logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Abebe Bikila – šťastný muž

Abebe Bikila – šťastný muž

Každý den běhal po horách a dýchal vůni eukalyptů. Při olympijských hrách se nadechl z plných plic slávy, pak ucítil první doteky skromného blahobytu. Přes noc se stal z „bosého Nikdo“ osobností, jejíž jméno vyslovoval celý sportovní svět. Jeho příběh je z těch, které dokáží oslovit každého a z něhož si každý může vzít pro sebe velmi mnoho. Osmadvacet let čekal, devět let žil a čtyři roky trpěl.

Olympijský maratón v Římě 1960

Na startu se spolu s ostatními netrpělivě rozhlíží po svých soupeřích drobný etiopský vytrvalec Abebe Bikila a není mu rozhodně do smíchu. Je poprvé v cizí zemi, divácká kulisa ho děsí a znervózňuje. Je právě 10. září a na 69 maratónců čeká závod, kterému obětovali čtyři roky své přípravy. Ještě před startovním výstřelem mu stačí trenér Niskanen ukázat na Marokánce Rhadiho a sovětského běžce Popova a říci mu: „Těch se drž!“

Od startu se Bikila drží ve vedoucí skupině, ostatní běžci ho dlouho neberou vážně. Že se začíná dít něco výjimečného pochopí nejdříve novináři a začínají hledat v oficiálních bulletinech olympiády něco o tom drobném, snědém běžci, který navíc běží bos. Rozhlížejí se po sobě, jako by hledali spásu jeden u druhého. Nikde nic. Bikila je až do této chvíle pro celý sportovní svět „pan Nikdo.“

Zhruba v polovině závodu se ze skupiny odpoutává Rhadi, Bikila je zvyklý jako voják poslouchat rozkazy a tak se poslušně vydává za ním. Bok po boku se vzdalují ostatním soupeřům. Mezi novináři se šíří panika, nic, nic, nic, dokonalý pan Nikdo. Bosý Nikdo se pak v posledním kilometru odpoutává od vysíleného Rhadiho a dobíhá si pod Konstantinův oblouk pro senzační vítězství.

Až dlouho po závodě se novináři dozvídají více o tomto nenápadném běžci. On sám je z celé situace neméně zaskočený a rozechvělý a není schopen odpovídat na jejich dotazy. První informace o něm sděluje novinářům až finský trenér v etiopských službách, bývalý chodec a lyžař Onnie Niskanen.

Abebe Bikila se narodil 7.8.1932 v provincii Mout. Jako kluk pásl kozy a samozřejmě naběhal spousty kilometrů po náhorních plošinách. V deseti letech se vypravil s matkou na trh do Addis Abeby a od té chvíle snil o uniformě císařské gardy.

Toto přání se mu splnilo v devatenácti letech. Tam se také poprvé setkal s Niskanenem.

Na olympijské hry se kvalifikoval časem 2:21:23 hod. V olympijském závodě se pak zlepšil o více než šest minut. Po téhle základní informaci však přišla na řadu opravdová lahůdka, Bikila odjel na olympiádu zcela náhodou. Je tomu skutečně tak. Etiopie nebyla dost bohatá na to, aby vyslala velkou výpravu. Bikilu ani zde nikdo pořádně neznal, nemohl se pochlubit výraznými vítězstvími, výraznými výkony a tak nebyl žádný důvod uvažovat o jeho nominaci. Nejlepším tehdejším etiopským maratoncem byl další člen císařské gardy Siamu Biratou, ten měl nominaci prakticky jistou, i když pro formu se pořádal kvalifikační závod. Přehnané sebevědomí pak bylo, tak jak se to mnohokrát stává, důvodem tvrdého pádu. Biratou odjel na dovoleno, trochu se na ni pozapomněl. Do sídelního města se pak vracel celou noc pěšky a po tříhodinovém odpočinku nastoupil na start kvalifikačního závodu. Křeče, které ho postihly, byly důvodem jeho vzdání a současně byly poukázkou k cestě do Říma vítězi kvalifikace Bikilovi.

Jak se rodil maratonský bůh

Že to trochu připomíná příběhy o ošklivém káčátku, které ke štěstí přišlo? Možná, ale jisté je, že bez vlastního Bikilova přičinění by tahle pohádka svou pointu rozhodně neměla.

Děj nejpřekvapivějšího vítězství na římské olympiádě se začal odehrávat při tvrdých denních dávkách šedesátikilometrového běhu naboso, v tvrdých nehostinných přírodních terénech v nadmořské výšce 2400 – 2700 m nad m. Niskanen byl tvrdým zastáncem maximalistické staré finské školy a Bikila velmi poslušným žákem. Byl voják, nosil uniformu, po níž celý život toužil, musel poslouchat a tak poslouchal. Byl také atletem a líbilo se mu běhání, dostával úkoly a ty beze zbytku plnil. Nikdy neodporoval. Niskanen mu nařídil, aby si obul boty a tak si je obul. Na měřených úsecích však náhle dosahoval mnohem horších časů. Boty putovaly zpět do skladu. S přestávkami před závody, s obdobími ladění formy a snižování tréninkových dávek byla průměrná Bikilova kilometráž 900 km měsíčně.

Zrodila se legenda

Jel ulicemi Addis Abeby po boku císaře a za lvem, který jako státní symbol trůnil na kapotě auta. Davy krajanů mohly obdivovat nejvyšší státní vyznamenání, které díky svému triumfu na olympiádě získal. Dostal také dům a začal studovat. Svět se mu otevřel dokořán. Nejednou musel odmítnout pozvání k závodu, aby se neuběhal k smrti. Vyhrál i maratón v Košicích, běžel v Praze. Změnily se mu nejen životní podmínky, změnil se i jako člověk. Zmizela plachost, neobratnost v jednání, naučil se mluvit, vyjadřovat své názory. Stal se privilegovaným členem císařské gardy, světoznámým vytrvalcem a k těmto titulům dorostl i lidsky.

Když v roce 1960 běžel v Římě bosýma nohama po žhnoucí Via Appia, křižovaly se ženy na chodnících. Když v roce 1964 po skončení nejrychlejšího maratonského běhu v dějinách 2:12:11 dělal na stadiónu v Tokiu dřepy pro uvolnění svalstva, za jeho zády odnášeli zcela vyčerpaného běžce na nosítkách.
Podruhé získal zlatou olympijskou medaili, ale tiskové agentury stále ještě psaly jeho jméno špatně – zaměňovaly křestní jméno za příjmení.

Tokio 1964 – první maratonec obhajuje olympijské vítězství

Za čtyři roky jel na svoje druhé olympijské hry. Tentokrát už ne náhodou, přesto ale osud chtěl, aby to nebylo tak jednoznačné. Chybělo opravdu velmi málo, aby se nestal prvním maratoncem, který dokázal obhájit své olympijské vítězství. Pět týdnů před olympiádou, místo aby ladil na svůj závod, ho vezou do nemocnice. Akutní zánět slepého střeva je mrcha, která se rozhodla pomoci jeho soupeřům. Abebe Bikila však není z těch, kteří by byli zvyklí předem odcházet z boje, vždyť je elitním vojákem císařské armády. Mnozí si mysleli, že není možné, aby s čerstvě zašitým břichem byl schopný podat vrcholný běžecký výkon.

Bikila se však nevzdal, již několik dní po operaci sténala jeho nemocniční postel pod gymnastickými cviky, jimiž začal zpevňovat své ochablé svaly.

V okruhu favoritů závodu se však jeho jméno neobjevovalo. Papírové tipy však braly tak jako před čtyřmi lety za své, když s ním do obrátky stačili zuby nehty držet tempo jen Australan Ron Clarke a Ir Hogan. Už se neobjevovala otázka: „Kdo to je?“ Teď se všichni ptali: „Jak je to možné?“

Do cíle přiběhl poměrně svěží se čtyřminutovým náskokem. Ztratil na váze jenom pětatřicet deka! Důkaz absolutní fyzické odolnosti, mimořádné připravenosti a vítězství lidské vůle.

Uvítání doma bylo ještě skvělejší než před čtyřmi lety. Byl povýšen do hodnosti poručíka, opět se mu zvýšil životní standard. Byl prvním maratoncem, který obhájil olympijské vítězství, to se před ním nepodařilo ani takovým běžcům, jako byl Emil Zátopek nebo Kolehmainen. Jeho příklad přilákal k atletice stovky běžců, někteří už mířili do světové špičky.

Zase objížděl svět, vyhrával, vyprávěl, nechal se ukazovat, ale už na něm byla znát únava, jakoby najednou zestárl. Věděl ale, že už má svého nástupce, o němž se všude zmiňoval, a jehož jméno bylo Mamo Wolde.

Mexiko 1968

Na svou třetí olympiádu do Mexika odjížděl s odhodláním vyhrát. Kupodivu, tentokrát se s  otázkou jeho startu nevyrojily žádné otazníky. Ve světle pozdějších událostí přeci jenom nějaké byly, ale nikdo s nimi předem nešel na trh. Nikdy se již s jistotou nedozvíme, jestli zánártní kůstka byla prasklá už před odjezdem na olympiádu a ve víře v Bikilovu odolnost se o tom nikdo nezmínil, nebo jestli praskla až při závodě. Nicméně řada odborníků se dodnes přiklání k tomu, že musel s tímto zraněním už nastoupit na start. Skutečností však je, že Abebe Bikila musel pro nesnesitelné bolesti po sedmnácti kilometrech olympijského maratonu ze závodu odstoupit. Závod pak vyhrál s tříminutovým náskokem, kdo jiný, než jeho nástupce Mamo Wolde.

Abebe Bikila věděl, že v jeho 36 letech je již s velkou atletikou konec, na dalších hrách už by neměl šanci. Proto se s velkým úsilím začal věnovat vojenské práci. Stal se instruktorem armádních jednotek v okolí hlavního města. Cestoval, vysvětloval, radil, ale také rád a zajímavě vyprávěl o světě, o velkých závodech, o olympijských hrách. Kluk z náhorní plošiny doběhal, ale zralý muž lákal k atletice jiné, vysvětloval, jak na to a také seznamoval jiné s tím, proč trénink mnohdy bolí.

Osud se začíná naplňovat

Noc z 20. na  21. března 1969. Abebe Bikila se vrací z jedné z instruktáží. Prší. Najednou ho oslní světla protijedoucího vozu. Na kluzké vozovce strhává volant, aby se vyhnul srážce. Jeho auto se v divokých kotrmelcích řítí kamsi do hlubin …

Abebe Bikila ležel plných třináct hodin na dně rokle. Řidič protijedoucího vozu ujel. Zase čekal, jako když byl kluk, na svou šanci. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách, aby udrželi jeho tělo při životě. Bikila nejtěžší okamžik ve svém životě přežil. Byl to ale život? Pro člověka zvyklého denně běhat? Radovat se z každého kroku? Ani řada operací nevrátila jeho tělu pohyb. Jen částečně hýbal rukama a částečně mohl hýbat obličejovými svaly. Zbytek těla zůstal ochrnutý. Byl bezmocný, ale jeho bezmezná vůle byla silnější než nepřízeň osudu. Zúčastňoval se soutěží pro invalidy. Dobře prý hrál stolní tenis a vynikal v lukostřelbě.

Jel na čtvrtou olympiádu. V Mnichově ho uvítali s úctou a bouřlivými ovacemi. Díval se na sportovní boje, na bohatý stůl fantastického pohybu, smutně. Věděl, že jemu už nepomůže žádný zázrak.

Zemřel 25. října 1973 na mozkovou mrtvici. Běžec, který snesl nejtvrdší tréninkovou zátěž zemřel na nedostatek pohybu.

Tady by se mohlo zdát, že příběh o Abebem Bikilovi končí. Naštěstí má člověk jednu vlastnost, která ho odlišuje od ostatních živočichů na planetě Zemi. Je to snění. Zkuste tedy zavřít oči, lehce se uvolnit a přeneste se zhruba 40 let zpátky do Etiopie, na jednu z jejích náhorních plošin. Už ho vidíte? Ještě ne? Chce to jen více se soustředit, už zase vyběhl na svou denní běžeckou dávku…

Je půl šesté ráno, citelné chladno, brrrrrrrrr, je také tma. Po silnici z Addis Abeby do Asmaru běží muž. Noční hlídač u benzínové pumpy bezděčně vyskočí ze svého lože, ale pak zase klidně ulehne a pokračuje v pokojném spánku. V dálce je vidět slabě osvětlené město, v němž jsou otevřeny jediné obchody. Jsou to obchody s rakvemi. Jediné obchody, které v této zemi nemají nikdy zavřeno.
Běžec má na sobě krátké bílé trenky a tmavozelený svetr. Jeho nohy jsou tenčí, než bychom u běžce čekali; stehna byste skoro obemkli prsty ruky a lýtka se podobají kabelu. Nohy do O jako u všech Etiopanů. Ale přesto něčím vás ten běžec zaujme. No jasně, je to to zvláštní světlo. Ale co je jeho příčinou? Už to vidíte, to světlo září přímo z něho, je to radost z pohybu, je to absolutní splynutí s přírodou. Tohle bude skutečně požehnaný člověk. Bezděky se vám vybaví datum, je 10. srpna 1960 a o tomto muži bude za měsíc mluvit celý svět v největších superlativech. Ten muž je totiž Abebe Bikila.

Abebe Bikila běží ponořen do jakéhosi vnitřního rytmu, tempem 96 kroků za minutu. Každé ráno s výjimkou nedělí uběhne 20 – 25 kilometrů. Třikrát týdně jej můžete spatřit na planinách, třikrát týdně na silnici.
Zkoušíte se ve svém snění ponořit hlouběji a zjistit o tomto nevšedním muži ještě něco více. Paráda, daří se to.
Vidíme nyní před sebou Jirru, malou vesnici vzdálenou 200 km severně od Addis Abeby. Jeho otec je tu nájemcem polí. Přeneseme se ve snu o devatenáct let dopředu a vidíme Abebe Bikilu zářícího štěstím, to se právě dozvěděl, že byl přijat do císařské armády. Kdo se to okolo našeho muže motá, no jasně, to je ten švédský major letectva Onni Niskanen, co byl pověřen císařem, aby se ujal sportovní výchovy jeho vojáků. Slyšíme, jak s někým hovoří a zrovna mu říká, jak se poprvé s Bikilou setkal. „Když jsem ho poprvé viděl běžet, měl jsem dojem, že běží jako ovčák, dělal totiž příliš dlouhé kroky, neovládal dobře horní polovinu těla a neměl vyvážené pohyby. Podívejte se na něho teď: správné pohyby pánve, holeně jdou daleko vpřed, žádné trhavé pohyby, ramena dávají pohyb rukám, nikoliv ruce ramenům.“
Jsme zase na náhorní plošině ve výšce 2600 m nad mořem, ráno je chladné jako někde na Islandu. Silnice stoupá a v mrazivém vzduchu teď Bikila běží tempem 23 km za hodinu. Stádo oslů hnaných na trh se plouží silnicí; jsou vysoko naloženi eukalyptovou kůrou a větvemi a pytli s obilím. Honák sedí na mezku a spí. Jeden z oslů vyráží milostný ryk a kličkuje po silnici za svou družkou.
Tam nahoře na kopci, kde silnice pomalu přechází v oblohu, vypadá Bikilova postava jako sirka. Zdá se, že není nic nesmyslnějšího než běžet v této zimě, zároveň ale cítíte, že není ani nic velkolepějšího, než možnost sledovat ho v jeho radosti. Běží se zrakem upřeným k zemi – k půdě Etiopie, která byla kdysi tak drahá jejím vládcům, že jí dávali smývat z podrážek cizinců, kteří ji opouštěli.
Běží s prázdným žaludkem. Pokud se ptáte proč a jak to může vydržet? Tak odpověď je velmi jednoduchá. Tři měsíce se drží v Etiopii půst a Bikila je věřící koptický křesťan a půst přísně dodržuje. Jeho jedinou stravou po tyto tři měsíce je pouze několik lžic zeleniny a suchý chléb.
Začíná pomalu svítat, obloha na východě se začíná zbarvovat do fialova a šeda, slunci brání k ozáření celé náhorní krajiny obrovský mrak. Bikila zvýšil tempo už na 25 kilometrů za hodinu, ačkoliv vybíhá další z četných kopců. Běh do kopce tvoří v jeho tréninku tu nejdůležitější část.
Najednou se zcela rozední a my vidíme, že Bikila se již začíná vracet domů ke své rodině. Běží stále lehce, i když jeho hnědý obličej se leskne potem jako kovaný. Po stranách nosu se mu třpytí jemné perličky potu a stékají mu do kníru. Vypadá větší než ve skutečnosti je (174 cm) a po léta si udržuje stejnou váhu (118 liber). Dýchá velmi lehce, vždyť jeho plíce jsou jedny z nejmocnějších, jaké vytrvalci mají a není divu, když většinu kilometrů naběhá ve výšce okolo 2500 m nad m.
Cesta vede dál z kopce, Bikila stále běží rychlostí 25 km za hod. Silnice se stává čím dál tím frekventovanější. Je na ní stále více oslů, nákladních aut naložených dřívím jedoucích do Addis Abeby. A Najednou už neběží sám. Po obou stranách silnice můžeme spatřit běžící muže, kteří si přidržují oběma rukama hůl položenou přes šíji. Takto dokáží obyvatelé Etiopie uběhnout až 50 km za den.

