terény jsem si brzy zvykla a dnes je to můj nejoblíbenější sport. Ale co od jara do podzimu? Vyřešila to turistika, takže mě parta nějak vzala na milost. Že bych ale měla někdy běhat mě tehdy ani nenapadlo. Přišlo to až o pár let později a zase za tím stál můj Láďa. Tehdy jsem byla už pár let na mateřské se třemi dětmi a každý den se těšila, až manžel přijde z práce a naruší mi ten monotónní každodenní stereotyp. On ale místo povídání nad kafíčkem a hraní s dětmi si skoro každý den po návratu z práce nazul tenisky, natáhl triko a vyrazil na hodinový běh. Až pak se byl ochoten věnovat dětem a mně. No jasně, štvalo mě to, měla jsem na něj vztek a postupně mu začala i závidět – jeho návraty byly plné euforie, sršel energií a dobrou náladou a já jen tiše záviděla. Trvalo mi fakt dost dlouho, než mi došlo, že bych si ty blažené stavy mohla navodit i já. A během. Tak jsem jednou zjara, dlouho po čtyřicítce, zakoupila botasky, navlíkla triko a plná odhodlání jsem vyrazila s přesvědčením, že po hodině běhu se vrátím, celá happy a v poho… Realita mě ale totálně odrovnala: po třech stech metrech ztráta dechu a kolaps a potupný přechod do chůze. Měla jsem děsný vztek, ale Láďa mě podpořil: naučil mě nestydět se za to, že běhám pomalu, že běh střídám s chůzí a tak jsem tedy pomaličku pokračovala. To bylo slávy, když jsem uběhla první kilometr bez přestávky! Se vzrůstající „výkonností“ narůstaly i uběhnuté kilometry, množství uvolňovaných hormonů štěstí a chuť po delších štrekách.

Dnes už si bez běhání či pohybu obecně neumím život představit. Na závody jsem ale samozřejmě nikdy nepomyslela, ty jsou přece pro opravdové běžce, ne pro ty, kteří 10 km pod hodinu nejsou schopni nikdy uběhnout. Poměřit síly a zažít atmosféru závodů mě však lákalo a tak mým prvním závodem byl závod na běžkách. Pro jistotu jsem zvolila závod mimo naši republiku, kde mě nikdo nezná a kde se v několikatisícovém davu ztratím. První Marcialonga byla úchvatná, ty další rovněž a budoucí doufám taky. Ale na běžecké závody pořád nemám odvahu. Zvrat nastal až loni na podzim, kdy mě nejstarší dcera Hela bydlící v Brně vyhecovala k běhu „Vokolo Príglu“. Mám ráda nové výzvy, ráda se pouštím do něčeho, co jsem ještě nezažila, a občas do něčeho úplně ztřeštěného. Tak proč ne tedy konečně běžecký závod? Do cíle jsem se nějak dostala, poslední 2 km jsem už moc nevnímala, ale navzdory hodně vysokému času byly pocity úžasné.

Krátce na to jsem večer sjížděla net a zabrousila i na stránky PIMu. Se sklenkou vína v ruce a odhodláním užít si ještě něco neobvyklého, dokud mi zdraví slouží, jsem se přihlásila na půlmaraton a současně i do Women´s Challenge. Další dny mě však pronásledoval neodbytný pocit, že tentokrát jsem přestřelila. Když jsem se ale dozvěděla, že jsem byla vybraná mezi 12 vyvolených, dolehl na mě pocit zodpovědnosti, že se budu muset připravovat co nejlépe, jak mi čas dovolí, abych se ctí obstála. Kéž se mi to podaří!

Závěrem chci vzkázat hlavně svým dětem:

  • nepromarněte žádnou výzvu, která se vám v životě naskytne
  • pořád mějte před sebou nové a nové cíle a plňte je
  • i v pokročilém věku neuškodí udělat občas něco ztřeštěného, budete z toho mít radost vy a možná i vaše okolí
  • a hlavně: sportujte, sportujte, sportujte!

A poslední slovo: děkuju, Láďo, žes mě trpělivě dovedl k poznání, že nejen běžky, ale i běh je prima.

Miroslava Katzerová foto
  • přečteno: 7131/6981×, 2 komentáře

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (15 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Karolína | 2. 3. 2012 13.06 hod. | 89.24.231.xx
Mirko, pěkně jsi to napsala!! Ten Tvůj vzkaz dětem, vytesat do zdi!!moc pěkné!!

Lenka Zídková | 2. 3. 2012 7.37 hod. | 94.127.128.xxx
Úžasné počtení. O převrácení života naruby sporťákem Vláďou mám i já své zkušenosti. Ikdyž to někdy hodně bolí, můj život se neustále rozšiřuje o báječné zážitky v teniskách, na kole, na běžkách....... Takže díky všem Vláďům, Láďům a ostatním báječným chlapům, kteří nás dokážou tak báječně vyhecovat k nejrůznějším sportovním aktivitám. Závislost si vypěstovat lze tak lehce :-) :-) :-)

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2012

všechny články PIM Women´s Challenge 2012

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běhání ve stádu aneb jak se chováme při velkých městských bězích : Miloši, prosím Tě, Ty poběžíš Olomouc jako vodič na 2:30 ? »
  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Bylo mě velkým potěšením vodit i Míru a Danu ... a v ČB. to bude už pod 2:30 h ... alespoň o…»
  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Loni v Ústí bylo skvělé počasí... »
  • Seriál Běhej lesy pokračuje a míří na Karlštejn : Profit First »
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : já si klouby chráním Colavitalem od Swissu. Vyhovuje mi, že je chuťově dobrý a pomáhá mi klouby…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků