MS a ME v běhu na 24 hodin 2010 – Brive la Gaillarde – Francie
Ve francouzském městě v Brive la Gaillarde se 13.-14.5.2010 konalo mistrovství světa a Evropy v běhu na 24 h. Z Čech do Francie směřovala po vlastní ose 3 osobní auta. Naše minivýprava odjížděla z Žebráku asi po osmé hodině večerní – Tomáš Dittrich s přítelkyní Markétou, Pavlína Procházková a já. O ostatní části výpravy jsme neměli žádné zprávy, doufali jsme, že se v pořádku sejdeme až na místě.
Těsně před Plzní hr, hr v motoru a bylo hotovo, motor se zadřel, začalo se z něho kouřit. Bylo to blízko pumpy, tak nás nějací hodní kluci odtáhli, Pavli zavolala svého manžela, ten přijel autem, naložil Markétu, odvezl jí do Žebráku, kde vzala náhradní auto, abychom mohli pokračovat směr Francie. Tomáš řešil mezitím odtahovku a já s Pavli skončily v Tescu na lavičce. Kolem 22:00 hodiny jsme pokračovali dál, Tomáš se střídal v řízení s Markétou, cesta ubíhala bez problémů, až na to, že skoro stále pršelo, bylo zataženo, zima, žádné nadějné vyhlídky.
V Brive jsme byli kolem poledne 12.5., našli jsme komplex hotýlků typu Formule 1, kde měli být všichni ubytovaní. Markéta a Tomáš měli ubytování zvlášť v hotelu v centru. Z naší výpravy nikde nikdo, nic jsme nevěděli, naštěstí Markéta umí perfektně anglicky, tak začala zjišťovat podrobnosti, ale chvíli to ještě trvalo, než jsme věděli, co a jak. Zavazadla jsme nechaly v jednom pokoji a pořadatelé nás odvezli k hale, kde měl být oběd, tam po nás chtěli lístky, ale ty jsme s Pavli neměly, já už měla úplně strašný hlad. Za nějakou dobu se objevil Martin Hunčovský a dozvěděly jsme se, že auto, co vezlo podstatnou část české výpravy (Petra Dostálka, Milana Adamce, Vilmu Podmelovou, a doprovod Katku a Honzu), mělo taky poruchu a na neštěstí až v Německu. Sice sehnali náhradní auto, ale nevešli se všichni, Otto Seitl, šéf výpravy, se vrátil zpátky do Čech, byla tedy otázka, jestli zbytek výpravy vůbec dorazí a hlavně v kolik hodin.
Všechny tyhle negativní okolnosti nám zrovna na optimismu a klidu nepřidaly. Ale už to bylo celkem príma, bylo jídlo, hlavní věc před ultra a móóc dobrý jídlo, takhle dobře mi už dlouho nikdo neuvařil. Od haly jezdily autobusy k hotýlkům, tak jsme se zase nechali odvézt, chvilku si odpočinuli a pak se zase vrátili na zahajovací ceremoniál. Naše výprava vyfasovala malou holčičku s cedulkou s názvem státu a vlajkou, průvod došel do místa, kde měl probíhat závod a pak opět do haly, kde byla pasta párty. Musím pochválit francouzskou kuchyni, bylo to vždy skvělé jídlo, předkrm, polévka, hl. jídlo, dezert, k pití růžové, červené víno, usadili nás k japonské výpravě, tak nám hned jeden Japonec nalil skleničku a ťukli jsme si, původně jsem ani pít nechtěla, ale tohle nešlo odmítnout.
Kolem 22:00 jsme šly s Pavlínou spát. Ráno byla snídaně v hotýlku a opět nás autobus odvezl k parku a hale, kde měl probíhat závod. Trasa vedla cik cak parkem, částečně po zpevněné cestě, částečně po parkových cestičkách (s kamínky) a část byla pod střechou, tady byly stany jednotlivých výprav (zázemí), občerstvení a samozřejmě časomíra.
V 10:00 Mistrovství světa a Evropy odstartovalo slavnostně z náměstí, běželo se směrem k hale a pak už pravidelně po okruhu, který měřil 1250 m. Počasí za moc nestálo, bylo chladno, ale naštěstí nepršelo. Já se trochu odstrojila, původně jsem běhala v dlouhém triku a kšiltovce, nechala jsem si jen tílko, kraťasy, šátek a tmavé brýle. Začala jsem to pravidelně točit okolo, v plánu jsem měla posunutí osobního rekordu, a kdyby to šlo, tak o pořádný kousek, takže jsem věděla, že musím dát 100 km do 11-ti hodin, abych měla případnou větší rezervu na 2. půlku. Šlo to krásně, ani jsem moc nesledovala, jak rychle mi to běží, byl tam Mirek Osladil s Věrkou (nemohl bohužel závodit pro zranění), ale moc nás všechny povzbuzoval, radil a pomáhal. Všichni z doprovodu se snažili (Katka, Markéta, Honza, dva Jirkové), ale já toho moc nepotřebuju, vše jsem měla připravené v pytlíčcích v tašce a v postranních kapsách.