Na východě se objevují první červánky, slunce proráží mraky a Bikilův profil se náhle tmavě rýsuje proti obloze. Jeho spodní ret je daleko vysunutý, velké ruce mávají ve vzduchu jako ptačí pařáty. Psi mu skáčí do cesty. Před chatrčemi postávají ženy. Pořád je ještě zima, k polednímu však bude 30o C ve stínu.
A už je tu Addis Abeba. Čtyři sta padesát tisíc lidí zde žije svorně ve směsici chatrčí a vil. Bikila se obratně pohybuje lidským hemžením, nikdo si ho nevšímá. V Etiopii není kult hvězd. Posledních 100 m běží jako tanečník, s uvolněnými pažemi a zápěstím a pak zahýbá do brány strážnice císařské stráže. Nejeví stránky únavy. Na trávníku udělá několik uvolňovacích cviků, několik dřepů a komíhání trupem. Lehá si na trávu a dělá kotoul vzad, pak několik poskoků a několikrát v hlubokém předklonu vydechne. Nejde odpočívat, ba naopak bere do ruky tenisovou raketu a jde si zahrát s plukovníkem Bekelou.

Je večer, vidíme Bikilu jak spěchá domů za svou ženou a čtyřmi dětmi. Doma má na talíři připravené národní jídlo wat – guláš z jehněčího a slepičího masa, které s natvrdo vařenými vejci plave v hnědé máselné omáčce a je vydatně okořeněno červeným berberským pepřem. Nám Evropanům po pozření tohoto jídla šlehají plameny z úst.

Je další ráno, půl páté. Žena a děti spí, ale Bikilovi začíná další krásný den. Před domem si promasíruje lýtka, udělá pár kliků a znovu tak jako včera a všechny dny před tím vyráží do tmavé noci. Jakmile udělá první kroky po silnici, rozbíhá se jako ve snu, neohlíží se ani nalevo ani napravo. Prvních deset minut je nejhorších, zima se zdá stále větší, má pocit, že mu odumírají prsty na rukou i nohou …
Dnešní trénink pomalu končí, po ranním chladu ani památky, naopak nyní má pocit, že je rozpálen jako kamna a obává se, že každá větev, každý keř, jehož se dotkne, spálí.

Vítám vás doma z krásného výletu do náhorních plošin Etiopie, z krásného výletu, kdy jste měli možnost prožít dva všední dny maratonského krále Abebe Bikili.

Jaké je poselství Abebe Bikili a jeho trenéra Niskanena současným běžcům?

  • Běhejte, běhejte, běhejte bez ohledu na počasí, na to, je-li horko nebo mráz
  • Nejlepší posilování pro běžce je běh v kopcích a ne navzpírané tuny v posilovně – Bikila jen málo posiloval horní část těla. Nikdy nevzpíral. Říkal: „Celá moje síla je v dolní polovině těla“

  • Běhejte, ale zároveň šetřete síly – neztrácejte je v nesčetných závodech – Niskanen ho nechával během roku startovat pouze na třech maratonech. Nechtěl ho příliš přepínat

Inspiraci a informace k napsání tohoto článku jsem čerpal z řady článků uveřejněných v časopise Stadion v osmdesátých letech minulého století.

Miloš Škorpil foto
Abebe Bikila – šťastný muž Abebe Bikila – šťastný muž Abebe Bikila – šťastný muž Abebe Bikila – šťastný muž Abebe Bikila – šťastný muž Abebe Bikila – šťastný muž Abebe Bikila – šťastný muž

Hodnoť článek

4 z 5 hvězd lepší (9 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

seriál Five Fingers a běhání na boso

Běh – můj život

všechny články Běh – můj život

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Běžecké středy Běžecké školy na Praze 14 – Černém Mostě : Dobrý den, ráda bych se zeptala, zda i v letošním roce probíhá příprava pokročilých běžců, zda…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : Dobrý den, mapa závodu je vždy dostupná na stránce runczech.com Může se stát, že trasa se nebude…»
  • Trasa půlmaratonu vede mezi skvosty Karlových Varů : nevíte proč někdo sem nedal mapku trasy půlmaratonu? »
  • Triky a pověry spojené s běháním. Dvacátý pátý tip Běžecké školy pro váš lepší života běh : Ahoj, začala jsem běhat téměř před rokem. Pamatuji si, že ty začátky byly opravdu šílené, ale je to…»
  • Zapomeňte na hubnutí, žijte, abyste zvýšili svou vitalitu a chuť do života : Moc krásný článek ... souhlasím. Skvělé motto na závěr a knihu od A.L.Gittleman mohu vřele…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků