logotype Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Jak mě to všechno doběhlo

Jak mě to všechno doběhlo

Nedávno jsem psala o tom, jak jsem obdržela startovní číslo na svůj první půlmaraton, jak se mi z toho roztřásla kolena a jak jsem natěšená. O tom, jak poběžím pro svoje rodiče, kteří mají oba letos sedmdesát let, a pro své dva syny, kteří jsou tím nejlepším, co mě v životě potkalo.

Měla jsem čtrnáct týdnů poctivého tréninku za sebou. Podle tréninkového plánu, který mi sestavil Miloš na míru. Sice jsem nebyla běžec úplný začátečník, ale tento plán mi vnesl do mého běhání i do mého života řád. Jsem svou náturou chaotik. A vzhledem k tomu, že mým koníčkem je kreslení a výtvarno vůbec, mám v sobě i takový ten bohémský nadhled, takže uspořádaný stůl do sektorů A, B případně C opravdu nemám a svůj život také ne.

Pětkrát týdně trénink, pondělí a pátek volno. Poprvé jsem si měřila tepovou frekvenci a začala jsem tak více vnímat své srdíčko i své tělo. Učila jsem se běhat pomalu i být trpělivá. Pomalu ale jistě jsem se posunovala s fyzičkou i délkou běžecké trasy k lepším hodnotám. Přijala jsem postupně i to, že někdy se mi běželo skvěle, lehce, paráda! Ovšem druhý den nohy z olova, plíce toužily opustit hrudník a já nemohla, a chtěla trénink vzdát. Co se děje, proč? Střídavě mě všechno bolelo a také kromě takzvaného Indiána, kdy se běh střídá s chůzí, jsem poznala i partyzána. Tak jsem si pojmenovala trénink, kdy jsem byla nucená stále pohledem vyhledávat keře, za ně se bleskurychle ukrývat a opět vybíhat. Jestli to bylo ze špatného jídla nebo z přetažení, netuším, ale vyrovnat jsem se s tím musela a nebylo to kolikrát jednoduché a k smíchu také ne. To až s odstupem času. Naučila jsem se, že tělo ví, co dělá, že mi tím něco oznamuje a já nemám hlavně šílet, ale zpomalit.

Intervalové středy mě nebavily, to Miloš ví, ale trenér se poslouchat musí. A já ho navíc poslouchat chtěla! Byly to opravdu pestré týdny. Odpoledne jsem se vždycky přiřítila z práce, honem do tenisek a na trasu. Makala jsem a bavilo mě to moc. Jsem jenom člověk, někdy se mi také nechtělo, ale ta meta na obzoru, můj půlmaraton, mi za obutí tenisek a překonání sebe vždycky stála.

Běh Lužánkami

Soboty byly ve znamení dlouhých tras, tedy tzv. objemů. Začínala jsem na nějakých osmi, devíti kilometrech a nejvíce před půlkou mě čekalo sedmnáct.

Už překročením patnácti kilometrů jsem jakoby vběhla do světa jiných možností. Zároveň jsem cítila jakousi sílu, duševní i fyzickou, že se mi půlmaraton přestal jevit jen jako sen, ale už jako docela reálný cíl.

První sobota se sedmnáctkou kilometrů. Zradil mě měřič, ale nějak jsem to zvládla. Už mě bolelo snad celé tělo. Vždyť makáš, to musí být někde znát, uklidňovala jsem se. Trošku více mě bolely kyčle. Po několika kilometrech se ale vždycky umoudřily a přestaly zlobit.

s kamarádkou psycholožkou

Další sobota s nejvyšší kilometráží. Ještě jednou sedmnáct a poslední tři týdny se už dávky směrem k půlmaratonu snižují, tělo se dolaďuje, uklidňuje a těší na svůj den.

Bylo mi fajn. Kyčel sice bolela, ale počítala jsem s tím, že po pěti kilometrech, než proběhnu lesíkem, bude v klidu. Běželo se mi moc dobře, lesík byl nicméně za mnou a noha protestovala. Čekal mě úsek docela náročných kopečků. Kupodivu stoupání jsem zvládla lépe než obvykle. Následoval můj nejoblíbenější úsek trasy, serpentýny z kopce dolů, krásným lesem, skoro jak na horách, jen pár kilometrů za naším městem. Ale ouha! Kyčel už bolela tak urputně, že jsem jí musela odlehčovat, uhýbala jsem bolesti, zpomalila, ale stále jsem běžela. Na desátém kilometru probíhám dlouhou vesnicí, kde jsem se vždycky kochávala náměstíčkem, zahrádkami, rozcestníky. Dnes jsem na to neměla ani pomyšlení. Myslela jsem jen na nohu a na tu bolest. Bylo to čím dál tím méně snesitelné. Domů mně zbývalo „už jen“ sedm kilometrů. Stop! Konec vesnice a já to musela vzdát. Nemohla jsem pomalu ani jít. Nemohla jsem na nohu ani dostoupnout. Tisíc nožů jakoby bodalo do kyčle. Šla jsem a říkala si pořád, půjdu svižně, za chvíli se rozběhnu, to dám! Sama jsem ale věděla, že to už prostě nebude pravda. Domů jsem se dovlekla ubrečená.

s Radkou na Masarykově okruhu

Za tři týdny máš půlku! Nevyváděj! Chce to odpočinek. Tři dny klid a uvidíš, půjde to. Tak nějak jsem se snažila udržet klid a koncentraci. Prošel týden a já sotva chodila. Cesta do práce vlakem byla utrpení. Nastoupit do vlaku a vystoupit z něj, ty schody, které jsem dřív nevnímala, byly pomalu nepřekonatelnou překážkou. Běžet to nešlo vůbec.

Byla jsem zoufalá. Nedokázala jsem se nad věc povznést. Vím, říkala jsem si, vím, že jsou horší věci, lidé jsou nemocní, mají postižené děti, umírají… vím to… ale… PROČ? PROČ ZROVNA TEĎ?! ZA CO?

Čas se krátil a já hodlala podstoupit všechno možné. Kamarád mi dal kontakt na léčitelku. Ta kolem mě pobíhala s virgulí, a kyvadélkem zaháněla zlé cosi, co ovládalo moji kyčel. Nepovedlo se. To zlé se nepolekalo a zůstalo tam. Kamarádčina maminka je výborná masérka. Absolvovala jsem několikadenní terapii s masáží, která bolela jako čert, nicméně noha protestovala dál.

Miloš mi dal kontakt na sportovního fyzioterapeuta. K němu jsem docházela, cvičil se mnou, porovnal mi kosti a pokaždé řekl, že by to mělo jít, ať si zkusím jít večer lehce zaběhat. Pokaždé to dopadlo stejně. Nešlo to. Ta bolest byla taková, že to přes ni prostě nešlo, a to nejsem žádná padavka.

Rentgenové vyšetření naštěstí vyloučilo artrózu. Chrupavka je v pořádku. Pan doktor mi dal týden před závodem injekci. Prý to buď zabere do dvou dnů, nebo ne. Takže tušíte správně. Nezabralo. Kamarádka, se kterou jsem měla závod běžet, měla také nějaké bolesti a říkala, že si zkusila dát prášek proti bolesti a šlo to. Víme, že je to špatně, ale tak pro jednou by to snad šlo. Měla jsem v sobě asi čtyři silné prášky proti bolesti a natěšeně obula tenisky. Po chvíli jsem se vrátila domů zase ubulená. Jako kdybych si vzala lentilky. Vůbec nic se nestalo. Kyčel bolela jako čert.

Situace, kterou jsem si nedokázala vůbec představit a připustit, to, že bych snad půlmaraton v Olomouci neběžela, byla tady a byla to skutečnost. Našim jsem sdělila, že se výlet nekoná. Měla jsem chuť zalézt někam do kouta, lízat si rány a nekomunikovat se světem.

s Radkou v Olomouci

Pojedeš mi fandit? Psala mi Radka na netu. Ne Radu, já tam nemůžu jet, to nedám. Bojovala jsem se sebou. Pak si ale říkám, tak přece ji v tom nenechám. A copak jsem nějaká padavka a budu se tady doma sebelitovat? A jela jsem. Atmosféra byla opět úžasná. Byla jsem jako fanoušek už na několika půlmaratonech, ale když tentokrát měla konečně ta Vltava hrát také pro mě! Stála jsem opět ve VIP zóně, vše viděla z první ruky, ty šťastné lidi v teniskách, fandící, to sportovní nadšení všude kolem. Bulela jsem a mávala Radce na cestu. Moc jsem jí a všem přála, ať si závod užijí, ať se jim běží dobře a vrátí se do cíle v pohodě a třeba i ve vysněném čase.

Ta myšlenka, že jsem mohla teď být na trase také, rodiče, kluci… a všechno, o čem jsem si snila… se mi samozřejmě pořád vracela. Člověk byl v tu chvíli neskutečně bezmocný.

Nicméně to byl krásný večer. Ráďa, Renča, Víťa i ostatní doběhli. Hrozně jsem se těšila, že po závodu dostanu ten alobal na sebe:-). Ráďa mi dala ten svůj na památku. Večer byl ve znamení přátelství a to je teprve výhra! Když jsem se ráno vracela do Brna, hřál mě krásný pocit z prožitého. Cítila jsem, jak radost druhých zatlačila do pozadí moji bolest a zmírnila ji. Bylo mi krásně.

Je to už měsíc a půl, co neběhám. Chodím už bez bolesti. Svoje běžecké trasy procházím svižnou chůzí s nordic holemi. Připadám si jako zoufalý lyžař, který ještě nepostřehl, že zima už dávno skončila. Jezdím na kole. Nedávno se mi tak dobře šlo, bylo krásné odpoledne, tak si říkám, když mi to tak šlape, co kdybych zkusila popoběhnout. Třeba si toho noha nevšimne:-). A tak jsem začala lehce vyklusávat. Asi po pěti metrech mi dala nožička patřičně najevo, že jako fakt sleduje hru a to, co jsem teď zkoušela, nebyla rozhodně chůze! Zase ty známé nožíky v kyčli.

Čeká mě neurologické vyšetření, snad CT nebo magnetická rezonance. Na nohu se už nezlobím, byla bych spíš ráda, kdyby jí konečně nějaký ten MUDr. dokázal pomoci.

Z úst moudrých a zkušených jsem se dozvěděla, že mi to mé tělo něco chce říct. Asi naznačovalo, já ho neposlouchala, tak mě takto zastavilo. Prý mám asi zpomalit a dostala jsem více času dívat se kolem sebe. Proč, to prý poznám časem. Protože co se děje, neděje se jen tak, ale pokaždé to má svůj smysl.

Každopádně už teď vím, že mě tato zkušenost zase o něco posílila, zocelila, jak říká můj taťka:-) a posunula o kousek dál. Byla to pro mě taková ta náročná životní situace, při které také člověk pozná, jestli ti lidé kolem jsou opravdu přátelé a kamarádi, jak si o nich myslíte. Ti moji jsou! Těch přátelství si vážím! A mají větší cenu, než medaile z půlky.

Moje vlastní tělo mě doběhlo. Zatím ještě netuším, co mi všechno mělo naznačit, říct nebo dát. Budu přemýšlet a sledovat hru a až na to přijdu, ráda se s vámi o tom podělím. Každopádně jsem sama hrozně zvědavá a těším se na to, jak na rozuzlení detektivky…

okolo Príglu

Půlmaraton mám přehlášený na září do Ústí nad Labem. Každopádně přihlášená jsem už na závod nočním Brnem v srpnu a na pětku v Praze. Na podzim bych chtěla podruhé běžet kolem naší Brněnské přehrady v krásném barevném listí jako loni.

Nechám se překvapit.

Lada Bízová foto
  • přečteno: 6730/6474×, 2 komentáře
Jak mě to všechno doběhlo Jak mě to všechno doběhlo Jak mě to všechno doběhlo Jak mě to všechno doběhlo Jak mě to všechno doběhlo

Hodnoť článek

5 z 5 hvězd líbí se mi (20 hodnocení)

Bookmark and Share

Vložit komentář Vložit komentář

Michal | 11. 7. 2014 15.05 hod. | 213.192.12.xx
Ten pocit, když se člověk na něco připravuje, poctivě trénuje a pak................se něco pos......kazí, je strašnej. Nepomůžou žádný slova, že další rok tady ten závod bude taky.............alespoň ne hned. Každopádně ale, čas všechno vyřeší a je pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré. Vím o tom svoje. Chtěl jsem jít letos na maraton a nakonec..............prostě jsem tam byl jen jako divák (hodně běžecky nadrženej divák :-)) Určitě bude ještě dost příležitostí a nechystáme se přeci zítra umřít :-)
A ten závod, ten tady opravdu další rok bude !!!!!

runner | 10. 7. 2014 11.20 hod. | 178.77.195.xx
Lado, přeju hodně sil a trpělivosti. Jednou to bolet přestane. Moje kamarádka měla podobný problém, po roce jí zjistili prodělanou boreliózu, která se jí usadila v kyčelním kloubu a koleni – po dvou měsících antibiotik se stav zlepšil, nyní již opět běhá jako laňka. Chce to čas a neztrácet naději!

prohledávání Běžeckých článků


inzerce

adidas Women´s Challenge 2014

všechny články adidas Women´s Challenge 2014

Anketa – hlasuj i ty!

kde se diskutuje

  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Bylo mě velkým potěšením vodit i Míru a Danu ... a v ČB. to bude už pod 2:30 h ... alespoň o…»
  • Do třetice všeho dobrého a zlého : Loni v Ústí bylo skvělé počasí... »
  • Seriál Běhej lesy pokračuje a míří na Karlštejn : Profit First »
  • Bolest kloubů. Jak jí předcházet, co s tím, když už omezuje náš pohyb? : já si klouby chráním Colavitalem od Swissu. Vyhovuje mi, že je chuťově dobrý a pomáhá mi klouby…»
  • Úrazy Achillovy šlachy. Prevence a jejich léčení : Hledám možnou léčbu chronickėho zánětu Achil.šlachy.Bohužel mi nic ze standartních léčebných metod…»

inzerce

běžecká škola

Běžecká škola ve firmách eshop Běžecké školy Dámský běžecký klub

rubriky běžeckých článků

autoři běžeckých článků