Kolem 60. km přišly první malé krize, ale to se ještě dalo všechno v pohodě zvládnout, protože času bylo dost. Po metě 100 km (kolem 20:40) se ochladilo, zdálo se mi, že mám vlhké ponožky, plno kamínků v botách, zkrátka, chtělo to pauzu. Přioblékla jsem se, vyměnila ponožky, Katka mi uvařila polívku s nudlemi, z energetických tyčinek s bílou polevou se mi dělalo špatně, snažila jsem se tedy na oficiální občerstvovačce zobat různé věci a pít kolu, občas jsem to proložila solnou tabletkou.
Po převlečení, výměně ponožek, jsem zase vyrazila směrem k čipové kontrole, ale ouha, nepípla jsem, ještě, že jsem si toho hned všimla, já neměla čip! Bylo mi hloupé vracet se v protisměru, aby třeba rozhodčí něco nenamítali, tak jsem mazala, co jsem mohla, dál po okruhu k občerstvovačce a modlila se, aby tam čip byl, aby někam nezapadl nebo nezmizel. Ono nás tam bylo celkem dost a místa nebylo mnoho. Naštěstí čip ležel na vrchu mé tašky, tak jsem ho nasadila a pokračovala dál.
Postupně se ochlazovalo víc a víc (asi jen 5 stupňů), na takovou zimu jsem nebyla připravená, začaly mě moc bolet záda v kříži, ani prontoflex nezabíral, v břiše se mi asi pohádal ibuprofen s diclofenacem, už jsem nevěděla, co mám dělat dál. Běhat moc nešlo, kolena v háji, záda v háji, nemohla jsem jíst ani pít, motala jsem se po trati. Tak jsem nasadila bandáže od dr. Hrazdíry na kolena, na to šusťákovky, nahoru jsem navlékla, co jsem mohla – slabou moiru s dl.rukávem, mikinu, šusťákovku a tílko s číslem. Chtělo se mi zvracet, ale jelikož to neumím, tak jsem se dlouho trápila, než se to konečně povedlo, vypadalo to tak nějak divně – černě, bála jsem se, jestli to není třeba krev, jestli jsem to nepřehnala s těmi prášky. Už jsem nevěděla, co zkusit, původně jsem plánovala, že to párkrát zase protočím rychleji, jak to dělám obvykle a tím km přibudou, ale šlo to jen chvilku.
Zkusila jsem si na chvíli lehnout, asi to bylo zbytečné, jen mě to zdrželo a byla mi větší zima. Trasa vedla kolem řeky a od té byla zima největší, stoupala z ní bílá pára. Moc jsem se snažila to občas rozběhnout, ale šlo to jen na malý kousek, nechtěla jsem se zbytečně unavit, protože to nebylo o moc rychlejší než chůze. Tak jsem začala rychle chodit, to mi šlo, na občerstvovačce jsem si alespoň vyplachovala pusu vodou. V hlavě jsem počítala, jestli alespoň vyrovnám Bergamo před rokem (175 km), na OR jsem to tedy už neviděla.
Naší výpravě to celkově moc nešlo, sice se všichni snažili, ale... Pozorovala jsem ostatní, jak běhají, chodí, motají se, jak jim to šlape na občerstvovačkách (třeba francouzský podpůrný tým byl úplně profesionální, vč. fyzioterapeuta, maséra atd.). No už byl konečně konec – celkové číslo 177,5 km (2 km za osobním rekordem), můj 2. nejlepší výkon, 43. žena, 143. celkem. V týmech jsme skončili na MS 13. v ženách (z 16.týmů), v Evropě 9 (z 12.týmů) – , Martina Němečková 177,502 km, Vilma Podmelová 162,667 km, Pavlína Procházková 161,178 km. Letos bylo víc kvalitních soupeřek než loni v Bergamu, výkon českého ženského družstva byl taky o pár km lepší než loni. Mrzí mne, že se mi nepovedlo posunout svůj OR minimálně na 180 km, byla jsem hodně blízko.
hrdinka závodu Američanka běžící s protézou těsně pod 200 km
Výkony našeho týmu:
- Hunčovský Martin 198,480 km
- Dittrich Tomáš 192,285 km
- Němečková Martina 177,502 km
- Dostálek Petr 174,264 km
- Adamec Milan 173,936 km
- Podmelová Vilma 162,667 km
- Procházková Pavlína 161,178 km
- Hůrková Dagmar 151,458 km
- Hotař Pavel 137,636 km
Vložit komentář
