logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech

Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech

Je sobota, 31. března 2012, asi tak pět hodin odpoledne. U ucha mám telefon a na druhé straně Miloše Škorpila. Ano, toho usměvavého chlapíka, který doběhnul do Vídně za tři dny, třikrát obkroužil republiku nebo uběhl 246 km z Atén do Sparty. A přes to všechno má dost času na všechny, kterým příroda nenadělila ani tak zdatné tělo, ani silnou vůli, jaké dostal do kolébky on (a ještě asi dva další běžci, které ale neznám). Miloš by si mohl hýčkat ty svoje rekordy a pyšně se s nimi slunit na běžeckém Olympu, ale on se pohybuje dole, mezi dychtivými amatéry, kteří cítí, co je kouzlo běhu, a dává jim rady, jak na to.

Osud mi nastavil vlídnou tvář, když mě s Milošem svedl dohromady hned v mých běžeckých začátcích. To, co zásadním způsobem ovlivnilo nejen můj trénink, ale i způsob uvažování o běhání jako životním stylu, jako aktivitě radostné a přirozené tak jako spánek, jídlo, práce nebo chůze.

„Miloši, tak jsem to dokázala. Poprvé v životě půlmaraton. Díky.“
„Bezva, to mám radost. Něco o tom napiš, jo? A nezapomeň se zítra hýbat, nebo ti svaly ztuhnou a už se nepohneš, něco k tomu dám na Běžeckou školu, tak si to tam přečti.“
„Jasně.“

Co se běhu týče, tak už nějakou dobu dělám, co Miloš řekne. Ostatně, proč bych se neměla hýbat, že? To pochopím až v neděli ráno. Probouzím se ve chvíli, kdy mi na břicho doskakuje moje nejmladší dcera se šťastným výkřikem: „Mamí, už je den!“. Den po půlmaratonu! A já přemýšlím, jestli bdím, nebo sním... Jestli se mi ten policajt, co na chodníku cvičil běžeckou abecedu, jenom zdál – asi ano. A jestli to tělo připojené k mojí hlavě chci, nebo ne. Došourám se do kuchyně, koukám na startovní číslo – no jistě, ono se to všechno stalo!

Katka a Věra

V lednu jsem od Miloše Škorpila dostala rozpis přípravy na půlmaraton a nejdřív mi oči málem vypadly z důlků. Aha, tak pětkrát týdně vyběhnout, to bylo jediné, co jsem pochopila ihned. Další detaily tréninků jsem začala luštit až postupně a vlastně největší vzpruhou a motivací byly společné výběhy s Běžeckou školou ve Stromovce.

Začala jsem v krutých mrazech a s pocitem, že bych užila spíš brusle než tenisky. Z té party zachumlaných běžců a běžkyň jsem ve tmě viděla jen obrysy. Běhala jsem v jejich stopě s patřičným zpožděním a cítila dobrou náladu, která z nich vyzařovala. A jak sněhy postupně tály a přicházelo jaro, dostávala jsem se do formy, seznamovala se s životem lidí spojených během a vyrazila na první závod, Kbelskou desítku. Ta pro mě dopadla lépe, než jsem čekala – hlavně nedopatřením, protože jsem tak dlouho na trase hledala vodiče na 55 minut, až jsem ho omylem předběhla a potkala až v cíli. To mi nalilo optimismus do žil a poprvé jsem uvěřila tomu, že zaběhnu i půlmaraton.

Věra a Katka

Jenže, co ví každý sportovec, jsem měla pochopit i já. Všechno běží podle plánu, tréninky se krásně řadí za sebou a člověk má pocit, že má všechno pod kontrolou. Jenže, chyba lávky – skočí na vás bacil, na dva týdny vás vyřadí z běžného provozu a o běhání si můžete nechat jen zdát. Přesně to se mi stalo tři týdny před závodem.

„Tak! A je to v háji!“ propadla jsem trudomyslnosti a po deseti dnech beznadějného kloktání Stopanginem oznámila Milošovi, že to balím.

Vzápětí mi přišel stručný mail: „Káťo, opovaž se cokoliv balit, to si jen tělo šetří sílu :- ). Miloš”.

Katka s Věrou

Znáte tu pohádku o živé vodě? Jakoby mě jí polil. Čtyři dny před závodem jsem stála ve Stromovce a zkoušela, jestli mi nohy slouží. Šlo to. Tak je rozhodnuto, v sobotu poběžím. V pátek jsme si s holkami z Women’s Challenge uvařily maratonské nudle (další Škorpilovina) a nacpaly se k prasknutí – ať máme sílu (to už Škorpil nedoporučoval). Ráno jsem si vyplnila údaje na rubu startovního čísla – pro případ, že se vyplní můj sen z předzávodní noci: o maratonských nudlích, které se mi omotaly kolem nohou tak pevně, že nemůžu udělat ani krok, nebo o cíli, který se přede mnou posouvá jako buřt na provázku. Ať vědí, komu zavolat, až najdou osamělou a vyčerpanou běžkyni někde u Vltavy.

Teď ještě rozhodnout se pro správné tempo. Realismus po dvou prostonaných týdnech mi velí pokusit se o čas 2:20, a tak si sepisuji plán trasy a její fázování na ruku, abych měla základní orientaci.

Do ledvinky kapesníky, čtyři datle (Miloš běhá na datle) a iPhone: Joe Cocker mě provází na trénincích často, jsme už dobře sehraní, a když zazpívá svoje „You can live your haven“, mám obvykle pocit, že se vznáším. Tak dneska poběžíme spolu.

U startovní brány se začínají řadit nadšenci, „J“ – písmeno na mém startovním čísle mě posouvá daleko dozadu, odhaduji, že přede mnou stojí dobrých osm – devět tisíc běžců. Howgh! Zima, celý dav se nervózně vlní, běžci jakoby měli místo bot pérka, pruží nahoru a dolů a vzrušeně na sebe pokřikují. A už je to tady, první tóny Vltavy, nadšený jásot, slzy všude kolem, většina lidí se sklání nad hodinky a chystá stopky ke spuštění, pár minut, dav se pomalu sune a rychleji, rychleji, tři, dva jedna start – probíháme startovní čáru.

Moje, do té doby poněkud dřevěné, nohy se najednou dávají do pohybu, chytají klidné tempo, okolo mávají zástupy a já mám pocit, že letím. Vzpomínám si na vyčtené rady. Pokora. Hlavně to nepřepálit, hlavně šetřit síly na horší časy.

lidi! Je to tam

Běžím, užívám si euforii dosud nepoznaného okamžiku, rozhlížím se kolem sebe, občas s někým promluvím, pozdravím známé, liji si do očí vodu z kelímků neschopná se šikovně za běhu napít, čtu si všechno, co mají spoluběžci napsáno na tričkách, čtu si transparenty diváků, sleduji jejich povzbuzování u trati, myslím na svoje děti, sleduji ty tisíce běžících bot všude kolem sebe, pozoruji mraky na obloze, dívám se na řeku a racky. Přemýšlím o svém těle, o tom, co dokáže, soustředím se na to, jestli mě něco bolí – nic, nic se neděje, jen běžím a běžím a hlavou mi běží, že je to dobrý. Lámu si hlavu nad tím, kde asi čeká zakopaný pes. Kdy přijde to peklo, na které jsem se připravovala. Nezrychlovat, šetřit síly.

Katka s Veronikou a Martinou

Zdolávám osmnáctý kilometr, tady má přijít krize. Je to vůbec možné? Hůř už nebude? Slyším kolem povzbuzování, pár běžců zpomaluje a přechází do chůze a já stále běžím, jako objevitel, který si memoruje ten zážitek na celý život... Poslední zatáčka, mírný kopeček a vbíhám na most, slyším ten ruch v cílové rovince a vzpomínám si, že teď je ten pravý okamžik přidat. Rozběhnu se a vím, že jsem to dokázala. Na čtyři datle, s partou mých holek a s Milošem v zádech. Čas 2:05.

Noc po závodě je sladká a ve snu vidím policajta před naším domem, jak cvičí běžeckou abecedu Miloše Škorpila. Tak mu povídám: „Dobře děláte, bude se vám to hodit!“.

Probouzím se ve chvíli, kdy mi na břicho doskakuje moje nejmladší dcera se šťastným výkřikem: „Mamí, už je den!“. Den po půlmaratonu.

Kateřina Jacques foto
  • přečteno: 13509/12482×, 12 komentářů
Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech Půlmaraton na čtyři datle a se Škorpilem v zádech

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (31 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Kateřina/Káťa | 6. 4. 2012 10.35 hod. | 90.180.86.xxx
Jste všichni moc milí, děkuji! Jenže, mám problém – ani se mi to nechce vyslovit a vypsat... zkrátka hecována holkama a povzbuzena Milošem Š (to je zase on) přihlásila, přihlásila, přihlásila jsem se...na, na na, MARATON. A je to venku, rychle pryč, nebo si to rozmyslím... mějte se všichni pěkně a běhejte! Káťa

Tomas_Pce | 5. 4. 2012 22.09 hod. | 77.236.218.xx
Jo skvělý výkon Kateřino, když se kolem mě přehnaly ve Kbelích Tvé pletené návleky, říkal jsem si náhoda, ale teď už vím, že to náhoda nebyla, ale že jsi fakt dobrá. Gratuluji

Martina | 5. 4. 2012 21.22 hod. | 88.101.238.xxx
Nejen tréning, nejen výkon, nejen článek, ale Káťa je skvělá!!! A celá její rodina!

Terezie KK | 5. 4. 2012 18.22 hod. | 83.208.171.xxx
Tak tohle jsem si přečetla s chutí. Neběhat, ihned začnu:) Moc hezké. Text i výkon.

Věra P. | 5. 4. 2012 17.19 hod. | 213.192.12.xx
Káťo, skvělý čas a moc hezký článek.

Jana | 5. 4. 2012 17.06 hod. | 93.90.165.xxx
Hezky motivující příběh, příští rok poběží 20000 běžců :-)

Karolína | 5. 4. 2012 15.46 hod. | 89.24.231.xx
..:-)..moc pěkný, Káťo! zkrátka sis to UŽILA :-)

Lenka | 5. 4. 2012 15.11 hod. | 90.182.88.xx
Díky Káťo, skvělá inspirace pro nadšené začátečnice.

Věra D. | 5. 4. 2012 15.05 hod. | 85.239.228.xxx
Máme hodně podobné pocity. To je úžasné, co s námi Miloš dělá. A jak nám to sluší, úplné běžkyně... Těším se na maratonu

fotoMiloš Škorpil: :), Věro, važ slova, aby si někteří nemysleli Bůh ví, co?

Andrea | 5. 4. 2012 14.45 hod. | 193.85.12.xx
Skvělé, Káťo!!!

1 . 2 

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

PIM Women´s Challenge 2012

všechny články PIM Women´s Challenge 2012

kde se diskutuje

  • Přirozený běžecký styl. Bříško, pata, celá noha, odvalení, zakopnutí, let : Dobrý den, asi to sem moc nepatří, ale chtěla bych Vás poprosit o radu. Od mala nerada běhám…»
  • Deset tipů, jak si v zimě zadělat na top běžeckou formu na jaře a v létě : Jake byste mi prosim doporucili termopradlo na behani a podle ceho vybirat? Moc se mi libi toto…»
  • Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit : Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!! »
  • Poleťte si zaběhat na Madeiru! : Již letííííííííííííííííííííííííím »
  • Nikdy není pozdě začít běhat, stačí jen nazout staré kecky a vyběhnout : Napřed jsem si říkal proč se Neumann jmenuje Barbara. Když Paula je v Čechách Radcliffová .... …»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků